Leden v českých dějinách

1949 – Zavedení krajů jako státních územních jednotek v Československu. Krajské zřízení bylo reformováno v r. 1960 (snížení počtu krajů, zato s větší územní rozlohou). Po zrušení krajských národních výborů v roce 1990 byl krajský systém ve veřejné správě prakticky obnoven až k 1. 1. 2000 ustavením současných samosprávných krajů s územním členěním podobným systému z roku 1949. Ne každému je však dnes již známo, že krajské územní jednotky státu zřízené podle zákona z roku 1960, který nebyl nikdy zrušen, dosud nezanikly.

1969 – Vznik československé federace. Do té doby unitární Československo se stalo federací tvořenou Českou socialistickou a Slovenskou socialistickou republikou s vlastními vládami a národními radami (parlamenty) s vlastními kompetencemi vedle federální vlády a parlamentu.

1993 – „Den obnovy samostatného českého státu“ – Název tohoto státního svátku je poněkud zavádějící, neboť na rozdíl od 28. října 1918 zánikem Československa koncem roku 1992 česká státnost jako taková obnovena nebyla, nešlo o vymanění se z nějakého područí. Naopak, byl zničen fungující federální stát, který byl pokračovatelem staleté české státnosti (bratři Slováci mi snad prominou tento bohemocentrismus, ale na druhou stranu to samozřejmě beru i tak, že za svého trvání bylo Československo společným státem obou našich národů). Tato událost je proto zkrátka vyhlášení (osamocené) České republiky poté, co došlo k zániku Československa, nic víc.

5. 1.

1858 – Zemřel maršál Jan Václav Radecký z Radče, jeden z největších vojevůdců českého původu (viz též předchozí článek „Říjen v českých dějinách). Účastnil se války proti Turecku, zasloužil se o porážku Napoleona a později opět vynikl během válek v Itálii, kde opakovaně porazil vojska sardinského krále Karla Alberta. Později byl generálním guvernérem Lombardsko-benátského království.

1949 – Začátek jednání, která ustavila RVHP – Radu vzájemné hospodářské pomoci. Jednání zakládajících členských států (Bulharsko, Československo, Maďarsko, Polsko, Rumunsko a Sovětský svaz) probíhala v Moskvě do 8. 1. 1949.

2012 – Vláda Petra Nečase schválila tzv. církevní restituce.

6. – 10. 1.

1422

V navazujících bitvách u Kutné Hory a Německého (Havlíčkova) Brodu porazil Jan Žižka z Trocnova vojska Zikmunda Lucemburského.

11. – 26. 1.

2013

První přímé prezidentské volby v České republice. Proběhly ve dvou kolech, neboť v prvním kole žádný kandidát zvolen nebyl. Prvním přímo zvoleným prezidentem ČR se stal Miloš Zeman.

12. 1.

1977 – Rudé právo otisklo článek „Ztroskotanci a samozvanci“ v reakci na „protisocialistický pamflet“ – Chartu 77.

13. 1.

845 – Křest 14 českých knížat v Řezně u císaře Ludvíka Němce. Jména knížat a oblasti, kterým vládla, se nedochovala. Událost je dokladem časnosti zapojování českých vládnoucích elit do západního (globálního) systému řízení společnosti. Na druhé straně, tehdejší postupné zařazení se do křesťanského světa patrně do značné míry pomohlo vyhnout se osudu většiny polabských Slovanů vyhlazených během křížových výprav.

17. 1.

1996 – Česká vláda v čele se svým předsedou Václavem Klausem podala oficiální žádost o přijetí do Evropské unie (smlouva o přistoupení vstoupila v platnost 1. 5. 2004).

18. 1.

1409 – Dekret Kutnohorský. Vydáním dekretu Václav IV. upravil počet hlasů jednotlivých „národů“ na pražské univerzitě. Předtím měly po jednom hlasu Češi, Poláci, Sasové a Bavoři, následně měli Češi 3 hlasy a ostatní národy dohromady 1 hlas. Václav IV. tak učinil, aby posílil vstřícný postoj tak významné instituce, kterou tehdy univerzita byla, ke své pozici v otázce řešení papežského schizmatu. V důsledku vydání dekretu odešlo mnoho německých mistrů na jiné univerzity, které v té době již ve střední Evropě také existovaly. Následně došlo k jistému poklesu prestiže pražské univerzity, která se sice stala převážně českou, zároveň však došlo k „regionalizaci“ jejího významu.

19. 1.

1919 – Ministerstvo národní obrany nově vzniklé Československé republiky vydalo rozkaz k vojenskému obsazení Těšínska, na něž na mírových rozhovorech v Paříži prosazovala nárok československá delegace vedená E. Benešem. Vojenské operaci velel pplk. Šnejdárek (pozdější armádní generál) a probíhala do 31. 1. 1919. Konečnou demarkační linii stanovila mezinárodní tzv. velvyslanecká komise, s jejímž rozhodnutím Polsko spokojeno nebylo, což se opětovně projevilo během událostí roku 1938.

20. 1.

1612 – Zemřel císař římský a král český Rudolf II. Za jeho vlády byla Praha mimo jiné podruhé ve své historii císařskou rezidencí, což se odrazilo na jejím velkém všestranném rozvoji (poprvé byla sídlem císaře za Karla IV.). K populárnímu mediálnímu obrazu tohoto panovníka a velkého mecenáše umění je však třeba po úplnost dodat, že jeho vláda skončila neslavně.

Po uzavření tzv. Libeňského míru v roce 1608, po sporech se svým bratrem Matyášem i zemskými stavy, si Rudolf ponechal jako český král pod svou vládou pouze Čechy, Slezsko a obě Lužice, zatímco Moravu (a také Rakousko a Uhry) ovládl Matyáš. Oslabeného císaře české, převážně protestantské, stavy přinutily v roce 1609 k vydání Majestátu, který měl zaručovat náboženské svobody v zemi. Zvrat v Rudolfově defenzivní pozici mělo přivodit císařovo povolání vojska pasovského biskupa Leopolda v roce 1611 do Čech. Pasovskému vojsku se však nepodařilo dobýt Prahu a došlo hlavně k plenění českého území ve směru nástupu pasovských. Téhož roku Matyáš donutil Rudolfa k abdikaci a sám byl zvolen českým králem. Rudolfovi byl ponechán formálně císařský titul a Pražský hrad k užívání.

23. 1.

1751 – Reforma státní správy v českých zemích – stavovští krajští hejtmani přestali být představiteli šlechtické samosprávy a stali se státem placenými úředníky zcela podřízenými panovníkovi. „Zestátňování“ dříve stavovských úřadů (nejenom krajských hejtmanů) bylo jedním z hlavních kroků při vytváření moderního státu.

1941 – Protektorátní vláda vydala nařízení o tzv. nucených pracích. V Německu bylo postupně pracovně nasazeno 424.000 osob z území tehdejšího Protektorátu.

1944 – Založení kolaborantské „Ligy proti bolševismu“ v tehdejším Protektorátě, kterou chtěli němečtí okupanti propagandisticky bojovat proti narůstajícím sympatiím českého obyvatelstva k Sovětskému svazu.

29. 1.

1919 – Československá armáda dokončila vojenské obsazení jižní hranice Slovenska, během něhož docházelo k četným bojům s maďarskými jednotkami, které byly postupně vytlačovány ze slovenského území. Maďarská vláda totiž po rozpadu Rakouska-Uherska trvala na uherské státní integritě, která měla i nadále zahrnovat slovenská území. Úspěšné fázi operace velel plukovník (pozdější generál) František Schöbl.

30. 1.

1943 – 1. československý armádní prapor zformovaný v Buzuluku v Sovětském svazu byl odvelen na frontu. Postupným zvyšováním počtu příslušníků se československá vojenská jednotka vytvořená v Sovětském svazu dále rozšiřovala. V roce 1944 tak vznikl 1. československý armádní sbor, kterým postupně během války prošlo přes 60.000 příslušníků. Velitelem se stal gen. Jan Kratochvíl jmenovaný českou londýnskou exilovou vládou, jádrem sboru byla 1. pěší brigáda, jíž velel gen. Ludvík Svoboda