Zpráva o pokroku v americko-ruské válce

V mém úplně prvním komentáři pro blog the Unz nazvaném „Příběh dvou světových řádů“ jsem popsal vizi multipolárního mezinárodního systému, o který se na základě vlády práva snaží Rusko, Čína a jejich spojenci a přátelé (ať už zjevní či skrytí) po celém světě vybudovat, a jak se tento systém dramaticky odlišuje od unipolární Světové hegemonie, kterou se anglosionisté pokusili zavést po celém světě (a kterou už téměř úplně vnutili naší trpící planetě!) Svým způsobem mají vůdcové amerického impéria pravdu, Rusko skutečně představuje existenciální hrozbu, nikoli však pro Spojené státy jako zemi nebo pro její občany, ale pro anglosionistickou říši, která zase představuje existenciální hrozbu pro Rusko. Rusko navíc reprezentuje fundamentální civilizační výzvu tomu, co se běžně nazývá „Západem“, neboť otevřeně odmítá jeho post-křesťanské (a ještě bych dodal také niterně anti-islámské) hodnoty. To je také důvodem, proč obě strany vynakládají obrovské úsilí, aby v tomto střetu měly navrch.

Když se minulý týden setkali v Soči prezidenti Putin, Rouhani a Erdogan, bylo to významné vítězství anti-imperiálního tábora: prezidenti se vyhlásili garanty mírového plánu, který ukončí válku proti syrskému lidu (tedy takzvanou „občanskou válka“, kterou nikdy nebyla) a učinili tak, aniž by vůbec vyzvali USA k účasti na jednáních. Navíc, jejich společné závěrečné prohlášení ani nezmínilo Spojené státy, skutečně ani jednou. „Nepostradatelný národ“ je považován za tak bezvýznamný, že ani nebyl zmíněn.

Abychom mohli plně pochopit, jaké urážky se tím dopustili, musíme zdůraznit řadu bodů:

Zaprvé, všichni vůdcové Západu v čele s Obamou s nesmírnou suverenitou vyhlásili coby jakési papežské provolání Urbi et orbi, že Asad nemá žádnou budoucnost, že musí odejít, že už je teď politickou mrtvolou a že v budoucí Sýrii nebude hrát žádnou roli.

Zadruhé, impérium slepilo „koalici“ 59 zemí, která nedokázala nic, naprosto nic: je to gigantická „banda, která neumí pořádně střílet“ v čele s CENTCOM a NATO, banda která jen prokázala svojí absolutní nekompetentnost. V kontrastu s tím Rusko, které v žádném okamžiku nemělo v Sýrii více jak 35 bojových letounů, změnilo průběh války (s účinnou pomocí Íránu a Hizballáhu na zemi).

Dále, impérium tvrdilo, že Rusko je „izolované“ a že jeho ekonomika je v troskách - to vše sionistická media otrocky papouškovala. Írán byl přirozeně prezentován jako součást věhlasné „Osy zla“, zatímco Hizballáh jako „teroristická jednička“. Pokud jde o Erdogana, anglosionisté se ho pokusili svrhnout a zabít. A teď je to Rusko, Írán, Hizballáh a Turecko, kdo porazil teroristy, a kdo bude určovat vývoj v Sýrii.

Nakonec, když si USA uvědomily, že se nepodaří dostat v Damašku Islámský stát moci, pokusily se napřed rozčlenit Sýrii (plán B) a posléze se pokusily vytvořit kurdský kvazi-stát v Iráku a Sýrii (plán C). Žádný z těchto plánů nevyšel, Asad je v Rusku, objímá se s Putinem, zatímco velitel elitních jednotek Quds spadajících pod Revoluční gardy generál Sulejmání se prochází syrským městem, které bylo jako poslední osvobozeno od Islámského státu.

Dokážete si představit, jak naprosto poníženi, zesměšněni a poraženi se dnes musí cítit američtí vůdci? Jedna věc je být nenáviděn nebo čelit vzdoru, ale úplně jiná je být ignorován – to skutečně musí bolet!

Pokud jde o strategii, to nejlepší, co mohli vymyslet, bych nazval „drobným obtěžováním Ruska“: přimět RT aby se registrovala jako zahraniční agent, krást z Ruska umělecká díla minulosti, kolektivně připravit ruské atlety o medaile, pokoušet se nepřipustit ruskou vlajku a hymnu na olympijských hrách v Soulu nebo nedovolit, aby se ruská vojenská letadla zúčastnila příští letecké show ve Farnboroughu. Všechny tyto snahy vedou jen k jednomu – Putin se stává ještě populárnějším, Západ ještě více nenáviděným a olympijské hry ještě nudnějšími (podobně jako Farnborough – MAKS a Dubajská Air Show jsou dnes stejně více „sexy“. Ještě jsem málem zapomněl, že „noví Evropané“ budou pokračovat ve své mini-válce proti starým sovětským sochám svých osvoboditelů. Stejně jako USA ve své mini-válce proti ruským zastoupením v zemi, což je jasný příznak slabosti.

Když už hovoříme o slabosti, už se to stává komickým. Americké sdělovací prostředky, zejména CNN, nevydrží ani jeden den, aniž by hovořily o zlých Rusech. Americký Kongres se také zapojil do masové hysterie ve snaze zjistit, kdo z republikánů nebo demokratů se více stýká s Rusy, velitelé NATO mají strachem zahnědlé kalhoty (nebo to říkají!) pokaždé, když ruská armáda pořádá nějaké cvičení. Zástupci amerického námořnictva a letectva pravidelně kňourají, že ruští piloti provádějí „neprofesionální manévry“, britské námořnictvo vyhlašuje plnou bojovou pohotovost, když jediná (a poněkud skromná) ruská letadlová loď proplouvá kanálem La Manche, i když z druhé strany je zde Rusko prezentováno jako „slabá“ země.

Dává vám to nějaký smysl?

Pravdou je, že Rusové se smějí. Počínaje Kremlem, přes média, až po sociální sítě – Rusové dokonce sehrávají parodie, jak jsou všemohoucí a jak všechno kontrolují. Ale když se tak Rusové smějí, zároveň se dohadují, čím se to tam lidé na Západě tak zhulili, že jsou tak naprosto vyděšeni (alespoň oficiálně) neexistující hrozbou.

Víte, co ještě vidí?

Že vedoucí političtí činitelé Západu hledají bezpečnost v číslech. Proto tyto směšně nafouknuté „koalice“ a všechny ty rezoluce různých evropských a transatlantických orgánů. Západní politici jsou jako školáci, kteří se bojí silného kluka, shlukují se, aby vypadali jako větší. Každé ruské dítě ví, že ten, kdo hledá bezpečí v početní převaze, je fakticky vystrašená bábovka. Rusové si naopak pamatují, jak malý národ s méně než 2 miliony obyvatel našel odvahu vyhlásit Rusku válku a jak tvrdě bojoval, opravdu tvrdě. Samozřejmě hovořím o Čečencích. Můžete je milovat, můžete je nenávidět, jisté je, že Čečenci jsou odvážní. To stejné platí pro Severní alianci v Afghánistánu. Rusové jí byli ohromeni. A i když nacisté přinesli ruskému lidu nevýslovné utrpení, Rusové nikdy nepopírali, že němečtí vojáci a důstojníci byli zkušení a odvážní. Existuje dokonce i ruské pořekadlo „Respektuji odvážného muže, byť Tatara (Mongola)“ (люблю молодца и в татарине). Takže Rusové nemají problém přiznat odvahu svým nepřátelům.

Ale armáda USA či NATO? Chovají se tak, jako by jejich vrchním velitelem byla Conchita Wurstová!

Pamatujte si toto:

Žádný z těchto mužů nebyl jakkoli hodný či „milý“. Ale měli formát, respekt a byli relevantní. A třímali kus skutečné moci.

Dnes reálná moc vypadá takto:

A víte, co je pro anglosionistické vůdce skutečně urážlivé?

Že tato fotografie ukazuje jednoho ortodoxního křesťana a dva muslimy.

Tak tohle je skutečně urážlivé. A přirozeně i budící hrůzu.

Jsme velmi, velmi daleko fikci „zrození nového Blízkého východu“ jak ho přislíbila Condi Riceová (nový Blízký východ už máme v realitě, ale není to ten, co měla Riceová a neokonzervativci na mysli!)

Co se týče „jediné demokracie na Blízkém východě“, ta je nyní v naprosté panice, a proto zveřejnila plán spolupracovat se Saúdy proti Íránu a umožnila kvazi únik informace, že se chystá bombardovat všechny íránské cíle, které se nacházejí ve čtyřiceti kilometrové blízkosti od izraelské hranice. Ale vlak už ujel: Sýrie zvítězila a žádné bombardování už to nezmění. A jen proto, aby dali najevo, že jsou opravdu tvrdí, Izraelci teď ještě dodávají, že v případě války mezi Izraelem a Hizballáhem bude generální tajemník Hassan Nasralláh cílem. Wow! Kdo by si to byl pomyslel?

Slyšíte, jak se v Bejrútu smějí?

Strašné na věci je to, že lidé ve Washingtonu, Rijádu a Jeruzalémě tento smích jasně slyší, což znamená, že dříve či později s tím budou muset „něco“ dělat a že to „něco“ bude tradiční nesmyslné krveprolévání, a to způsobem, kterým se tato „Osa dobra“ proslavila: pokud nemůžete porazit armádu, ať si to odnese jejich civilní obyvatelstvo (vzpomeňme Kosovo 1999, Libanon 2006, Jemen 2015). Buď tedy tak, anebo vymlátit duši z bezbranné oběti (Grenada 1983, Gaza 2008, Bahrajn 2011). Co může být lepšího než kvalitní masakr bezbranných civilistů, aby se jeden cítil mužně, respektovaně a mocně (a v případě Američanů samozřejmě i „nepostradatelně“).

Pokud odložíme stranou situaci na Blízkém východě, uvidíme, myslím, obrysy toho, co USA a Rusko učiní v příštích několika letech.

Rusko: ruská strategie vůči impériu je prostá:

1. Snažit se co možná nejvíce a nejdéle vyhnout se jakékoliv přímé vojenské konfrontaci s USA, protože Rusko je zatím stále slabší stranou (především z kvantitativního hlediska). Vedle toho se aktivně připravit na válku v duchu antické strategie „Si vis pacem, para bellum“ („Chceš-li mír, chystej se na válku“).
2. Snažit se co nejlépe vypořádat se všemi „drobnými obtěžováními“: USA mají stále ještě mnohem více „měkké síly“ než Rusko a Rusko prostě nemá prostředky, aby odpovědělo stejným způsobem. Takže dělá minimum, aby se pokusilo odradit nebo oslabit účinky takového „drobného obtěžování“, ale ve skutečnosti s tím nemůže nic moc dělat, takže je musí brát, jak je život přináší.
3. Spíše než snažit o oddělení od impéria kontrolovaného anglosionisty (ekonomicky, finančně, politicky), Rusko bude cílevědomě přispívat k postupnému vzniku alternativního světa. Dobrým příkladem je Čínou propagovaná Nová hedvábná stezka, ve které nemá impérium žádnou významnou roli.

USA: strategie USA je stejně jednoduchá:

1. Používat ruskou „hrozbu“ k potvrzení významu a nezbytnosti impéria a zejména NATO.
2. Pokračovat a intenzifikovat „drobné obtěžování“ Ruska na všech úrovních.
3. Co nejvíce podrývat a oslabit jakoukoli zemi nebo politika, který vykazuje známky nezávislosti nebo neposlušnosti (včetně zemí zapojených do Hedvábné stezky).

Obě strany používají taktiku zpožďování ale z diametrálně odlišných důvodů: Rusko, protože čas je na jeho straně, a USA, protože jejich možnosti jsou vyčerpané.

Je důležité zdůraznit, že v tomto boji má Rusko jednu velkou nevýhodou: zatímco Rusové chtějí něco stavět, USA to chtějí ničit (příklady zahrnují Sýrii, samozřejmě také Ukrajinu, nebo sjednocenou Evropu). Další velkou nevýhodou Ruska je to, že většina vlád se bojí jakkoli se dotknout impéria. Proto to ohlušující ticho a odevzdané podrobení se „společenství zemí“, když strýček Sam jak je jeho zvykem vyráží někam řádit v rozporu s mezinárodním právem a Chartou OSN. To se pravděpodobně změní, ale jde to velmi, velmi pomalu. Většina světových politiků je stejná jako američtí kongresmani: prostitutky (a navíc levné).

Největší výhodou Ruska je to, že se USA vnitřně rozpadají ekonomicky, společensky, politicky. S každým rokem se kdysi nejvíce prosperující Spojené státy začínají stále více podobat nějaké zapadlé zemi třetího světa. Přirozeně, americká ekonomika je stále obrovská (ale rychle se zmenšuje!), ale je nesmyslné, když se finanční bohatství a sociální bohatství zapracovávají do jednoho zcela zavádějícího indexu pseudoprosperity. Tato smutná, opravdu smutná země, která by měla být prosperující a šťastná, smrtelně krvácí tím, jak ji požírají „imperiální paraziti“.

Politické režimy nakonec stejně přežívají jen díky souhlasu těch, kterým vládnou. Ve Spojených státech je tento souhlas jasně na ústupu. V Rusku zato nikdy nebyl silnější. To se pro USA i impérium (USA jsou zdaleka největším hostitelem anglosionistického imperiálního parazita) stává velmi zranitelným momentem a z druhé strany pro Rusko hlavním zdrojem setrvání síly.

Vše výše řečené se přirozeně týká jen politických režimů. Lidé v Rusku a v USA mají přesně stejný zájem: zbavit se impéria cestou nejmenšího násilí a utrpení. Stejně jako všechny impéria i americké impérium ve své formativní a současné fázi zneužívalo ostatní národy, ale nyní, když se podobně jako další impéria rozpadá, většinou zneužívá své vlastní lidi. Právě z tohoto důvodu je třeba neustále opakovat, že USA zbavené imperiální podstaty nebudou mít důvod vidět v Rusku nepřítele a naopak. Ve skutečnosti by Rusko a USA mohly být ideálními partnery, ale „imperiální parazité“ to nedovolí. Tak jsme všichni zasekli v absurdní a nebezpečné situaci, která by mohla způsobit zničení většiny naší planety.

Navzdory konstantní hysterické rusofobii v amerických sionistických médiích nenacházím absolutně žádnou známku toho, že by tato kampaň nehledě na vynaložené prostředky měla jakýkoli úspěch u lidí v USA. Nanejvýše někteří z nich naivně věří báchorce, že se „Rusové snažili zasahovat do našich voleb“, ale i v tomto případě je jejich celkový dojem oslaben povědomím, že „my to také děláme v jiných zemích“. Ještě jsem se nesetkal s žádným Američanem, který by vážně věřil, že Rusko představuje jakékoli nebezpečí. Dokonce jsem se ani nesetkal s povrchní reakcí nepřátelství, když například na veřejném místě mluvím s rodinou rusky. Obvykle se nás ptají, jakým jazyk hovoříme, a když odpovíme „rusky“, reakce je obvykle „cool“. Docela často dokonce slýchávám: „Co si myslíte o Putinovi? Moc se mi líbí.“. Je to ve velkém kontrastu s postoji federální vlády, kterou, jak se zdá, většina Američanů upřímně nenávidí.

Pro shrnutí bych řekl, že v tomto okamžiku americko-ruské války Rusko vyhrává, impérium prohrává a USA trpí. Co se týče EU, ta se „těší“ své zasloužené bezvýznamnosti, zatímco je převážně zaneprázdněna dalšími a dalšími vlnami uprchlíků ničících sociální standardy, což opět dokazuje pravdu, že když je vaše hlava v písku, je váš zadek ve vzduchu.

Tato válka ještě zdaleka není u konce a vůbec si nemyslím, že by ještě dosáhla svého apogea. Situace se ještě může zhoršit před tím, než se znovu zlepší. Ale stejně jsem naprostý optimista v tom, že „Osa dobra“ v ne příliš vzdálené budoucnosti zaklepe bačkorama.

Poznámka editora

Dobře se to čte, ale chtěl bych upozornit, že proroctví brzkého konce prohnilé Ameriky a vůbec Západu se objevovala v socialistickém tisku, co pamatuji. Takže bych doporučil nezadržovat dech.