Je načase, aby byl AIPAC zaregistrován jako zahraniční agent

Na AIPAC je ale také něco divného. Zamyslete se nad vystoupením viceprezidenta Mika Pence na loňské konferenci: „Každý svobodomyslný Američan stojí za Izraelem, protože jeho věc je naší věcí, jeho hodnoty jsou našimi hodnotami a jeho boj je naším bojem.“

Jak mohou představitelé Ameriky prohlásit, že boj nějaké jiné země — dokonce i tak blízké, jako je Izrael — je naším bojem, její věc naší věcí a její hodnoty našimi hodnotami?

Přesně před takovým přemrštěným ztotožňováním se varoval George Washington roku 1796 před svým odchodem. „Vášnivý vztah jednoho národa k druhému přináší mnohé pohromy“, prohlásil Washington. „Účast s oblíbeným národem, vedoucí k iluzi smyšlených společných zájmů v případech, kdy žádný skutečný společný zájem neexistuje ... se nechtěně projeví v zapojení do sporů a válečných konfliktů druhé země bez odpovídající motivace či ospravedlnění.“

K ochraně před takovýmio vášnivým připoutáním mají Spojené státy zákony, které cizím vládám zakazují používat určité formy ovlivňování nebo lobování. Každá cizí země zastoupená ve Washingtonu zahraničními zástupci se musí registrovat podle zákona o registraci zahraničních agentů. Podle jeho ustanovení má dotyčná země jednoznačně zakázáno účastnit se amerických voleb nebo ovlivňovat jejich průběh. Každý kontakt agentů s Kongresem musí být hlášen ministerstvu spravedlnosti spolu s tím, jak a na jaké cíle vynakládají prostředky.

Tento zákon platí pro Kanadu stejně jako pro Rusko (i když ruské vměšování do našeho politického procesu je dnes jedním z největších problémů našeho politického života). Platí to také pro Izrael.

Netýká se to ale izraelské lobby, kterou zastupuje AIPAC a která se silně angažuje v našem politickém systému, při financování těch kandidátů, kteří jsou vnímáni jako „užiteční Izraeli“, a upozadňování těch stávajících činitelů, kteří se nedostatečně angažovali při prosazování agendy upřednostňované zahraniční země.

Jak se s tím AIPAC vypořádává?

Vypořádává se s tím jednoduše tak, že zakladatel AIPAC I.L. Kenen přišel s právní mezerou, podle níž AIPAC není definován jako lobby cizí země, ale jako lobby Američanů, kteří tento stát podporují. To je ten kritický moment, který umožňuje, aby AIPAC ovládal americkou politiku k Blízkému východu.

Pracoval jsem v AIPAC přímo pro Kenena v sedmdesátých letech minulého století, než jsem odešel pracovat na Capitol Hill. Řekl mi tehdy, že přišel s formulí — AIPAC coby americká organizace, která lobuje pro Američany — aby se AIPAC mohl legálně zapojit do politiky a nemusel odhalovat své aktivity. Oddaný americký vlastenec a liberální demokrat Kenen tehdy věřil, že americké a izraelské zájmy a hodnoty se patrně nikdy neodchýlí, takže v čem by byl problém?

Poté co Kenen odešel do důchodu a když následně Izrael a AIPAC učinily prudký obrat, Kenen pochopil chybu, kterou udělal. Ke konci života byl Kenen pobouřen tím, jak vedení AIPAC slepě podporovalo okupaci Západního břehu a blokádu Gazy a celkově tvrdě pravicovou politiku Izraele. Zvláště se mu nelíbilo, když viděl, jak se AIPAC s využitím svého politického vlivu soustřeďuje na to, aby se vláda Spojených států a další vlivní Američané a především nejdůležitější média neodklonily od izraelské linie.

AIPAC se nejenom nepokusil přimět Spojené státy, aby držely izraelskou vládu na uzdě, ale přímo oslaboval ty síly uvnitř Izraele, které se o to snažily. Izraelský mírový tábor potřeboval Spojené státy na své straně, ale vinou AIPAC Spojené státy nemohly pomoci naším přirozeným izraelským spojencům. Když premiér Jicchak Rabin aktivně usiloval o mír a o ukončení okupace, byl to přesně ten moment, kdy se AIPAC rozhodl distancovat se od Izraele, což vyústilo v Rabinovu sarkastickou výzvu, ať mu jde z cesty. Až do Kenenovy smrti zůstaly jeho vztahy s AIPEC na bodu mrazu.

Nyní nastal čas napravit Kenenovu chybu. Je načase vyzvat AIPAC, aby se zaregistroval jako to, čím ve skutečnosti je, tedy jako cizí agent. Stále se bude moci brát za Izrael, už ovšem jako izraelská lobby, která přiznává, že dostává příkazy od izraelské vlády. Už ale nebude moci přímo poskytovat peníze na kampaň spřízněných politiků. Uvidíme pak, kolik viceprezidentů, senátorů a kongresmanů se na jeho konferencích objeví. Uvidíme, kolik špatných nebo dobrých rezolucí schválí sněmovna v poměru 435-0. Uvidíme, zda se prezidenti i nadále budou obávat říci nahlas, co si myslí o okupaci a popírání demokratických práv Palestinců.

Tento článek jsem začal zmínkou, že AIPAC tvoří hlavní část „proizraelské“ lobby. Ve skutečnosti to tak není. Jedná se o lobby pro izraelskou pravici a pro zachování statusu quo, což učinilo z Izraele mezinárodního vyvrhele. Tak by tomu být nemělo.

V roce 1995, když byl na mír orientovaný premiér Rabin zastřelen pravicovým izraelským fanatikem, se jeho pohřbu zúčastnilo vůbec nejvíce zahraničních vůdců od doby posledního rozloučení s Johnem F. Kennedym. Jedny průzkumy veřejného mínění za druhým ukazovaly, že Rabin, muž, který vyjednával čestně a přímo s palestinským vůdcem Jásirem Arafatem, byl jedním z nejobdivovanějších lidí na světě.

Dnes je Netanjahu a AIPAC, (který drží vládu Spojených států pevně v Netanjahuově linii) zdrojem nespokojenosti s Izraelem i mezi americkými Židy.

Ne, AIPAC není „proizraelskou“ lobby. Je to Netanjahuova lobby a naše zákony by s ní měly podle toho zacházet, bude to dobré pro Izrael dokonce více než pro nás.

Pokud jde o tisíce Američanů, kteří se ve Washingtonu shromáždili o tomto víkendu, měli by vědět jedno: oni nepodporují myšlenku bezpečného, demokratického Izraele, který žije v míru se svými sousedy a se světem. Oni, zřejmě nevědomky, podporují pravicovou politickou agendu, která vrhá Izrael do ještě většího ohrožení a která, narovinu řečeno, ohrožuje samotnou jeho existenci.