Polsko obhajuje svou národní důstojnost v reakci na izraelské a ukrajinské odstrašování

Izrael a Ukrajina velmi ostře reagovaly na toto rozhodnutí, a tvrdě kritizovaly Polsko za to, o čem na základě vlastních důvodů tvrdí, že je to „historický revizionismus“. Izraelský premiér Netanjahu důrazně odsoudil tento návrh zákona a naznačil, že se jedná o „popírání holocaustu“. Někteří hned začali horečně spekulovat o tom, že se tím postaví mimo zákon jakýkoli rozhovor o spoluúčasti některých polských občanů na této tragické události. Kyjev mezitím odsoudil tu část zákona, o níž tvrdí, že vykresluje všechny Ukrajince jako sympatizanty fašistů, a protestoval proti předválečné geografické terminologii, tak jak ji použila Varšava v souvislosti s genocidou Poláků ze strany ukrajinských „nacionalistů“ ve Volyni a východní Galicii.

Nově jmenovaný polský premiér Mateusz Morawiecki během víkendu odpověděl svému izraelskému protějšku, kdy na Twitteru napsal, že „Židé, Poláci a všichni, kteří se stali obětí, by měli být strážci památky na ty, kteří byli zavražděni německými nacisty; Auschwitz-Birkenau není polský název a ‘Arbeit Macht Frei‘ není polské heslo“. Den poté spolu hovořili a souhlasili s tím, že vstoupí do dialogu ohledně této otázky. Ve snaze být objektivní, Jan Grabowski ve své práci argumentoval tím, že někteří Poláci skutečně dělali Židům hrozné věci, ale zároveň tvrdí, že tito jedinci se dopustili těchto činů jménem polského národa, a tudíž kolektivně trestat celou populaci za neopodstatněnou vinu je špatné, a mohlo by to být v rámci nové legislativy kriminalizováno.

Konec konců během okupace nacisté zabili přibližně 6 milionů Poláků, tedy přibližně 1/5 z celkového počtu občanů v době před válkou, což objektivně činí z polského národa oběť druhé světové války, nikoliv agresora, jakým bylo Německo.

V souvislosti s tím Poláci také trpěli z rukou Banderovských fašistů, Hitlerových spojenců, kteří na bývalé východní hranici druhé Polské republiky zabili asi 100 000 civilistů, a před vypuknutím války spáchali teroristické činy proti svému lidu, ale Varšava učinila politické rozhodnutí a během posledních 4 let přijala přes 1,5 milionu ukrajinských migrantů, i když tito jedinci mají tendenci stranit fašistické banderovské ideologii a jejím územním nárokům vůči současnému Polsku. Polská veřejnost je znechucena tím, jak ukrajinská elita, která se ujala vlády po převratu, veřejně přijímá fašismus a oslavuje obzvláště Banderu, a zdá se, že polský stát si konečně začíná uvědomovat, jaké mohou být z dlouhodobého hlediska bezpečnostní důsledky toho, že krátkozrace umožnili tak velkému počtu Ukrajinců vstup do země, kdy někteří z nich mohou být sympatizanti banderovské „spící buňky“. Polsko chce tudíž alespoň opožděně postavit mimo zákon banderovskou ideologii.

Pokud to shrneme, tak údajně „kontroverzní“ návrh legislativy je koncipován tak, aby ochránil polský národ před hanobením prostřednictvím dedukcí, že takzvané „polské tábory smrti“ zakrývají nacistická zvěrstva a přepisují historii, jen aby mohli být obviněni výhradně Poláci, a stejně tak chce vláda zajistit bezpečnost polského lidu tím, že konečně znemožní komukoliv z více než 1,5 milionu ukrajinských migrantů v zemi, aby podporovali banderovskou fašistickou ideologii a dělali si nároky na území. Izrael a Ukrajina se snaží zdiskreditovat polskou eurorealistickou vládu, ale ve skutečnosti neúmyslně zvyšují kouzlo vládnoucí strany Právo a spravedlnost v zemi, neboť Poláci sami nejlépe vědí, a vnímají to jako neopodstatněný útok na historickou pravdu a národní důstojnost jako takové.