Skrytý smysl katalánského separatismu

Někteří ruští pozorovatelé si pospíšili oznámit, že situace s Katalánským povstáním proti Madridu je podobná se situací, kdy se Luhanská a Doněcká lidová republika (LDLR) vzbouřily proti Kyjevu. Proto říkají, měli bychom sympatizovat s Katalánci. Ale v takovém případě by bylo moudré zjistit, jak se vůdcové katalánských nacionalistů staví k LDLR a k Rusku.

Lednovou rezoluci Parlamentního shromáždění Rady Evropy (PACE) o Ukrajině a zprávu, na jejímž základě byla přijata, připravil katalánský politik Xucla ze strany „Konvergence a jednota“ (CiO), což je hlavní separatistická strana. V dokumentu je i takováto zajímavá pasáž: Je politováníhodné, že v průběhu rozhovorů ruský ministr zahraničí Lavrov řekl, že status Donbasu by měl být trvalý, a že tento status by měl zahrnovat „právo používat ruštinu na území Donbasu, právo na samostatné ekonomické vztahy s Ruskem, právo podílet se na jmenování státních zástupců a soudců, mít své vlastní donucovací orgány, včetně lidové milice,“ a celou řadu věcí, „které nejsou v souladu se souborem opatření pro realizaci Minských dohod.“

Takže je jasné, že se tento prominentní katalánský separatistický politik staví velmi špatně k povstalcům LDLR a k Rusku, které je podporuje. Je to náhoda? Nikoliv, nejedná se o náhodu, ale o hlubokou zákonitost.

Nacionalismus pod kontrolou globalistů

Faktem je, že většina nacionalistických vůdců malých evropských národů jsou jen „pěšáci“ sil, které představují globální síť řízení: největší bankovní klany, nadnárodní korporace, silné mezinárodní sekty. Samozřejmě, tito nacionalisté jsou rusofobní, protože jsou pod kontrolou globalistů, kteří vytvářejí nový světový řád, a jak otevřeně řekl Brzezinski, zaměřený proti Rusku a na úkor Ruska.

Globalizace obecně probíhá cestou partikularizace a fragmentace: pro globální loutkáře je snazší integrovat malé země do jimi zamýšleného planetárního státu, než velké státy. Proto byly v posledních desetiletích rozdrobeny velké státy: SSSR, Jugoslávie, Súdán, Etiopie. De facto, i když ještě ne de jure, Sýrie, Irák a Libye byly také již roztříštěny. Většina nově vytvořených fragmentů těchto zemí se staly loutkami, které jsou extrémně závislé na USA a EU, NATO, MMF, Světové bance a dalších západních centrech moci.

Zdá se, že spiklenecká světová vláda aktivně iniciuje stejné procesy i v Evropské unii. Koneckonců, aby evropské národy a státy přijaly místní byrokracii, musejí být rozděleny do menších částí a pak začleněny do EU v podobě malých „států“. Jen tak bude možné vytvořit plánovanou Evropu regionů. Velkou Británii bude například snadnější začlenit do EU jako Anglii, Wales, Skotsko a Severní Irsko. Dokonce lze předpokládat, že se političtí globalisté vědomě ztotožnili s „Brexitem“, aby vyprovokovali rozkol v zemi a po částech přičlenili k EU to, co se zdálo být nestravitelné jako celek.

A nejde o slovutnou „konspirační teorii“, z níž liberálové obviňují analytiky, kteří pochybují o pravdivosti propagandistických prohlášení „bruselského výboru“. Ne, takové věci již zaznívají z nejvyšší úrovně. Před několika měsíci španělský ministr zahraničí Alfonso Dastis zmínil nadcházející rozdělení Británie a poznamenal, že jeho země nevyužije práva veta, pokud by se Skotsko odtrhlo od Velké Británie a požádalo o členství v Evropské unii. Španělský ministr zahraničních věcí pochopitelně zmírnil toto prohlášení směřující fakticky proti územní celistvosti ostrova, neboť zároveň zdůraznil, že Španělsko nevítá procesy rozdělování v žádném z evropských států. Poznamenal, že Španělsko, na rozdíl od Velké Británie, vidí budoucnost Evropy v prohlubující se integraci. Nicméně podstatu věci to nemění.

Ničením a chaosem k novému řádu

O tom, že skotský separatismus je úzce spjat s bruselskou byrokracií, hovoří také zarážející souběh následujících událostí: Dne 29. března Británie oficiálně zahájila proceduru vystoupení země z Evropské unie. Začátek Brexitu byl v parlamentu ohlášen premiérkou Theresou Mayovou. A téměř ve stejný den hlasoval skotský parlament o uspořádání druhého referenda o nezávislosti země na Velké Británii. V září 2014 se ve Skotsku uskutečnilo podobné referendum, v němž přívrženci nezávislosti prohráli, nyní doufají, že vyhrají. A své separatistické snahy urychlili v souvislosti s odchodem Spojeného království z EU. Takové souhry událostí nenastávají jen tak ...

Ironií osudu se některé velmi vlivné síly rozhodly, že celé Španělsko, i s jeho národní byrokracií, by mělo být rovněž rozdrobeno. Jistě, Španělsko nevyhlásilo svůj „Brexit“, ale přesto zbytky národní suverenity brání jeho integraci do globálních struktur. Věčný princip „rozděluj a panuj“ dosud nebyl překonán. Konglomerát malých provincií bude z centra světové říše snazší ovládnout, než klastr velkých a napůl nezávislých satelitních států. Samozřejmě, v případě hypotetického rozpadu Španělska, Británie, nebo Německa čekají EU značné otřesy. Nicméně s pomocí takto uměle vyvolaného chaosu se EU stane ještě silnější, neboť se zbaví národní byrokracie velkých států a snáze tak absorbuje jejich malé ostatky. Nový řád nastolený skrze chaos je známá metoda globalistů.

A není pochyb o tom, že takto aktualizovaná a posílená EU bude ještě více rusofobní, než byla dosud. V Rusku se uchytil mýtus, že EU může být jakousi protiváhou USA, že „si uvědomí své vlastní zájmy“ a začne se družit s Ruskem.

Minulý rok moji dobří přátelé projeli Evropskou unií se „slovanským pořadem“. Skupina ruských vlasteneckých publicistů, veřejných osobností a politiků navštívila různé země regionu, pořádala tam konference, zádušní bohoslužby za duše bývalých významných osobností ruské emigrace, fóra na obranu tradičních hodnot a slovanské vzájemnosti, setkání představitelů zdravých evropských národních sil vystupujících proti grimase nelidské globalizace.

Tato mírová akce nalezla odezvu u celé řady evropských vlasteneckých sil. Rovněž u některých německých vlastenců, kteří vidí Rusko jako stožár morálních sil a jsou rozhořčeni faktickou okupací Německa ze strany USA a jeho „zaplavením“ vlnami migrantů pod dohledem Washingtonu. Ale když se iniciátoři „slovanského pořadu“ rozhodli promluvit s vůdci autochtonního slovanského hnutí Německa, ničeho nedosáhli. Vedoucí představitelé hnutí Lužických Srbů v Německu se od Rusů odtahovali, jako od ohně – jakápak je tam slovanská vzájemnost? Ukázalo se, že jsou všichni na výplatní pásce strýčka Sorose a dalších struktur globalistů, vystupují za posílení Evropské unie, zadržování Ruska a podobné špinavosti v duchu „sorosovštiny“.

Tento příklad také jasně ukazuje, že globalisté chtějí rozbít všechny velké národy, smíchat etnika, odlidštit společnost. K tomu jednoduše zkorumpovali mnohá hnutí etnických menšin do morku kostí. Tradičně proruské se jeví národní hnutí hlavních národů Evropy – Francouzů, Němců, Španělů. Dokonce i mnoho polských nacionalistů, dříve naladěných rusofobně, šlo do sebe, uvědomili si zhoubnost globalizace a začali vystupovat na podporu Ruska, které se, ať je jakékoliv, snaží postavit vlně odosobnění národů, ničení jejich suverenity a křesťanské kultury.

Mediální manipulace prozrazují mnohé

Avšak „malicherní“ nacionalisté Evropy jsou již dlouho „zaháčkováni“ u globalistů. Zdá se, že i ti z Katalánska. Za čí peníze jsou v Barceloně organizovány kolosální demonstrace? To je otázka. A ještě zajímavější otázka: Proč mají akce katalánských nacionalistů tak širokou publicitu v médiích? Ve sdělovacích prostředcích nejvíce globalistických a rusofobních? Sledoval jsem situaci s pokrytím událostí v Katalánsku na „Rádio svoboda“, jehož provozovatelé, jak známo, přiznali, že jejich zřizovatelem je CIA. Podíval jsem se i na proamerické „Deutsche Welle“. Pravda, v případě Katalánska drží umírněný a neutrální tón (přímé sympatie by způsobily skandál v EU), nicméně všechny akce separatistů komentují tyto sdělovací prostředky globalizační propagandy velmi opatrně.

Pro srovnání uvedu příklad, když před Majdanem, ale i po něm, mnohatisícové prorusky laděné křesťanské pochody lidí proudily z Kyjeva, „objektivní“ media jednoduše „nic nezaznamenala.“ Stejně tak se snažila „ignorovat“ proruské akce na Krymu z počátku roku 2014, kdy se poloostrov sloučil s Ruskem. Pokud si něčeho všimla, žádný neutrální tón neudržela – ostře napadala ruské vlastence. Politologové často říkají: „To, co není vidět v médiích, jako by neexistovalo.“ Takže všichni tito „Svobodní“ se pokoušeli odkázat ruské vlastence z Ukrajiny na okraj samotné existence, a najednou katalánské separatisty ukazují „živější než všechny žijící“.

Dělají to proto, aby se globalistům podařilo rozdrobit Španělsko, aby Španělsko nemohlo znovu povstat jako křesťanský evropský národ. Ve skutečnosti by se Španělsko, byť čistě teoreticky, mohlo obrodit do podoby impéria. Mohlo by se stát centrem spojeneckého konglomerátu držav, něco jako Britské společenství národů, sjednocujícího bývalou říši španělské koruny, od větší části latinské Ameriky až po Filipíny. V důsledku toho by se „španělský svět“ mohl stát po Číně a Indii třetím nejlidnatějším polostátním svazkem na této planetě, a to je obrovská síla. Síla, která je v rozporu s plány globalistů vytvořit celoplanetární panství založené na neoliberální ideologii a okultismu. Aby se vyloučil takový scénář, musí být dnes Španělsko rozděleno.

Pokud má být španělská hrozba eliminována, musel přijít tak říkajíc „preventivní výstřel do hlavy“. Separatismus se stal takovým výstřelem. Je zcela pravděpodobné, že od Španělska bude uměle odtržena i země Basků.

Vše bylo předem připraveno

Podle všeho byl tento proces naplánován dlouho dopředu. Počátky návratu katalánské separatismu na historickou scénu souvisejí s návratem španělské monarchie a s příchodem krále Juana Carlose I. k moci. Většinou je obnovení monarchie považováno za tradicionalistickou událost, za protiváhu k revoluci a sekularizaci křesťanství. Ale jak je známo, revoluce přicházejí nejen „zespodu“, ale i „shora“. Bez nadsázky lze říci, že se král Juan Carlos I. sám stal revolucí. Velmi toužil po mezinárodním uznání. A očividně přesvědčil světovou oligarchii, aby mu toto uznání dala a souhlasila s jeho vládou výměnou za provedení „revoluce shora“.

Juan Carlos I. zařídil vše, za co svého času bojovali levicoví republikánští revolucionáři Španělska: okamžitě po nástupu k moci dal velké pravomoci provinciím, čímž předurčil rozpad Španělska v blízké budoucnosti. V roce 1977 zrušil veškeré zákazy činnosti opozičních politických stran, včetně těch nejvíce liberálních, a na podzim téhož roku přiznal autonomii Baskicku a Katalánsku. Přitom k takové přímé podpoře separatismu nebyl nucen žádným konkrétním nacionalistickým hnutím: všechna byla v té době zcela potlačena a neviditelná. Ne, k takovým destruktivním „reformám“, jimiž podkopal svou vlastní moc, ho tlačily jisté všemocné nadnárodní kruhy. Nový král zapojil Španělsko do globální světové ekonomiky a do EU, čímž omezil jeho svrchovanost. Liberálního krále často chválí za růst ekonomiky při jeho vládě. V žádném případě však není dáno, že by se španělská ekonomika rozvíjela hůř bez jejího podřízení nadnárodním strukturám: spíše by tomu bylo naopak.

Juan Carlos I. také provedl faktické odkřesťanštění Španělska „měkkými metodami“, zato mnohem efektivněji, než španělští komunisté: ano, za něho nebyly bourány žádné kostely ani nařizovány represe duchovních, ale náboženství (a tehdy katolicismus byl stále ještě pevností křesťanské morálky) pohaněla všechna veřejná média a celý vzdělávací systém. Nyní je stav takový, že každý řádný kněz kostelní farnosti je ve vyšších a dokonce i ve středních vrstvách španělské společnosti považován skoro za blázna. Opuštěné kostely jsou hromadně zavírány, takže bourat je již není třeba. Dějí se i takovéto věci: není to tak dávno, co v Madridu davy výtržníků z řad „LGBT aktivistů“ znesvětili kostel, posmívali se jeho obráncům, některé z nich dokonce zbili. Španělská mládež prošla úplným rozkladem za pomoci degenerativních „vzdělávacích“ programů ve školách a na univerzitách, stejně jako prostřednictvím liberální propagandy v médiích, v důsledku čehož téměř všichni mladí vítají legalizaci drog a zavedení homosexuálních „manželství“. Ve výsledku je institut rodiny ve Španělsku, stejně jako v ostatních zemích EU, na pokraji zničení, a porodnost klesá.

Omyly zastánců nezávislého Katalánska

Někteří ruští analytici uvádějí, že kořeny katalánského separatismus údajně spočívají v období na počátku třicátých let XX. století, kdy se republikánské Španělsko včetně Katalánska paktovalo c Moskvou, a proto, jak říkají, musí být Rusko přátelské ke katalánským separatistům: je to prý dobře prošlapaná cesta ospravedlňující sama sebe. Nicméně, v té době se už Moskva těsně svázala s kyjevskými národními bolševiky, kteří jí plně podléhali a s jejím souhlasem přitom prováděli násilnou totální ukrajinizaci, jež ve svém měřítku dokonce překonala tu Juščenkovu či Porošenkovu. V té době věci dospěly do takového stádia, že úředník Ukrajinského SSR mohl být uvězněn za to, že se odmítá učit ukrajinský jazyk. Tehdy národní ukrajinští komunisté, se souhlasem Moskvy, vytvořili administrativní aparát a stanovili hranice současné Ukrajiny. Moskva přiznala Ukrajinské SSR i právo vystoupit ze svazového státu a dokonce jí dala členství v OSN. O tom dnes v Rusku málokdo ví, přitom USSR byla členem OSN a měla své ministerstvo zahraničních věcí. I dnešní Kyjevští rusofobní diplomaté jsou zpravidla děti a vnuci pracovníků ministerstva zahraničních věcí Ukrajinského SSR. S takovými pravomocemi USSR, stejně jako ostatní republiky, prostě nemohla neopustit Sovětský svaz při první příležitosti, která se jí zákonitě naskytla. Zákonité rovněž je, že následně se tyto republiky dostaly pod kontrolu globalistických center moci a staly se zcela rusofobními.

Tak sovětské hrátky s nacionálními komunisty vedly ke katastrofálním vnitřním důsledkům, nemluvě o zahraničních souvislostech: Vzpomínám si, jak proti SSSR vystoupily režimy v Albánii a Jugoslávii. S největší pravděpodobností, dokonce i v případě vítězství ve španělské občanské válce, by se republikáni a katalánští nacionalisté nakonec postavili proti Moskvě. A tím spíše nyní: Katalánští separatisti, jak vidíme, se od počátku těší podpoře sil nepřátelských Rusku (včetně spekulanta Sorose). Samozřejmě i současný „liberálně monarchistický“ režim ve Španělsku je rusofobní. Ale přesto, pokud Španělsko zůstane integrálním státem, budou zde malé, ale přece jisté, šance na návrat k nezávislé národní politice a tím i k přátelství s Ruskem. To je dáno nejen ekonomickými a politickými zájmy této země, ale také dlouhou historií poměrně dobrých rusko-španělských vztahů. Nicméně po rozbití Španělska už žádná taková šance nebude.

V první polovině dvacátého století se staré křesťanské monarchie Evropy převrátily na Evropu mnohem méně tradičních a menších národních států. Přirozeně je následně pohltil Hitler a vedl proti Rusku. Nyní, sto let po tomto revolučním tříštění, je Evropa rozdělena do ještě menších a protitradičních liberálních odštěpků, včetně katalánského „pahýlu“. Existuje značné riziko, že je opět zmanipulují a povedou proti Rusku.

Soudím, že každý Ruský vlastenec by měl podporovat celistvost a svrchovanost velkých národů Evropy, a ne rozkladný separatismus.

Poznámka překladatele

K závěrům autora zaměřeným na Rusko ještě poznamenejme, že zahájený proces rozpadu velkých evropských národů a jejich infikování alogenními imigranty povede k vytvoření národně a morálně odlidštěné Evropy regionů, jak je nakonec v plánu Agendy 2030. Povede k Evropě, v níž již nebude existovat žádný národně vlastenecký potenciál schopný ubránit se totalitní nadvládě globální oligarchie. Regionální separatismus od tradičních národních států neznamená rozklad Evropské unie, ale právě naopak, vytváří podmínky pro vznik budoucího evropského superstátu. Na to je třeba pomyslet, pokud by v někom hořelo rozhořčení nad hrubým potlačováním demokratického projevu vůle Katalánců ze strany Španělské vlády a probouzely se v něm radostné pocity nad tím, jak to s tou naší jednotnou Evropou jde samo pěkně s kopce, nebo jak se její tupé a nesvorné politické elity nakonec samy navzájem požerou. V liberálním systému západního kapitalismu o podstatných věcech nerozhodují politici, ačkoliv si to často naivně myslí, ale mocní oligarchové skrytí před zraky veřejnosti i s jejich mozkovými trusty v pozadí. A tito elitní oligarchové vědí moc dobře, co dělají.

Poznámka editora

Nesouhlasím se závěry autora ani překladatele. Oba vidí pařát NWO za každou a jakoukoliv událostí. Utěšovat se myšlenkou, že celistvé Španělsko bude usilovat o přátelství s Ruskem, kdežto rozbité bude rusofóbní, je už známkou schizofrenie. Ano, evropské sdělovací prostředky poměrně nepokrytě referovaly o policejních násilnostech při referendu, ale důvod může být prostší, než to vidí autor. Zkrátka nedostaly včas instrukce. Mocenské špičky EU byly poněkud zaskočeny rychlým vyeskalováním konfliktu a než se rozkoukaly, objevily se stovky amatérských záznamů účastníků akcí a ono už to nějak nešlo ututlat. A následné mírné verbální odsouzení pak ukazuje na jejich nejistotu, impotenci a nekompetentnost, ale o těchto jejich neschopnostech přece dávno víme.

Naopak si myslím, že rozbití stávajících státních celků na menší je nadějí. Pokud by se příkladu Katalanska chytly další evropské regiony usilující o samostatnost, bylo by to zajímavé vybočení z trendu spojování států do super-států tedy z agendy globalistů. Menší celky si dokážou snáze vládnout a skutečnost, že byly schopné se prosadit, dodá jejím obyvatelům chuť a sílu bojovat. Tedy to, co ostatní mátožní občané Evropy už nemají.

Je pravda, jak říká překladatel, že v systému západního kapitalismu rozhodují mocní a neviditelní oligarchové a ne politici. Ale žádný strom neroste do nebe ani oni nemohou naplánovat úplně všechno. Občas se jim také něco nepodaří. Jako třeba byl nástup Putina k moci. Možná bude sílící tlak separatistických skupin na rozklad některých současných států Evropy dalším pískem nasypaným do soukolí globalistů.