Německo přesouvá zpět do vlasti zlaté rezervy ze zahraničí kvůli stabilitě

Německo převedlo 50,6% svých zlatých rezerv ze zámoří, což je zhruba 1 710 tun žlutého kovu. Tuto úspěšnou operaci oznámil na tiskové konferenci ve Frankfurtu nad Mohanem, která se konala tento týden, člen představenstva Bundesbank (německá centrální banka) Karl-Ludwig Thiele. Podle něj tvoří celkový objem německých zlatých rezerv 3 378 tun. Podle údajů se Německo řadí na druhé místo na světě, hned po Spojených státech. Německé zlato bylo v plné výši navráceno z Paříže. V New Yorku nadále zůstává 1 236 tun drahocenného kovu a v Londýně 432 tuny. Když vezmeme v úvahu, že moderní peníze nejsou jen „obaly od bonbónů“, zásoby zlata jsou jediným silným jádrem ekonomiky a blahobytu národů.

Karl-Ludwig Thiele uvedl, že každý prut zlata, který byl navrácen ze zahraničí, byl zkontrolován s ohledem na váhu i pravost: „Nebyly žádné stížnosti“. Člen Bundesbank připustil, že „tento plán byl proveden dříve, než se plánovalo“. Dodal, že je to vlastně „úspěch“, že se podařilo plán zrealizovat ještě v roce 2017, a nikoliv v roce 2020, jak bylo původně plánováno.

Zdá se, že něco Berlín popohání, a my můžeme jen hádat, proč tomu tak je.

Proč Německo tak spěchá?

Oficiální verze nám pravděpodobně v ničem nepomůžou. Německo podle nich v době, kdy začalo v roce 1951 vytvářet zlaté rezervy, zakoupilo zlato v New Yorku, Londýně a Paříži, a zanechalo je tam uskladněno. V té době se západní Němci obávali, že sovětské tanky prolomí rýnsko-mohanskou oblast, dobijí Frankfurt nad Mohanem, hlavní finanční město v Německu, a poženou se k břehům Atlantiku. Proto se domnívali, že bude lepší, když zlato uskladní na takovém místě, kam by se dalo utéct v případě, kdyby se tento scénář uskutečnil.

Avšak k tomuto scénáři nikdy nedošlo: vzhledem k tomu, že protivník disponoval jadernou zbraní, skutečná velká válka byla nepravděpodobná, ale Německo se jí stále obávalo. Hrozba války během let vymizela a zemím vyhovovalo, že mají uschované německé zlato. Začali ho dokonce považovat téměř za své vlastní. Dokud se západní země nezačaly dohadovat mezi sebou, bylo to možné, ale v reakci na rostoucí rozpory se Spojenými státy a s ohledem na kolaps Evropské unie by mělo být zlato urychleně navráceno zpět domů. Čím dříve, tím lépe. Jen pro příklad - Německo přesunulo na začátku roku 2017 z Francie 91 tun zlata.

Máme skutečně to, co střežíme?

Samozřejmě, že oficiálně neexistovaly žádné obavy ohledně „spolehlivosti“ držitelů německého zlata, nicméně takové obavy přeci jen byly. A média spekulovala o tom, že německé zlato bylo již dávno utraceno. Německo sice každý rok obdrží záznamy, evidenci a zprávy o kontrolách, avšak fyzicky toto zlato již neexistuje. Bundesbank vždy přiznávala, že způsob skladování zlata v zahraničí komplikuje proces ověřování pravosti a inventarizaci. Z toho důvodu naznačovali, že si jednou někdo může „zapůjčit“ německé pruty zlata a poté už nemusí být schopen vrátit je zpět. Proto Němci začali od svých partnerů požadovat, aby jim začali vracet zlato zpět, přičemž vynaložili na tuto operaci zhruba osm milionů eur.

Obě strany se pojišťují

Zlato představuje dlouhodobou bezpečnou investici - v případě krize je ponecháno na „horší časy“. Za tímto účelem je plánováno použít německé zlato ze zahraničí, z Federální rezervní banky v New Yorku a z Bank of England. Ale co když se něco stane s eurem? Nebo co když začnou vážné problémy v eurozóně, například v důsledku dluhové krize v členských zemích? Potom by obchodní partneři Německa, kteří jsou mimo EU, začali pochybovat o hodnotě jednotné evropské měny, a mohly by vyvstat vážné problémy, dokud by se situace nevyjasnila. A co když se v EU objeví nová měna nebo se Německo vrátí ke své původní měně - německé marce? Poté bude německé zlato v anglosaských zemích schopno zaručit, že je možné obchodovat s Německem v obtížných dobách beze strachu…

Dalším vysvětlením, proč Němci urychlili proces navrácení zlata, ale nepřesunuli jej úplně, je to, že stále chtějí zůstat užiteční pro své hlavní obchodní partnery ze Západu. Přestože ztratili důvěru ve Spojené státy kvůli Trumpovi a v Británii kvůli Brexitu. Takže podle Thieleho může být zlato, které je uloženo ve Federální rezervní bance v New Yorku, použito „jako záruka proti denominaci dolaru“ a „likvidita britské libry může být podpořena zlatem, které je uloženo v Bank of England“.

To potvrzuje verzi, která koluje v odborných kruzích, že se Německo rozhodlo uskladnit zlato v zahraničí nikoliv kvůli sovětské hrozbě, ale protože Německo tímto způsobem platilo za přebytek v obchodování se Spojenými státy, Británií a Francií. Tyto země měly neformálně povoleno v případě naléhavé potřeby použít německé zlato ke stabilizaci své měny. Tato praxe pomohla vybudovat důvěru vůči Německu, uhladit obchodní nerovnováhu a v rámci dodatečné záruky Německo těmto zemím umožnilo, aby zde ponechaly své vojenské jednotky.

Přicházejí nové časy...

Nicméně tyto časy jsou minulostí. Je možné vysledovat tento proces s ohledem na situaci s německým zlatem.

Stojíme na prahu nové éry. Důkazem toho je, že se Německo konečně rozhodlo spoléhat spíše samo na sebe, než na Ameriku, Británii nebo dokonce Francii. Vojenské výdaje Německa do roku 2024 vzrostou o 2% HDP, armáda se zvětší a obdrží moderní vybavení. To bude stát přibližně 60 miliard eur. Tyto náklady dosáhly v nedávné době pouze 1,2% HDP, a v letošním roce dosáhnou 37 miliard eur. To znamená, že je Německo za pět let zdvojnásobí. Německý vojenský rozpočet již překonal vojenský rozpočet Francie, která se považuje za nejsilnější vojenskou zemi v západní Evropě.

Jinými slovy, Německo už není tou zemí, kterou bývalo, a nebude již automaticky podporovat Spojené státy, jak nedávno uvedla kancléřka Angela Merkelová. Aby Německo pevně stálo na nohou, bude samozřejmě potřebovat větší množství žlutého kovu ve svých vlastních skladech. Zejména kvůli Brexitu světoví bankéři přesunuli své peníze z Londýna do Frankfurtu nad Mohanem.

Zlato a peníze by měly být také pohromadě.