Dilema uprchlíků - Německo se přetahuje se střední Evropou kdo z koho

Rostoucí odpor těchto čtyř zemí sdružených ve Visegrádskou skupinu vytváří potenciál k možnému rozpadu Evropské unie za situace, kdy Brusel vytrvale odmítá odstoupit od své politiky a kdy obyvatelstvo celé EU jen nevěřícně přihlíží a ve volbách hlasuje pro více národně orientované kandidáty, jako je případ nově zvoleného rakouského kancléře Sebastiana Kurze z Rakouské lidové strany.

Soustředěné úsilí Bruselu a liberálních sdělovacích prostředků na démonizaci vůdců typu maďarského Viktora Orbána jako jakési moderní varianty fašistů jen z důvodu, že hájí suverénní právo svých zemí rozhodovat o tom, kdo je vítán, aby se stal jejich občanem, a kdo ne, zůstává stále častěji ignorováno obyčejnými občany EU, kteří jsou zmateni tím, proč jejich politici odmítají zanechat jasně kontraproduktivní uprchlické politiky.

Orbán přijíždí do Německa

Krátce před skončením německých koaličních rozhovorů uskutečnil maďarský premiér Orbán třídenní návštěvu, aby se v Bavorsku setkal s vůdci konzervativní strany CSU. Orbán tam prohlásil, že rok 2018 bude „rokem obnovení vůle lidu“. Vysvětlil, co má na mysli: „Je jasné, co je vůle lidu. Lidé nechtějí žít pod hrozbou terorismu; chtějí bezpečnost, chtějí, aby jejich hranice byly chráněny. Chtějí, aby jejich představitelé mohli ze schengenského prostoru vrátit ty lidi, kteří nemají důvod zde být.“

Dne 8. dubna bude Orbán ohajovat své znovuzvolení v celonárodních volbách za situace, kdy americký spekulant a manažér hedgeových fondů, organizátor politických NGO maďarského původu George Soros masivně financuje kampaň, aby porazil Orbána a jeho stranu Fidesz, i když opozice je v současnosti značně rozdělena.

V sousední České republice dali voliči 13. ledna stávajícímu prezidentovi a euroskeptikovi Milošovi Zemanovi, který se uchází o znovuzvolení, jednoznačně nejvyšší počet hlasů, i když nikoli potřebných 50%, aby se nemuselo konat 2. kolo. Zeman vystupuje kriticky vůči protiruským sankcím EU a vyzývá k rozvoji ekonomických vztahů s Čínou obdobně, jako činí další středoevropské státy. Ostře také kritizuje uprchlickou politiku EU. Nehledě na silný tlak Evropské komise Praha se společně s Maďarskem a s Polskem odmítla podílet se na realizaci povinných kvót na přesídlení uprchlíků.

Třetím silným zastáncem práva zemí, aby si v rámci svých hranici mohly určit, kdo se stane jejich občanem, je Polsko.

V prosinci Evropská komise oznámila, že zažaluje Polsko, Maďarsko a Českou republiku u Evropského soudního dvora (ESD) za jejich odmítání přijímat uprchlíky. EU také podá na Maďarsko žalobu z důvodu, že přijalo nový zákon o vysokých školách, který pravděpodobně přivede k uzavření Středoevropské univerzity podporované Georgem Sorosem, čímž se nachází v rozporu s maďarským zákonem vyžadujícím, aby se nevládní organizace podobny těm, které podporuje Soros, zaregistrovaly jako „financované ze zahraničí“. Nevládní organizace v zemích EU, které podporuje Soros, vystupují jako hlavními zastánci masového přílivu uprchlíků do EU.

Vedle toho Evropská komise, v návaznosti na změnu polské ústavy v oblasti soudnictví, uplatnila proti Polsku možnost využít kontroverzního postupu podle článku 7 (Lisabonské smlouvy), který hrozí pozastavením jeho hlasovacích práv v Evropské radě, a to poté, co polský prezident Andrzej Duda nevyslyšel varování Bruselu a soudní reformu podepsal. Pozastavení hlasovacích práv je však málo pravděpodobné vzhledem k tomu, že článek 7, který dosud nebyl nikdy aktivován, vyžaduje jednomyslnou podporu všech zemí EU, a kdy Orbánovo Maďarsko otevřeně prohlásilo, že se za Polsko postaví. To ponechává Bruselu, který je stále více vnímán jako autokratický a zoufalý, jen jedinou možnost – zastavit polskému hospodářství pomoc ze strany EU. Pokud by k tomu došlo, někteří polští pozorovatelé hovoří o možnosti či dokonce pravděpodobnosti vystoupení Polska z EU, o tzv. Polexitu. Také prezident EU, bývalý polský předseda vlády Donald Tusk varoval, že Polsko by mohlo opustit EU, pokud by bylo odstaveno od finančních prostředků z Bruselu.

Přetahování kdo s koho

Politické přetahování mezi domnělými neopeřenci a mezi Bruselem, podporovaným zejména Francií a Německem, ohledně povinných uprchlických kvót členských států východní Evropy, by se mohlo ukázat jako velmi riskantní především pro Německo, nejsilnější ekonomiku v EU. Ty země, které Berlín tlačí k tomu, aby akceptovaly uprchlickou politiku – Maďarsko, Polsko, Slovensko a Česká republika – totiž zdaleka nejsou bezmocné banánové republiky nebo ekonomicky na kolenou. Jako skupina, Visegrádská skupina, jsou větší než Francie nebo Čína.

S britským odchodem z EU dojde k zásadnímu posunu v hlasovacích právech zbývajících členských států EU. Nejvíce z tohoto posunu vytěží Visegrádská čtyřka, zejména Polsko. Pokud se těmto zemím podaří udržet společnou opozici vůči Bruselu v klíčových politikách, jako jsou uprchlické kvóty, jejich politický vliv by mohl vzrůst jako nikdy předtím.

Podle německého Federálního statistického úřadu dosáhl v roce 2016 zahraniční obchod se zeměmi Visegrádské čtyřky 4 256 miliard EUR, a překročil tak obchodní obrat mezi Německem a Čínou o více než 86 miliard eur a německo-francouzský obchod o více než 90 miliard EUR. Jak zdůrazňuje nedávná analýza nizozemské ekonomické skupiny GEFIRA, střední Evropa se stala hlavním příjemcem německých výrobních investic a také místem, kam se německé společnosti často stěhují a zaměstnávají již více než půl milionu pracovníků. Náklady na práci ve střední Evropě jsou mnohem nižší než v západní Evropě a vzdělání je mnohem vyšší, což je odkaz komunistického důrazu na vzdělávání.

Z hlediska objemu dodávek pro německé vývozce jsou země Visegrádské skupiny hned na druhém místě po Spojených státech, což podtrhuje jejich význam z hlediska udržení konkurenceschopnosti německé ekonomiky.

Země V4 mají společný HDP stejně velký jako Turecko; ekonomicky jsou nepostradatelné pro „starou“ EU včetně Německa, které ale se zeměmi střední Evropy zachází blahosklonně a povýšeně.

Bruselská byrokratická elita a západní média zobrazují Středoevropany jako prosté fašisty, což je ovšem vážný omyl vycházející ze zvláštností arogance byrokratů. Předtím, než události dospějí k rozpadu EU z východního směru, zvláště když se nová rakouská vláda Rakouské lidové strany Sebastiana Kurze rovněž jasně vymezila proti uprchlické politice osy Soros-Merkelová-Brusel, určitě by mělo smysl zmírnit intenzitu konfrontace v otázce uprchlíků se zeměmi Visegrádské čtyřky. Pokud Německo svůj postoj nezmění, mohlo by se ono a jeho pozice v Evropě ocitnout na lavici poražených i spolu se samotnou EU.