Je Izrael psychopatický stát?

Některé státy se také chovají jako psychopati. USA jsou právě takovým státem - s „patologií moci“ (tj. název knihy Normana Cousinse z roku 1987), pravděpodobně související s mírou psychopatie mužů ve vedoucích pozicích. Za maskou zdravého rozumu a morálky, kterou USA ukazují na světové scéně, se schovává „deep state“, hnán nenasytnou touhou po moci, který je navíc bez zábran, pokud jde o jakékoli morální svědomí nebo empatii; tento patologický „deep state“ dnes téměř naprosto ovládá americkou zahraniční politiku.

Izrael je další psychopatický stát. Vztahy mezi USA a Izraelem jsou zvláštní, názory na povahu těchto vztahů se liší. Kdo z těch dvou je hnací silou? Infiltrovali se američtí špioni do izraelské zahraniční politiky a ovládli ji, nebo je tomu naopak? Domnívám se, že tuto otázku vyřešili profesoři Mearsheimer a Walt v knize Izraelská lobby a americká zahraniční politika, která vyšla v roce 2008 (předtím se touto otázkou zabýval Pat Buchanan v článku „Čí válka?“, publikovaném v roce 2003 [3]): Je to Izrael, který vtáhl Spojené státy do válek, které nebyly v jejich strategickém zájmu, a které ve skutečnosti ohrožují národní bezpečnost USA. Bylo to tak v Iráku, a to samé platí o Sýrii. Neokonzervativci, naprosto dominantní síla v „deep state“ USA od roku 2001, jsou tajnými přívrženci sionistů. Amerika neřídí izraelskou zahraniční a koloniální politiku; kdykoli se o to pokusila, nikdy se to nepodařilo, a nyní už to přestala zkoušet. Místo toho Ariel Šaron pronesl měsíc po 11. září slavnou větu: „My, Židé, ovládáme Ameriku a Američané to vědí.“ [4] Samotná skutečnost, že toto šokující prohlášení bylo rychle pohřbeno, svědčí o něčem, co je zcela zjevné - jak Gilad Atzmon také slavnostně prohlásil: „Židovská moc je schopnost přimět nežidy, aby přestali hovořit o židovské moci.“

To, že Izrael ovládá srdce a mysl Američanů, což je založeno na téměř úplné kontrole mainstreamových médií a rozsáhlých psychologických operacích, jako bylo 11. září, je vskutku ohromující. (Ti, kdo pochybují o tom, že Izrael zorganizoval útok 9/11 prostřednictvím své sítě špičkových sajanim - tj. dobrovolní pomocníci z řad Židů, pracujících v utajení v zahraničí, často pracujících pro Mossad, pozn. překl. - by si měli přečíst můj článek „Práce zevnitř nebo práce Mossadu?“) [5]. Ale je to pochopitelné ve světle toho, co psychiatři nazývají „psychopatické pouto“. Nemíním popírat, že USA jsou patologické samy o sobě, dokonce i geneticky, ale soustředím se zde na jeden národ, který považuji za nejnebezpečnější psychopatický národ vůbec: Izrael. Izraelský novinář Gideon Levy napsal v roce 2010 pro deník Haaretz, že „pouze psychiatři mohou vysvětlit chování Izraele“ vůči Palestincům, a naznačil „paranoiu, schizofrenii a megalomanii“. [6] Já navrhuji psychopatii jako přesnější diagnózu.

I když odborníci diskutují o rozdílech mezi psychopatií a sociopatií, budou nadále pro účely tohoto článku oba pojmy zaměnitelné. Nejnovější Diagnostický a statistický manuál o duševních poruchách zvolil výraz „antisociální porucha osobnosti“, který má výhodu v tom, že stejně jako sociopatie naznačuje, že se jedná o dysfunkci schopnosti přizpůsobit se životu ve společnosti.

Židovství jako kmenová sociopatie

Psychopati jsou narcisté s obrovskou chutí po moci a bez jakéhokoliv mravního svědomí. Jsou neschopní emocionální empatie, nemají pocit viny za utrpení, které způsobují ostatním. Diagnostická kritéria pro psychopatii, jak uvedl Robert Hare, zahrnují patologické lhaní, vychytralost a manipulativní chování. [7] Psychopat k nikomu nic necítí, ale vyvinul si schopnost simulovat, někdy s tendencemi k teatrálnosti. Může být okouzlující a charismatický. Ačkoli on sám je imunní vůči pocitům viny, učí se umění vyvolávat a využívat vinu druhých.

Lhaní je tak hluboce zakořeněno v jeho povaze, že otázka na upřímnost je téměř bezvýznamná. Pravda nemá v jeho očích žádnou hodnotu, nebo je zaměňována za takovou verzi událostí, která slouží jemu; může porazit detektor lži. Psychopat není schopen vcítit se do někoho jiného, ​​a nahlížet tak na sebe kriticky. Nikdy se nemýlí a za jeho prohry můžou vždy ti druzí. Je přesvědčen o tom, že má za všech okolností pravdu, je nevinný, povýšenecký a považuje rozhořčení svých obětí za nesmyslnou „nenávist“.

Ačkoli ti, kdo zaplatili cenu za to, že mohli prokouknout jeho masku, mohou soudit, že je šílený, psychopat není nemocný v tradičním slova smyslu. Vzhledem k jeho sociální konkurenceschopnosti nemůže být považován za nepřizpůsobivého z kognitivního nebo behaviorálního hlediska. Avšak z hlediska hlubinné psychologie lze argumentovat, že psychopat potlačuje hlubokou existenciální úzkost, strach ze své vlastní nelidskosti. Jelikož má v podstatě pocit, že není schopen vzbudit lásku, ví, že jeho jedinou šancí je lhaní, a že kdyby ho ostatní prokoukli, čelil by vlastní prázdnotě. Jelikož předpokládá, že ostatní jsou stejně bezcitní, jako on, obává se, že by ho to zničilo, kdyby byl odhalen. A proto musí lhát stále lépe a lépe. Jeho posedlost ovládáním je protějškem jeho hlubokého strachu ze zničení. [8]

V Budoucnosti jedné iluze (1928) Sigmund Freud popsal náboženství, zvláště křesťanství, jako kolektivní neurózu. V tomto duchu budu argumentovat tím, že judaismus je spíše formou kolektivní sociopatie. To neznamená, že „Židé“ jsou sociopati, ale spíše obětí kolektivního sociopatického myšlení. Rozdíl mezi kolektivní sociopatií a individuální sociopatií je stejný, jako mezi kolektivní neurózou a individuální neurózou podle Freuda: zapojení se do kolektivní sociopatické mentality umožňuje členům komunity nasměrovat sociopatické tendence vně komunity a udržovat v jejím rámci vysoký stupeň společenskosti. [9]

Tuto myšlenku lze snadno doložit: Osoba, která se cítí všem nadřazená, je megaloman; ale Maurice Samuel je jen jednotlivec z řad komunity Židů, když ve své knize Vy, jinověrci (1924) vyjadřuje svou víru:

... že my Židé stojíme stranou od vás jinověrců, že prvotní dualita rozděluje lidstvo, jak vím, na dvě odlišné části; že tato dualita je zásadní, a že všechny rozdíly mezi vámi, jinověrci, jsou malichernosti ve srovnání s tím, co vás všechny oddělilo od nás. [10]

Jedinec, který se cítí nepřetržitě obklopen nepřáteli, je paranoik; ale Leo Pinsker je uznávaným předchůdcem sionismu, protože napsal, že judeofobie je dědičná a nevyléčitelná „choroba, která se šíří dva tisíce let“, „druh šílenství, s tím rozdílem, že není specifické pro určité rasy, ale je společné pro celé lidstvo“. [11]

Stejně tak Josué Jehuda netrpí žádnou duševní nemocí, nýbrž jen zastává etnocentrickou teorii dějin, když píše:

Ten, kdo do hloubky porozumí dějinám světa, aby získal celkovou představu, zjistí, že od starověku až do současnosti proti sobě bojují dva protichůdné proudy, prolínají dějinami a neustále je formují: mesiášský proud a antisemitský proud. [12]

Jinými slovy, pouze když Židé myslí, mluví a jednají jako zástupci Židů a ve jménu Židů - když říkají „my Židé...“ - vykazuje jejich chování vůči nežidům a jejich pojetí vztahů s nežidy sociopatický vzorec.

Ale když někdo řekne „my Židé“, obecně jen obnovuje kategorii, kterou propracovala židovská kulturní elita, židé minulosti a současnosti. Dominantní ideologie je ideologií dominantních osob. A tak kolektivní psychopatie Židů je kognitivním paradigmatem, které jim vnutila menšina vlivných intrikánských Židů, aby je udrželi pod kontrolou. „Zlo Izraele je zlem čelních představitelů,“ napsal židovský vydavatel Samuel Roth v knize Židé musí žít: Zpráva o perzekuci světa Izraelem na všech hranicích civilizace (1934). Veškeré utrpení Židů svedl na „nesmírné pokrytectví a krutosti, které nám přivodili naši čelní představitelé.“

Počínaje samotným Pánem, Bohem Izraele, byli to vůdci Izraele, kteří postupně jeden po druhém nasměrovali tragickou dráhu Židů - tragickou pro Židy, a neméně také pro sousední národy, které na to doplatily. [...] navzdory našim chybám bychom nikdy nenapáchali tolik škody na světě, kdyby to nebylo kvůli naší geniálnosti ve zlém vůdcovství. [13]

Transgenerační komplex perzekuce-nadvlády

Co je to židovství? Většina Židů by souhlasila s židovským etnohistorikem Raphaelem Pataiem (Židovská mysl, 1977), že to je především „vědomí příslušnosti“. [14] To v podstatě znamená, že židovství je kmenový způsob myšlení. Je třeba říci, že kmenový systém není patologický sám o sobě. Ale židovský kmenový systém je zvláštní v tom, že se kombinuje se silným požadavkem na univerzalismus. Neexistuje žádný kognitivní nesoulad mezi kmenovým systémem a univerzalismem v rámci židovství: Židé se cítí jako univerzalisté, a to nikoli navzdory tomu, že jsou Židé, ale právě z důvodu, že jsou Židé. Například bylo zdůrazňováno, že „jako americký Žid“ podporoval rabín Joachim Prinz, předseda Amerického židovského kongresu (a bývalý podporovatel nacistických rasových zákonů) [15], hnutí černých Američanů v oblasti občanských práv. [16] Židovský univerzalismus je vždy, implicitně nebo explicitně, židovský univerzalismus, tj. kmenový univerzalismus - tedy protimluv. Mylnou iluzí je vyjádření týkající se iracionálního přesvědčení, že judaismus je podstatou lidstva. A poselství pro nežidy skrývá falešnou grandiózní empatii: „Milujeme vás, lidstvo, víc než kdokoli jiný; věřte nám, víme, co je pro vás dobré.“ A to, co je dobré pro lidstvo, je vždy konec konců to, co je dobré pro Židy.

Židovský univerzalismus znamená, že Židé jsou v centru vesmíru na základě přirozeného práva. A jako takový je víceméně podvědomě či skrytě představou o nadvládě a její strategii. Židovský univerzalismus - coby maska ​​extrémně agresivní podoby etnocentrismu - ukrývá strach z potenciálního nebezpečí od zbytku lidstva, kdyby došlo k odhalení podvodu. To je druhý paradox židovství: Židé otevřeně hlásají svou univerzální lásku, a současně bědují, že jsou „lidmi, kteří byli vybraní k tomu, aby byli všeobecně nenáviděni.“ [17] Tato zvláštní formulace Leona Pinskera je krédem sekulárního sionismu a poměrně dobře odráží pocit, který je rozšířený mezi Židy a Izraelci, jak je zdokumentováno ve vynikajícím dokumentu Yoava Shamira Hanobení (2009). „Lidé si myslí, že šoah [holokaust] skončil, ale to není pravda. Celou dobu pokračuje,“ prohlásil Benzion Netanjahu, otec izraelského premiéra vlády, před zvolením svého syna v roce 2009. [18]

Diskriminace se stala základem izraelské národní identity, jak uvedl Idith Zertal, profesor na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě. Izrael byl přeměněn

na nehistorickou a apolitickou šedou zónu, kde Osvětim není událostí z minulosti, ale hrozivou přítomností a neustálou možností. Prostřednictvím Osvětimi - který se v průběhu let stal hlavním odkazem Izraele v rámci vztahů se světem, opakovaně definovaných jako antisemitské a navždy nepřátelské - se Izrael stal imunní vůči kritice a nepřístupný rozumnému dialogu s okolním světem. [19]

Ovládat ze strachu, aby nebyli vyhlazeni. A ovládat stále více, aby se chránili před záští, kterou vzbuzuje jejich nadvláda. Takový je psychopatický bludný kruh, v němž se Židé pohybují pomocí komunitní paranoie. Jedinou volbu, kterou jim nabízí jejich kognitivní elita, je: Jeruzalém jako hlavní město světa nebo cesta zpět k holokaustu. Průzkum veřejného mínění Pew 2013 ukázal, že na otázku „Co je zásadní pro to, být Židem?“ odpovědělo 73% respondentů, že na prvním místě je to „vzpomínka na holokaust“. Na druhém místě byla „péče o Izrael“ [20].

Michael Walzer vzpomíná: „O židovských dějinách jsme se učili jako o dlouhém příběhu, který je protkaný vyhnanstvím a pronásledováním - historie holokaustu čtená pozpátku.“ [21] Perzekuce je pro židovskou identitu tak zásadní, že pokud chybí, existuje naléhavá potřeba ji vytvořit. V myslích Židů musí být obsedantní strach z antisemitismu stále udržován, neboť je jako lepidlo, které udržuje komunitu pospolu - jediná věc, schopná odolat účinku asimilace. [22]

Yosef Hayim Yerushalmi ukázal v knize Zachor: Nezapomeňte! Židovská historie a židovská paměť (1982), že příkaz „pamatovat“ a „nezapomenout“ je jádrem judaismu. To, jak tvrdí, činí z Židů národ, který je zásadně nehistorický: Vybrali si mýtus místo dějin. [23] Naléhavá potřeba pamatovat si je tak mocná, že „trauma z holokaustu je přenášeno geneticky“ prostřednictvím „epigenetické dědičnosti“, jak uvedl tým badatelů, pod vedením Rachel Yehudové, z nemocnice Mount Sinai v New Yorku. [24] Tento fenomén bude možná pochopitelnější ve světle sociologické teorie Maurice Halbwachse o paměti, autora Kolektivní paměti: „Většinu času, co si vzpomínám, to jsou jiní, kteří mě pobízejí; jejich paměť přichází na pomoc mé paměti, a moje paměť spoléhá na tu jejich.“ [25] Určitý vhled můžeme také získat z transgenerační psychologie, nejzajímavějšího vývoje psychoanalýzy. Psychiatr Ivan Böszormenyi-Nagy hovoří o „neviditelných loajalitách“, které nás nevědomky spojují s našimi předky. Tyto loajality, které formují náš osud většinou nevědomě, jsou založeny na hodnotových systémech, které se v různých kulturách liší. [26] Vincent de Gaulejac věří v „existenci genealogické minulosti, která se subjektu vnucuje a strukturuje jeho psychické fungování.“ [27] Takové úvahy nám pomáhají pochopit psychologické napětí, zmocňující se každého Žida, který se snaží odtrhnout od židovství; žádné společenství nevytváří silnější smysl pro rodovou loajalitu. Myšlenky se nedostávají do krve, ale každý člověk v sobě nese své předky záhadným a převážně nevědomým způsobem.

Paradigma holokaustu, které dnes posiluje židovskou identitu, je postaveno na neotřesitelném pocitu neviny a povýšenosti, neschopnosti sebepozorování, což je charakteristické pro nejtěžší poruchy osobnosti. Židé ve svých očích nenesou žádnou odpovědnost za nepřátelství nežidů vůči nim. Jejich reprezentativní elita jim tuto nevinu stále připomíná. [28] Jistě, existují výjimky, jako například Samuel Roth, kterého jsme již citovali [29], nebo francouzský novinář Bernard Lazare, který napsal pamflet Antisemitismus, jeho historie a příčiny (1894). [30]

Dnes se někteří osvícení Izraelci obávají, že se jejich země ponoří do kolektivní patologie. Yehoshafat Harkabi, zástupce ředitele vojenských zpravodajských služeb, v roce 2009 napsal:

„Izrael, ohromen svou vlastní bohorovností a povýšeností, nevidí tu druhou stranu. Povýšenost a absence sebekritiky povzbuzují národy, stejně jako jednotlivce, aby se zprostili každého selhání a zbavili se jakékoliv nepříjemné viny. Když jsou kromě nich všichni vinni, samotná možnost sebekritiky a sebekultivace mizí...“ [31]

Psychologická projekce neboli svalování viny na jinou osobu je proces, při kterém člověk popírá své vlastní negativní impulsy, zatímco je přisuzuje ostatním. Všichni jsme k tomu náchylní v době osobní krize. Pouze lidé s těžkou duševní poruchou to dělají po celou dobu. Takový je případ Izraele, země se stovkami jaderných hlavic, namířených na Írán, jejíž vůdci vždy popírali, že by vůbec měli jakýkoli jaderný arzenál, zatímco teatrálním způsobem vyzývali svět k tomu, aby něco udělal s údajným jaderným vojenským programem Íránu, zaměřeným na vymazání Izraele z mapy. Bylo by to k smíchu, kdyby byl Izrael pouze paranoidní. Ale Izrael je psychopat mezi národy, a to znamená obrovskou schopnost manipulovat, zastrašovat, morálně korumpovat, získat to, co chce, a zanechat za sebou utrpení.

Poznámky, odkazy

1. Paul Babiak and Robert Hare, Snakes in Suits: When Psychopaths Go to Work, HarperCollins, 2007. The authors are interviewed in the interesting documentary I Am Fishead (2011). ↑
2. Joel Bakan, The Corporation: The Pathological Pursuit of Profit and Power, Free Press, Watch also the documentary of the same title. ↑
3. Pat Buchanan, “Whose War?” The American Conservative, March 24, 2003, on http://www.theamericanconservative.com/articles/whose-war/ ↑
4. Sharon speaking to Shimon Peres on October 3, 2001, as reported on BBC News : http://www.veteranstoday.com/2014/01/11/burying-sharon/. ↑
5. http://www.voltairenet.org/article179295.html ↑
6. Gideon Levy, “Only Psychiatrists Can Explain Israel’s Behavior,” Haaretz, January 10, 2010, on www.haaretz.com. ↑
7. Robert Hare, Without Conscience: The Disturbing World of the Psychopaths Among Us, Guilford Press, 1993. ↑
8. For psychoanalytic insights into psychopathy, Paul-Claude Racamier, Le Génie des origines. Psychanalyse et psychose, Payot, 1992. ↑
9. “Devout believers are safeguarded in a high degree against the risk of certain neurotic illnesses; their acceptance of the universal neurosis spares them the task of constructing a personal one” (Sigmund Freud, The Future of an Illusion, Hogarth Press, 1928, p. 76). ↑
10. Maurice Samuel, You Gentiles, New York, 1924 (archive.org), p. 12. ↑
11. Leon Pinsker, Auto-Emancipation: An Appeal to His People by a Russian Jew (1882), on http://www.jewishvirtuallibrary.org/jsource/Zionism/pinsker.html. ↑
12. Josué Jehouda, L’Antisémitisme, miroir du monde, Éditions Synthesis, 1958, p. 185. ↑
13. Samuel Roth, Jews Must Live: An Account of the Persecution of the World by Israel on All the Frontiers of Civilization, 1934, (archive.org). ↑
14. Raphael Patai, The Jewish Mind, Wayne State University Press, 1977, p. 25.  “Being Jewish to me,” says French philosopher Alain Finkielkraut, “is to feel involved, concerned, sometimes compromised by what other Jews do. It’s a feeling of belonging, affiliation” (on YouTube, “Juif? Selon Alain Finkielkraut”). ↑
15. Quoted in Israel Shahak, Jewish History, Jewish Religion: The Weight of Three Thousand Years, Pluto Press, 1994, p. 86. ↑
16. Seth Berkman, “The Jews Who Marched on Washington with Martin Luther King,” Forward.com, August 27, Prinz’s speech is on http://www.joachimprinz.com/images/mow.mp3. ↑
17. Leon Pinsker, Auto-Emancipation: An Appeal to His People by a Russian Jew, 1882, on www.jewishvirtuallibrary.org/jsource/Zionism/pinsker.html. ↑
18. Quoted in Alan Hart, Zionism: The Real Enemy of the Jews, vol. 3: Conflict Without End?, Clarity Press, 2010, p. 364. ↑
19. Idith Zertal, Israel’s Holokaust and the Politics of Nationhood, Cambridge University Press, 2010, p. 4. ↑
20. “A Portrait of Jewish Americans,” on www.pewforum.org. ↑
21. Michael Walzer, “Toward a New Realization of Jewishness,” Congress Monthly, Vol. 61, No. 4, 1994, p. 4, quoted in Kevin MacDonald, Separation and Its Discontents: Toward an Evolutionary Theory of Anti-Semitism, Praeger, 1998, kindle 2013, e. 4675–86. ↑
22. “Now there is nothing that unifies the Jews around the world apart from the Holokaust,” remarked Yeshayahu Leibowitz, professor at the Hebrew University in Jerusalem, as reported by Uri Avnery in 2005, quoted in Gilad Atzmon, The Wandering Who? A Study of Jewish Identity Politics, Zero Books, 2011, pp. 161–162. ↑
23. Yosef Hayim Yerushalmi, Zakhor: Jewish History and Jewish Memory (1982), University of Washington Press, 2011. ↑
24. Tori Rodrigues, “Descendants of Holokaust Survivors Have Altered Stress Hormones,” Scientific American, March 1, 2015, on www.scientificamerican.com. ↑
25. Maurice Halbwachs, On Collective Memory, Chicago, The University of Chicago Press, 1992, translated from Les Cadres sociaux de la mémoire (1925), Albin Michel, 1994, p. 2. ↑
26. Ivan Boszormenyi-Nagy, Invisible Loyalties: Reciprocity in Intergenerational Family Therapy, Harper & Row, 1973, p. 56. ↑
27. Vincent de Gaulejac, L’Histoire en héritage. Roman familial et trajectoire sociale, Payot, 2012, pp. 141–147.  ↑
28. French Jewish intellectual André Neher: “We are innocent, and we feel even more deeply that we are innocent when we are accused. […] It is this innocence that we must be aware of at present, and that we must never, ever deny, in any circumstance” (quoted in Hervé Ryssen, Les Espérances planétariennes, Éditions Baskerville, 2005, p. 319). ↑
29. Samuel Roth, Jews Must Live, 1934: “There is not a single instance when the Jews have not fully deserved the bitter fruit of the fury of their persecutors.” ↑
30. If “this race has been the object of hatred with all the nations amidst whom it ever settled, […] it must needs be that the general causes of antisemitism have always resided in Israel itself, and not in those who antagonized it” (Bernard Lazare, Antisemitism, its History and Causes (1894), on archive.org, p. 8). ↑
31. Alan Hart, Zionism: The Real Enemy of the Jews, vol. 2: David Becomes Goliath, Clarity Press, 2009, pp. 42–49. ↑