Epizoda 13. Proč Londýn dal Hitlerovi Vídeň a Prahu, část 2.

Tudíž Vídeň vkládala obzvláštní naděje do Mussoliniho, které se zprvu zdály být jistými: v r. 1934, kdy místní nacistické hnutí pozvedlo hlavu a začalo být neobvykle aktivní, Itálie rozmístila jednotky na rakouské hranice a dala jasně najevo, že nebude tolerovat jakoukoliv německou nadvládu nad Rakouskem. Nicméně Itálie neudělala nic, aby svému sousedu pomohla během Anschlussu. Když se díváme na změněný Mussoliniho postoj, musíme mít na paměti, že ačkoliv formální aliance mezi Berlínem a Římem existovala, vůdce Itálie neměl důvod cítit se vázán dokázat, že toto přátelství je opravdové (1). Mussolini, fašista, nebyl vůbec vázán bezpodmínečnou podporou Hitlera, nacisty! Společná psychologická a ideologická blízkost je jedna věc. Ale potenciální návrat dříve rakouských (a nyní italských) území zemi obývané etnickými Němci věc jiná (2)

Proč se Mussolini choval takto? Itálie byla za tento postoj ohledně záležitosti Rakouska bohatě odměněna … Anglií a Spojenými státy.

Faktem je, že Mussolini byl fascinován hrdinnými skutky starého Říma a rozhodl se vybudovat pro Itálii novou říši. Prvním testem síly fašistického státu byl útok na Etiopii, známou tehdy jako Habeš. Italské jednotky napadly zemi 4. října 1935.

Habeš požadovala, aby Itálie čelila mezinárodním sankcím. 7. října 1935 Rada Ligy národů uznala Itálii za agresora, ale to nevedlo k žádným citelným následkům pro Mussoliniho režim, protože „sankce“, které byly uvaleny, mu umožňovaly pokračovat ve vedení války. Skutečně, otázka závažných kroků, jako přerušení diplomatických vztahů nebo vojenský tlak na agresora, nebyla nikdy nastolena. Je výmluvné, že nikde v dokumentech Ligy národů nepadla zmínka o embargu na nejdůležitější suroviny pro Itálii: ropu, železnou rudu a uhlí. Navíc USA a Německo nebyly členem Ligy národů a proto nebyly nijak vázány řídit se režimem sankcí. Naopak, Spojené státy dramaticky zvýšily v letech 1935-1936 své dodávky ropy agresorské zemi a britská vláda odmítla návrh na námořní blokádu Itálie a uzavření Suezského průplavu svými loďmi, což mohlo být použito jako významná forma tlaku (3).

Ačkoliv jejich síly nebyly rovnocenné, špatně vyzbrojení Etiopané houževnatě vzdorovali. V reakci na to italská armáda použila jedovaté plyny proti civilní populaci Etiopie (4). Místo odsouzení tohoto barbarství Británie zaujala dosti podivný postoj: nejen, že odmítla zpřísnit sankce, ale ve skutečnosti začala bojovat za jejich naprosté zrušení. 18. června 1936 ministr zahraničí Anthony Eden v proslovu ve sněmovně tvrdil, že sankce uvalené vůči Itálii nedosáhly kýžených výsledků. Jak jsme často viděli, byl to Londýn, kdo působil jako určovatel politického trendu na světové scéně. A tak 4. července 1936, poté, co Italové okupovali etiopské hlavní město Addis Abebu, Liga národů rozhodla, že upustí od budoucích sankcí.

Ale jaké je spojení mezi obsazením Habeše a Anschlussem Rakouska? Přímo spolu souvisí. Mussoliniho smířlivý přístup, který umožnil Hitlerovi požrat své sousedy, byl okamžitě odměněn. 12. března 1938 byly všechny cesty vedoucí do Vídně plné německých tanků a 16. dubna 1938 byla v Římě bez velkých fanfár podepsána anglo-italská dohoda. Anglie a Itálie slíbily, že mezi sebou zřídí „dobré sousedské vztahy“. Ale nejdůležitějším bylo uznání Anglie obsazení Habeše Itálií. Tito britští gentlemani vyměnili doslova Addis Abebu za Vídeň.

Seznam evropských hlavních měst, která byla nestoudně „předána“ Führerovi, by měl zcela po právu obsahovat i španělský Madrid. Hitler vytvářel obrovskou novou armádu závratnou rychlostí a naléhavě potřeboval zkušební prostor pro novou technologii, výcvik důstojníků atd. A tento zkušební polygon pro něj byl vytvořen.

Španělská občanská válka nebyla v žádném případě bojem mezi komunismem a fašismem. Byla to generální zkouška na budoucí totální vojenský střet mezi SSSR a Německem. A Británie a Francie, když se zaštítily fíkovým listem neutrality, ve skutečnosti aktivně pomáhaly jedné ze stran konfliktu – vzbouřencům generála Franka, a nikoliv legitimní vládě Španělska. Tato pomoc poskytnutá „demokraciemi“ španělským fašistům byla někdy nepřímá, ale často dosti přímá.

Přirozeně, že gentlemany v Londýně nezajímal generál Franko, ani jeho názory. Ale vítězství fašistů ve španělské občanské válce umožňovalo britským diplomatům vyřešit několik velmi důležitých záležitostí:

• Hitler a Mussolini dostali příležitost bojovat a vítězit dosytosti, aby získali důvěru ve své úspěchy a vyzkoušeli své armády a vojenské vybavení v prostředí skutečného světa.
• Úhelný kámen nacistické ideologie – boj a zničení komunismu – byl názorně potvrzen.
• Kdyby zvítězili, potenciální agresor by získal důležité zdroje surovin (5)

Vzpoura proti španělské vládě začala večer 17. července 1936, ve španělském Maroku a na Kanárských a Baleárských ostrovech. Méně než dva týdny po započetí puče dorazily ke španělským břehům dvě německé vojenské flotily a německá nákladní letadla odletěla do Maroka. Za pomoci Hitlera marocké jednotky bezpečně přistály na španělské pevnině.

Jak mohlo mezinárodní společenství reagovat na intervenci třetí země do vnitřního španělského konfliktu? Obzvláště pokud se tato země připravovala na podporu vojenských jednotek povstavších proti legitimní vládě? Mohlo reagovat celkem silně sankcemi, bojkotem, nebo požadavkem na okamžité ukončení intervence. Nezapomínejme, že olympiáda se měla konat v Berlíně v srpnu 1936 – což byla událost, která byla pro nacistický režim extrémně důležitá. A pouhý měsíc předtím se Hitler angažoval v občanské válce ve Španělsku! A v New Yorku sídlící výbor pro bojkot německé olympiády zoufale tyto argumenty potřeboval! Ale mezinárodní společenství tvrdohlavě přehlíželo nápisy „židům a psům vstup zakázán“, visící nad dveřmi veřejných záchodků ve Třetí říši. A pak poskytl dar těm, kteří se ho snažili připravit o olympijský plamen, sám Hitler – zasáhl vojensky v nezávislé zemi. Možná teď začne bojkot fašistické olympiády?

Proč Hitler tak riskoval? Protože věděl, že Třetí říše má statut země s nejvyššími výhodami! Dokud jednal v souladu s dohodami se svými britskými partnery.

9. září 1936 mezinárodní Neintervenční výbor začal svoji práci v rámci britského ministerstva zahraničí a zabýval se španělskou občanskou válkou. Výbor se zaměřil na blokování jakékoliv pomoci Republikánům, pod fasádou podvodné neutrality, zatímco hecoval Sovětský svaz k nezávislé akci, která by „porušila“ mezinárodní právo. A události se pro Angličany pohybovaly přesně tím správným směrem. 22. října 1936 sovětský velvyslanec v Londýně poslal nótu britskému ministerstvu zahraničí, navrhující uznat a obnovit právo španělské vlády na nákup zbraní. Nóta varovala, že jinak se sovětská vláda nebude cítit vázána Dohodou o nezasahování ve větší míře, než ostatní strany dohody.

A republikánská vláda prostě neměla na výběr. Vlastnila zlaté rezervy, ale princip „nezasahování“ znamenal, že nikdo nebyl ochoten prodat. Stalinův Sovětský svaz byl jedinou zemí, kde Španělsko mohlo koupit zbraně. Byly zde samozřejmě také Spojené státy, ale v r. 1935 americký kongres přijal zákon o „neutralitě“. Co to znamenalo? To znamenalo, že Španělsko nemohlo koupit zbraně od Spojených států. Zatímco Německo ano. Tudíž Republikáni nedostali americké zbraně, zatímco jejich protivníci byli hojně zásobováni přes německé firmy.

Existuje jedna otázka, která nebyla nikdy studována: Frankovy zdroje financování. Jediná německá armáda Condor měla 250 letadel, 180 tanků, stovky protitankových děl a dalších zbraní, a to vše stálo v období 7. listopadu 1936 až 31. října 1938 více než 190 milionů říšských marek, podle vlastních kalkulací nacistů. Kdokoliv obeznámen s vojenskými výdaji ví, že nejdražšími zbraněmi nejsou letadla nebo tanky. Nejnákladnější výzbrojí jsou válečné lodě. A hádejte co? Flotila vzbouřenců byla pravidelně doplňována dodávkami z Berlína a Říma. Celková hodnota pomoci poslané Frankovo silám Německem a Itálií je odhadována minimálně na 1 miliardu dolarů.

Takže jak generál Franco platil za tak štědrou pomoc? Odkud dostával tak obrovské sumy peněz? Nakonec Franco neměl žádné finanční zdroje – celé zlaté rezervy Španělska byly v rukou Republikánů. Vůdce vzbouřenců neměl jak platit. Ale jak se ukázalo, Německo, které neslo břímě enormního nárůstu vlastních vojenských výdajů, mohlo také vyhazovat hromady peněz oknem. A Itálie dělala totéž. Nakonec nedostaly žádné ekonomické dividendy z Frankova vítězství. Španělsko své strategické suroviny Německu a Itálii během války prodávalo, nikoliv dávalo (6).

Byl jediným diktátorem, který nejen přežil druhou světovou válku bez úhony, ale také zůstal u moci až do své smrti (7).

Nicméně ani Hitler, ani Mussolini nikdy nepředložili Frankovi žádné účty, ani k němu nechovali nepřátelství. Proč? Protože účty za španělskou válku a německé vojenské dodávky posílané španělským vzbouřencům byly placeny stejnými záhadnými sponzory nacistů, kteří byli zodpovědní za Hitlerův „ekonomický zázrak“.

Odkazy

1) Aliance mezi Berlínem a Římem, známá jako Osa, se zrodila 25. října 1936 během návštěvy italského ministra zahraničí Galeazzo Ciano v Německu. Japonsko se připojilo k italsko-německé alianci mnohem později – 11. prosince 1940.

2) Region známý jako jižní Tyrolsko, který je obýván etnickými Němci, je stále součástí Itálie i dnes.

3) Takže americké vývozy ropy do Itálie v r. 1935 vzrostly o 140%, v porovnání s předešlým rokem, zatímco dodávky posílané do Italy okupované Afriky vystřelily o 2,000-3,000%.

4) „Civilizovaný svět“ si téměř „nepovšiml“ masakru spáchaného italskými fašisty u jezera Ašangi 3. dubna 1936, kdy 140 letadel shodilo chemické zbraně na civilisty. Nikdo nevěnoval pozornost zločinům páchaným Japonskem během jeho útoku na Čínu. Aniž bychom zacházeli do strašlivých podrobností této strašlivé války, nabízíme jen dva názorné fakty: Během obléhání Šanghaje Japonci tak důkladně masakrovali civilní populaci, že jeden svědek popsal masakr následovně: v oblasti 4,5 kilometru čtverečního nebyl nechán na živu ani jeden člověk. Během obsazení Nankingu Japonci zabili 200,000 lidí – polovinu populace města.

5) Španělsko produkovalo asi 45% rtuti na světě, více než 50% pyritu, a bylo významným vývozcem železné rudy, wolframu, olova, zinku, potaše, stříbra a další minerálů klíčových pro válečný průmysl. Kontrola těchto zdrojů strategických surovin umožnila Hitlerovi výrazně posílit svůj ekonomický potenciál.

6) Hitler a Franco se setkali v Hendaye v r. 1940. „Vděčný“ Franco tvrdil, že je čas na siestu a nutil Hitlera, aby počkal 30 minut. Později Führer řekl, že by spíše souhlasil nechat si vytrhnout tři či čtyři zuby, než aby se opět setkal s Caudillem

7) V souladu s dekretem datovaným 4. srpnem 1939 byl Franco prohlášen doživotním „nejvyšším vůdcem Španělska, zodpovídajícím se pouze bohu a historii“. V r. 1973 se Franco vzdal své funkce premiéra a nechal si jen tituly hlava státu a vrchní velitel armády. Španělský diktátor zemřel 20. listopadu 1975.

Pokračování...