Německý vývoz zbraní na Blízký východ: úplné zastavení nebo geopolitická hra?

Tento poslední krok byl přijat jako odpověď na tureckou Operation Olive Branch, zatímco v jemenském případě se jednalo o rostoucí tlak na Berlín od vlastních obyvatel ve snaze distancovat se od katastrofální vojenské kampaně Saúdské Arábie. Středoevropské Německo dlouhodobě využívalo vývoz produkce svého zbrojního průmyslu jako páku, aby posílilo svůj vliv v Blízkém východě, v současné době se tak ale děje na úkor jeho „soft power“ (měkké síly - nástrojů v oblasti ekonomické, diplomatické a mediální, pozn. překladatele) vzhledem k nesouhlasu západní veřejnosti se saúdskými a tureckými operacemi. Německo se snaží ukázat, že reaguje na tuto kritiku, ačkoli zatím není jasné, zda se jedná jen o povrchní úlitbu tváří tvář svým občanům, nebo zda skutečně hodlá s těmito dvěma muslimskými mocnostmi přehodnotit vztahy ve vojenské oblasti.

Toto podezření pramení ze skutečnosti, že formulace oznámení ohledně Jemenu jsou značně nejasné a že nechávají otevřeny dveře eventualitě, že nadále bude docházet k vývozům prostřednictvím takzvaných „transferových zemí“ jako Spojené království a Francie, a že bude tak zachována možnost, aby Německu nepřímo prodávalo zbraně Saúdské Arábii a dalším hráčům. Kromě toho ještě nebylo oficiálně sděleno, zda se zmrazení týká jen stávajících, v současnosti realizovaných smluv či zda se bude týkat jen smluv budoucích. V případě Turecka je rozhodnutí více jednoznačné, protože Berlín oznámil, že pozastavuje jednání o modernizaci německých tanků ve výzbroji Turecka, čímž zasadil další úder již tak pochroumaným německo-tureckým vztahům.

Ministr zahraničí Sigmar Gabriel zároveň naznačil, že prodej zbraní do konfliktních regionů se stává velmi citlivou otázkou při koaličním vyjednávání o sestavení vlády, které trvá již několik měsíců. Na kauzu dodávek německých zbraní na Blízký východ se tak zřejmě snaží vložit část viny za stagnaci koaličních jednání. Jedná se pravděpodobně o „politicky vhodné“ odchýlení od přetrvávající neochoty Merkelové korigovat svojí euroliberální agendu v zájmu sestavení vlády, nicméně se celá záležitost jeví jako dostatečně kontraverzní pro to, aby nadále poutala zájem veřejnosti. V každém případě je málo pravděpodobné, že by se Německo vzdalo své pozice jednoho z největších světových vývozců zbraní, jen aby vyšlo vstříc euroliberálním náladám, které paradoxně samo pomáhalo kultivovat.

V porovnání s liberálními přístupy německé vlády na domácí půdě a na kontinentě projevuje Německo, pokud jde o mimoevropské záležitosti, Afriku a Blízký východ, bezohledný realismus a jeho „vojenská diplomacie“ je nedílnou součástí interakcí vedení EU vůči civilizačně odlišné geopolitické periferii. V případě Afriky podporuje Berlín návrhy na nasazení mnohonárodních vojenských sil v Nigeru a v dalších zemí s cílem bránit nelegální migraci, zatímco na Blízkém východě se angažovanost Německa koncentruje na export zbraní významným zemím s cílem posílení mezistátních vztahů. Pokud jde o Sýrii, Německo otevřeně podporuje změnu režimu. Celkový obraz je takový, že dokonce i hyperliberální země na mezinárodní scéně chytře využívají paletu politických nástrojů realpolitiky nové doby bez ohledu na to, že se dostávají do rozporu s deklarovanými hodnotami.