Vojenská zpravodajská služba vyzbrojila demokracii po celém světě

Většina lidí je obeznámená s tajným a militantním vývozem americké „demokracie“ po celém světě za účelem nekompromisního odstraňování vůdců a podpoření trvalého geostrategického zájmu USA o zachování vlastní unipolární hegemonie. Ve srovnání s tím si jen poměrně málo lidí dokáže představit, jak je tento zcela stejný systém ve skutečnosti metodou kontroly, bez ohledu na to, v jaké formě se bude nakonec opakovat. Nejedná se o úsudek, nýbrž o fakt - demokracie je opravdu nástroj, který zástupci „deep state“ mistrně ovládají, aby zachovali status quo ve svých státech.

Zda je to „dobré“ nebo „špatné“ závisí na tom, z jakého úhlu se na to člověk podívá - většina lidí, která se řadí ke komunitě alternativních médií, by souhlasila s tím, že je to „dobré“, pokud dotyčná země chrání svou nezávislou politiku před vnějším zasahováním (USA/Západ/Perský záliv) a usiluje o vybudování multipolárního světového řádu. Mainstreamová média by to samozřejmě viděla jako „špatné“, a pohrdavě by to označila jako „řízenou demokracii“, nebo při nejhorším jako „diktaturu“. Stejným způsobem se alternativní média domnívají, že USA jsou falešnou demokracií a neustále praktikují pokryteckou a falešnou ideologii, zatímco mainstreamová média vychvalují USA jako nejlepší model na světě.

Nicméně tento článek není o dokazování toho, zda je demokracie dobrý nebo špatný systém, nebo dokonce o posuzování změn, které se některé země rozhodly realizovat, ale o charakteristice toho, jak se samotná ideologie stala jádrem operací vojenských zpravodajských služeb na celém světě při vykonávání dlouhodobých útočných a obranných misí.

Čtyřstupňová strategie

Vojenská zpravodajská služba se téměř vždy zaměřuje na zahraniční cíle, a existuje mnoho způsobů, jak popsat praktiky tohoto umění, ale nejdůležitější je upozornit na čtyřstupňový proces, který - což je zajímavé - začíná i končí demokracií. První krok spočívá ve vypracování konceptů, které mohou sloužit k zesílení rozdělení společnosti (druhý krok), což vyvolá krizi (třetí krok) a umožní realizaci obráceně vytvořených řešení pro ukončení hry (konečný krok). Zatímco existuje mnoho teorií, které mohou vyvolat tuto posloupnost a ukončit ji bez ohledu na to, zda splní obě role stejným nebo odlišným způsobem, demokracie je nejúčinnější kvůli tomu, že „zabije dvě mouchy jednou ranou“.

Součástí univerzální výzvy k demokracii je přesvědčení lidí, že demokracie je nejlepší způsob, jak zajistit, aby rozhodující činitelé byli zodpovědní v rámci naplňování svých slibů, čímž by se zvýšila životní úroveň pro obyvatelstvo a jednotlivcům by tak bylo umožněno plně realizovat své schopnosti. Demokracie je však také příslovečnou Pandořinou skříňkou - jakmile jsou jednou ideály této teorie zavedeny nebo praktikovány ve společnosti, už není cesty zpět.

Tajná součást hybridní války

Demokracie je na základě své samotné podstaty schopná zesilovat rozdělení společnosti, a to zvláště v zemích s rozmanitou identitou a ve většině bývalých koloniálních států „globálního Jihu“, které stále více zaujímají významnější geostrategické postavení ve světových záležitostech kvůli svému umístění a ekonomickému potenciálu, což odpovídá druhému kroku operací vojenské zpravodajské služby. V závislosti na složení cílové země - s čímž se USA důkladně obeznámí prostřednictvím rozsáhlých analýz sociálních médií a pravděpodobně de facto tajného obnovení „Projektu Camelot“ z dob studené války - se mohou vyklubat různé scénáře hybridní války ohledně přivedení státu do krize a vyzbrojování v souvislosti s následným chaosem, čímž se uskuteční obráceně vytvořené „řešení“ pro normalizaci výsledné systémové změny.

Řečeno prostě a v kontextu s americkým militantním prosazováním „demokracie“, ideální stav nebo nějaká relevantní změna z toho vyplývající se stává lákadlem pro cílové obyvatelstvo a nakonec podpoří nebo slouží jako zástěrka pro destabilizující rozdělení společnosti, které nakonec naruší status quo tím, že vyvolá krizi a vydláždí cestu ke změně režimu. Tento proces si můžeme představit v rámci základních termínů:

Demokracie je americkou ideologickou zbraní, neboť managementu umožňuje „kreativní destrukci“ v rámci systému, který pravidelně umožňuje veřejnosti vybít si frustrace mírovou cestou, kdy opět zvolí civilní elity, aniž by se tím narušila stálá armáda, zpravodajské služby a diplomatická byrokracie (neboli „deep state“). To je výhodné z vnějšího pohledu hegemonie, neboť je tak Spojeným státům umožněno nepřímo si ponechat kontrolu nad svými vazaly, nebo v případě potřeby manipulovat s demokratickým procesem, aby byl „legálně“ uveden do úřadu jimi zvolený zástupce.

Zvládnutí zpětného rázu

Někdy však dochází k tomu, že demokracie nedokáže zabránit tomu, aby se vynořila elita, která ohrozí celý tento systém. V takovém případě Spojené státy využívají různé úrovně tlaku „deep state“ proti zvolenému „revolucionáři“, aby kompenzovaly změny, které si plánovaly - což je přesně to, co v současnosti dělají moldavskému prezidentu Dodonovi. Pokud nemůže být nově zvolená osoba kooptována, jako byl např. Tsipras, nebo funkčně neutralizována (příkladem může být Indie, spojenec USA, která se snaží funkčně neutralizovat nově zvolenou komunistickou vládu v Nepálu, spřátelenou s Čínou, ještě před jejím oficiálním vytvořením, k němuž dojde v následujících měsících), potom se USA uchýlí buď k uskutečnění převratu, nebo zahájení hybridní války. Pokud selže i to, může dojít k přímé vojenské intervenci ze strany partnerů „v pozadí“, nebo dokonce ze strany samotných Spojených států na základě libyjského modelu.

Poté, co jsme si vysvětlili vnější manipulování s demokracií za účelem ofenzivní geostrategie a změny režimu ze strany USA, můžeme nyní diskutovat o tom, jak tuto manipulaci využívají země rovněž kvůli obranným účelům.

Obranné vyzbrojování demokracie

Demokracie je prostředek, nikoliv cíl, a jako taková se stala nástrojem pro zachování status quo „deep state“, neboť udržuje stálý byrokratický aparát u moci (a někdy dokonce i veřejný), zatímco na pohled dává občanům možnost přivést některé rozhodující činitele k odpovědnosti v naději, že se nakonec rozhodnou pro většinovou politickou vůli a budou provádět politiku, která bude prospěšná pro lidi. Jako taková se demokracie nestává ničím jiným, než tlakovým ventilem v tom nejcyničtějším smyslu k odvrácení pozornosti lidí - neboť je naočkuje vírou, že právě tohle je nejúčinnější prostředek k uskutečnění opravdových změn - a jakékoliv skutečné systémové ohrožení „deep state“ je tak zažehnáno.

Demokracie nebo nějaká variace z ní vyplývající téměř vždy zůstává prvním a posledním krokem tohoto procesu, zatímco bezprostřední rozdělení, které vytvoří (druhý krok), je zvládáno prostřednictvím kontrolované „krize“ voleb (třetí krok).

Jak již bylo zmíněno na začátku analýzy, mohli bychom to interpretovat jako „dobré“, pokud by to zabránilo agresivní a pravděpodobně zvnějšku podporované menšině ve svržení zvolené multipolární vlády. Bylo by to však „špatné“, pokud by to umožnilo neoblíbenému, veřejně známému vůdci, nebo „šedému kardinálovi“ („diktátorovi“) zůstat u moci navzdory opravdové vůli většiny obyvatelstva, ačkoli musí být uvedeno, že tento stav věcí by mohl být zmanipulován prostřednictvím zahraniční informační války, která by vedla ke změně vnímání mas lidí. V každém případě „kreativní ničení“, které je nedílnou součástí demokratických systémů, dává „deep state“ nejlepší šanci na kontrolu občanů - tím nejúčinnějším způsobem - a kontroverzně omezuje tempo skutečné změny, neboť porušuje původní koncepční misi demokracie, spočívající ve volném plynutí tohoto procesu a v souladu s vůlí veřejnosti.

Útok versus obrana

Když Spojené státy podporují skupiny, spoléhající se na „demokratické“ slogany, aby svrhly vedení jiných demokracií (ať už v západní podobě, jako v Polsku, nebo na úrovni státu, jako například v Sýrii), počítají s tím, že zavedou další variantu demokracie, aby tím „ospravedlnili“ přisvojení si moci, a zároveň vytvoří zástěrku pro následné provedení čistky „deep state“ a nahradí původní rozhodující činitele svými lidmi. Naopak obranné využití demokracie je používáno k vyřazení nepopulárních vůdců a „bezpečného“ zavedení nových myšlenek do řídícího aparátu, které nejsou natolik „revoluční“, aby „otřásly“ a ohrozily „deep state“. Veřejnosti se tak dostává prostředku, jehož prostřednictvím může pravidelně poskytovat konstruktivní zpětnou vazbu a vybíjet frustraci tím, že nasměruje činitele tím směrem, kterým mají jít, aby si udrželi masovou podporu.

Oba výše zmíněné příklady představují závěr vyzbrojování demokracie ze strany vojenské zpravodajské služby podle ofenzivních a defenzivních projevů čtyřstupňové posloupnosti, protože začíná a končí samotnou demokracií, i když někdy v závěrečné fázi „znovu normalizuje“ koncept v závislosti na tom, zda je změna v rámci veřejně známé elity viditelná (volební). Jak bylo poznamenáno dříve, kontrolovaná povaha elit „deep state“, organizujících „kreativní destrukci“ v rámci svých systémů, je v rozporu s čistě teoretickou definicí demokracie (kdy se proces svobodně rozvíjí na základě vůle veřejnosti). Měli bychom však být opatrní a vyhnout se jakémukoliv posuzování tohoto zjištění, protože šíření masových a sociálních médií, a také snadnost, s jakou mohou cizí síly manipulovat s cílovým obyvatelstvem v zahraničí prostřednictvím těchto prostředků, naznačují, že když budeme mít jistá „ochranná opatření“, mohlo by skutečně jít o zodpovědný krok - ačkoli za předpokladu, že toho nebude zneužito.

Trumpova odlišnost

S těmito poznatky na paměti musíme uznat, že zvolení Trumpa bylo skutečnou revolucí, protože úplně stejný vývoj, který ohrožuje systém a zároveň „deep state“, a k němuž příležitostně dochází v zahraničí, se skutečně odehrál v samotných Spojených státech, a to bez jakéhokoli vnějšího vměšování do voleb. „Kraken“ se nyní snaží provádět změny v rámci stejné „demokracie“, o které se dosud předpokládalo, že je imunní vůči čemukoli, co se kdy může stát. Je to také důvod, proč nepřátelští „liberálně globalističtí“ členové „deep state“ aktivují páky institucionálního nátlaku, aby vyvinuli tlak proti změnám, stejně jako Trumpova administrativa ironicky působí proti moldavskému prezidentu Dodonovi. Přesto je Trump dostatečně pragmatický, aby kontraproduktivně nebránil demokratickému uskutečnění své vize pomocí prostředků Kongresu, a proto pracuje s jistými zástupci „deep state“, když je to nezbytné. Z toho důvodu ho jeho bývalý trockistický spojenec Bannon „bodl do zad“ v neúspěšné snaze narušit to, co skutečně považuje za Trumpovo „kontrarevoluční“ prezidentství.

Závěrečné myšlenky

Na demokracii není nic přirozeně „dobrého“ nebo „špatného“, jelikož takové úsudky jsou subjektivní, avšak lze objektivně tvrdit, že samotný model je nejúčinnější pro splnění čtyřstupňové mise vojenské zpravodajské služby, ať už jde o operace v rámci ofenzivního použití v zahraničí, jako to dělají Spojené státy, nebo z obranných důvodů na domácí půdě, jako v Íránu. Ani to není „dobré“ nebo „špatné“, je to jen realita života, že si to málo lidí uvědomuje, protože existence určitých demokratických kroků je nyní považována za samozřejmost téměř po celém světě, a navíc se v rámci čtvrtého a posledního kroku procesu vojenských zpravodajských služeb „znormalizovala“. To neznamená, že „řešení“ spočívá v oslabení demokracie, nebo že dokonce „řešení“ není nutné, ale jde o to, upozornit na málo známý aspekt současného moderního života, kdy si lidé často nevšímají většiny politických analýz, a povzbudit čtenáře, aby mysleli mimo rámec věcí a opět začali vnímat svět kolem sebe.