Květen v českých dějinách

1. 5. 2004 – Česká republika (a Estonsko, Kypr, Litva, Maďarsko, Slovensko, Lotyšsko, Malta a Slovinsko) se stává členem Evropské unie.

2. – 8. 5. 1945 – Poslední tanková bitva 2. světové války v Evropě proběhla u Klenovic na Hané. Německé jednotky se snažily probojovat do amerického zajetí, ale až posledního dne kapitulovaly. Bylo zničeno na 40 sovětských a 30 německých tanků a samohybných děl, padlo 300 sovětských vojáků, 10 Čechoslováků, 150 Rumunů a přes 500 Němců.

3. 5. 1985 – Do provozu byl uveden první blok jaderné elektrárny Dukovany, první atomové elektrárny na českém území.

4. 5. 1919 – Při návratu do Československa zahynul při leteckém neštěstí (dodnes spolehlivě neobjasněném) M. R. Štefánik, jeden za tří hlavních v zahraničí působících vyjednavatelů vzniku nového státu (vedle T. G. Masaryka a E. Beneše).

5. – 9. 5. 1945 – Pražské povstání, které bylo součástí Květnového povstání českého lidu. Důkaz, že po celou válku existovalo na českém území organizované hnutí odporu, které dokázalo převzít moc již před německou kapitulací, takže český národ pouze nerezignoval a nekolaboroval. Pokud jde o to, zda příchod sovětských vojsk do Prahy byl účinným osvobozením, což bývá v posledních desetiletích rádo zpochybňováno s ohledem na německou kapitulaci již o půlnoci 8. května středoevropského času, podotýkám, že blížící se sovětské jednotky rozhodným způsobem uspíšily německé stahování se z Prahy a českého území již předtím, než do Prahy došly, neboť německé síly prakticky prchaly před rizikem svého zajetí Rudou armádou. Ostatně víme, že na českém území boje pokračovaly ještě další 4 dny, bez ohledu na kapitulaci. Teprve příchod Rudé armády přinesl ukončení válečných aktivit německých vojsk a osvobození. Nejen tedy pouze o 9. květen 1945, ale o celkové zásluhy na osvobození Československa.

Na závěr trochu statistiky. Během osvobozovacích bojů na československém území (od 20.září 1944 do 12. května 1945) činily nevratné ztráty (padlí a zajatí) sovětských vojsk na 140.000 vojáků, rumunských vojsk (Rumunsko se přidalo na stranu spojenců v roce 1944) 33.000 vojáků, americké ztráty činily 800 vojáků (z toho v pozemních bojích na konci války něco přes 100, hlavní podíl do celkového počtu měly ztráty v řadách letců za celou válku), ztráty Vlasovců (zajatých sovětských vojáků, kteří následně bojovali po boku Němců a naposledy se přidali ke květnovému povstání) čítaly asi 300 mužů. Během okupace zahynulo na 360.000 československých občanů; německými koncentračními tábory a věznicemi jich prošlo asi 450.000. Souhrnné německé vojenské ztráty během bojů na československém území včetně raněných a zajatých dosáhly čísla 850.000 osob.

6. 5. 1945 – Jednotky americké armády vstoupily do Plzně a Karlových Varů.

7. 5. 1458 – Korunovace Jiřího z Poděbrad českým králem. Od roku 1452 byl zemským správcem (král Ladislav Pohrobek byl nezletilý), vládl do roku 1471.

10. 5. 1627 – Obnovené zřízení zemské. Prakticky nová ústava, nejvyšší psaná právní norma, kterou bylo završeno pobělohorské převzetí země Habsburky za podmínky naprosté dominance panovnické moci nad stavy (absolutismus). Mimo jiné také stanovilo zrovnoprávnění němčiny s češtinou, vzhledem např. k důsledkům pobělohorských změn v držbě půdy a novému složení šlechty to však znamenalo odsunutí češtiny na druhé místo v zemských záležitostech. Katolické náboženství bylo od té doby stanoveno jediným přípustným.

11. – 12. 5. 1945 – Bitva u Slivice na Příbramsku. Poslední velká bitva 2. světové války. Zúčastnilo se jí na 6.000 příslušníků zbytků armády „Mitte“, zejména jednotek SS. Ačkoliv již bylo po oficiální německé kapitulaci, mnohé německé jednotky, které zůstaly na sovětské straně demarkační linie, se pokoušely dostat do amerického zajetí. Američané však 9. května v 19.00 hodin uzavřeli demarkační čáru a přestali zajatce brát. Velení výše uvedeného německého uskupení se již nepodařilo vyjednat přechod do americké zóny. Němci následně vybudovali tzv. opěrný rajón, uvnitř nějž se mstili na místním obyvatelstvu, kterému tak připravili peklo ještě několik dní po berlínské kapitulaci. Došlo k bojům s partyzány z oddílu „Smrt fašismu“ a členy Revolučních gard, ti však neměli šanci uspět. Němci se také střetli s předsunutými americkými jednotkami. Situaci vyřešilo až přisunutí jednotek tří ukrajinských frontů, které s využitím těžké techniky včetně kaťuší tyto stále bojující zbytky armády „Mitte“ konečně porazili.

11. – 19. 5. 1955 – Během Varšavské konference evropských socialistických států došlo k založení vojenské organizace Varšavské smlouvy, jejímž členem se stalo i Československo.

17. 5. 1945 – Jednotky povstaleckého velitelství ALEX zahájily obsazování pohraničních oblastí odtržených po Mnichově 1938 (z nichž nota bene! bylo v roce 1938 také odsunuto jejich české obyvatelstvo do vnitrozemí).

18. 5. 1992 – Začalo 1. kolo kupónové privatizace, součást jednoho z největších majetkových převratů v českých dějinách, rozsahem srovnatelného s pobělohorskými konfiskacemi, nebo znárodňováním po roce 1945. Počátek velké majetkové „sametové“ loupeže a ekonomické tragédie.

23. 5. 1618 – Třetí pražská defenestrace při níž zástupci stavů vyhodili z oken Pražského hradu císařské místodržící Slavatu a Martinice a písaře Fabricia. Počátek českého stavovského povstání a také třicetileté války.

26. 5. 1946 – První poválečné volby - do Ústavodárného Národního shromáždění. V českých zemích získala KSČ 40 procent hlasů, národní socialisté 24 procent, lidovci 20 a sociální demokracie 16 procent hlasů (na Slovensku získali komunisté 30 procent a nejsilnější tamní Demokratická strana 60 procent hlasů).

27. 5.

1471 – Volba Vladislava Jagellonského českým králem – počátek vlády dynastie Jagellovců v českém království (do r. 1526).

1942 – Atentát na říšského protektora R. Heydricha výsadkáři Gabčíkem a Kubišem v rámci operace Antropoid.

30. 5.

1416 – V Kostnici upálen Mistr Jeroným Pražský, spolu s M. Janem Husem kritik tehdejších církevních poměrů, stoupenec Viklefova učení; mistr (nejen) pražské univerzity, měl blízko ke královskému dvoru - podstatně například ovlivnil vydání Dekretu kutnohorského. Před upálením mu bylo 24. 5. 1416 poskytnuto veřejné koncilní slyšení, jako Husovi, vzhledem k jeho známým názorům však už bylo o jeho osudu de facto rozhodnuto.

1434 – Bitva u Lipan. Jedna z nejrozporovanějších událostí českých dějin. Pro jedny zrada husitské revoluce, pro jiné až třeba vítězství nad loupeživými hordami a ničiteli klášterů a chrámů. Vojsko tzv. umírněných kališníků v koalici s katolíky v této bitvě porazilo tzv. radikální husity, resp. jejich elitní polní vojska.

Pokud bychom událost posuzovali z dobových pramenů, kupodivu ji málokdo tehdy hodnotil jako negativní tragédii a to nejen v oficiálních kronikách, ale i v privátní korespondenci, pokud se zachovala. Oč tedy vlastně šlo? Je třeba si uvědomit, že po více než 14 letech válek, které začaly v roce 1419, byly české země ekonomicky vyčerpané, množství půdy nebylo obděláváno, zahraniční ekonomické vztahy byly díky prismatu kacířského království také komplikované. Na straně druhé, mocenská a ekonomická pozice katolické církve v oblastech ovládnutých kališníky byla eliminována a majetkové přesuny církevního majetku do kališnických šlechtických i městských rukou byly svým způsobem završeny a husité se mohli spolehnout na to, že status quo dokáží proti zahraničním intervencím ubránit, jak sami praxí osvědčili. Za této situace pokračování války pro domácí katolíky, ani papežský stolec, nebylo řešením a pro domácí kališníky vlastně už také ne. Proto české poselstvo v roce 1433 přijelo do Basileje na koncil, aby vyjednalo ukončení války za podmínky, že poměry v českých zemích budou nadnárodně uznány – čeho kdo dosáhl, nebo si ubránil a jaké víry je, to si doma smí podržet, řeknu-li to hodně zjednodušeně. Při následných jednáních – v Basileji se to ještě nevyřešilo – tak vykrystalizovala dohoda (jejímž jádrem byly tzv. čtyři artikuly pražské) přijatelná pro většinu podobojí i katolíků v českých zemích, i pro papežský stolec (katolicismus na nadnárodní úrovni). Závěrečná tzv. kompaktáta byla všemi podstatnými stranami uznána v roce 1436.

Během 15 let válek se však kolem ideově radikálního jádra husitů vytvořila nová společenská a vojenská skupina. To byla tzv. polní vojska. Ve velké míře jejich zásluhou se podařilo ubránit všem křižáckým vpádům do Čech. Byla to vojenská elita strany podobojí. Bohužel, postupem času se válka stala doslova jejich živobytím, jejich příslušníci se nemohli, nebo nechtěli, vrátit zpátky na půdu a přední hejtmané polních vojsk si zvykli v ekonomicky vyčerpané zemi na nadstandardní příjem z válečné kořisti např. získávané při takzvaných spanilých jízdách do zahraničí, při nichž řada z nich velmi zbohatla. Za těchto okolností bylo logické, že se k výše uvedeným dohodám nejen polní vojska nepřipojila, ale byla připravena situaci blokovat vojensky. Tak byla otevřena osudová cesta k Lipanům. Po této bitvě však husitství nezaniklo, ani se nerozpadlo to, co bylo v éře revolučních válek dosaženo a pointa nastala, když se českým králem posléze stal kališník Jiří z Poděbrad.