Epizoda 13: Proč dal Londýn Hitlerovi Vídeň a Prahu, část 1.

Zatím, jako v případě Sárska a Porýní, si Hitler vzal zpět území, která dříve patřila k Německé říši, a západní politici mu zaručili „shovívavost“. Nakonec Němci si brali zpět jen to, co bylo „jejich“, a tak zavřeme oči.

Nicméně nyní se situace změnila. Rakousko se stalo Hitlerovou první skutečně „cizí“ obětí. A nebylo to proto, že to bylo rodiště budoucího německého Führera, Adolfa Schicklgrubera. Ani nebudeme zmiňovat příbuznost mezi etnickými Němci v Německu a Rakousku. To necháme řešit lingvisty a etnografy. My se zaměříme jinam: poprvé Hitler použil hrozby násilí a síly, aby donutil kancléře nezávislého rakouského státu podepsat smlouvu s Německem, která menší zemi zbavovala její nezávislosti.

11. února 1938 Hitler povolal rakouského kancléře Kurta von Schuschnigga do Berchtesgadenu. Führer okamžitě prohlásil, že rakouský vůdce by se měl zbavit jakýchkoliv iluzí o pomoci z Itálie, Francie či Velké Británie (1).

Po těchto „plodných“ diskusích von Schuschnigg odjel do Vídně, stále bez toho, aby podepsal dohodu s Německem nebo se podvolil této nemaskované zastrašovací taktice. Jeho jedinou cestou, jak odolat tlaku Německa, bylo ukázat světu, čím Hitler vyhrožoval. Pokud by mezinárodní společenství reagovalo rozhodně, Hitler by nebyl schopen schramstnout rakouský stát.

Kurt von Schuschnigg vkládal naděje v ochranu „civilizovaného lidstva“. A až donedávna Britové a Francouzi zaujímali k rakouské otázce nesmlouvavý postoj. Použili všechny dostupné prostředky, aby se pokusili zabránit vytvoření sjednoceného německého státu v Evropě.

Když zkolabovala Habsburská říše, Národní shromáždění nového demokratického Rakouska rozhodlo, že si přeje připojit se k novému demokratickému Německu. Nicméně země Entente nerady viděly své bývalé nepřátele v takové pozici obnovené síly. Nejen, že dělaly co mohly, aby zajistily, že toto rozhodnutí rakouského Národního shromáždění nebude nikdy realizováno, ale do Versailleské smlouvy dokonce začlenily ustanovení, které činilo nemožným, aby Německo pohltilo svého souseda: „Německo uznává a bude respektovat striktně nezávislost Rakouska…, souhlasí, že tato nezávislost bude nezcizitelná, vyjma se souhlasem Rady Ligy národů.“ Ale pro jistotu bylo podobné ustanovení začleněno i do smlouvy ze St. Germain, kterou vítězové podepsali s Rakouskem: „Nezávislost Rakouska je nezcizitelná… Následně se Rakousko… zdrží jakýchkoliv činů, které by mohly přímo či nepřímo, nebo jinými prostředky, narušit jeho nezávislost…“

V krátkosti, Anglie a Francie vzdorovaly jakýmkoliv pokusům německého sjednocení. Ale jen dokud se v Německu nechopil moci Adolf Hitler!

Porovnejme několik faktů:

• Mimo smluv z Versailles a St. Germain i Ženevský protokol, který byl podepsán v říjnu 1922 pod tlakem zemí Entente, obsahoval závazek blokovat jakékoliv sbližování mezi Vídní a Berlínem. Jasně požadoval, aby Rakušané odmítli uzavřít jakoukoliv smlouvu s Německem.
• 28. srpna 1931 stálý Soud mezinárodní spravedlnosti v Haagu rozhodl, že zamýšlená celní unie mezi Německem a Rakouskem je v rozporu s Ženevskými protokoly, a je proto ilegální.
• 15. července 1932, v souladu s Ženevským protokolem, byla Rakousku přislíbena velká finanční půjčka, za podmínky, že se zřekne Anschlussu (připojení) k Německu do r. 1952.

Ale nyní se do čela Německa dostal Hitler a postoj Británie a Francie se otočil o 180 stupňů. Rakouský kancléř Kurt von Schuschnigg byl pak s tímto změněným postojem konfrontován. Západ měl důvod zaujmout tvrdý postoj: německý vůdce si dovolil vyhrožovat vůdci sousedního státu a porušil rakousko-německou dohodu, kterou sám podepsal. Avšak diplomaté z mocných západních zemí mlčeli. Rakousko a jeho kancléř zůstali na holičkách.

Rakousko-německá dohoda z 11. července 1936 zaručovala vzájemné nezasahování do vnitřních záležitostí, jakož i nezávislost Rakouska jako „německého státu“. Jeden výmluvný detail – v pokusu najít jinou možnost, než prostě „odevzdat“ svoji zemi Hitlerovi, napsal von Schuschnigg dekret obnovující vládu Habsburků ve své zemi. Ale Britové a Francouzi potřebovali povzbuzené Německo, ne obnovu monarchie. Proto se řešení navržené von Schuschniggem „netěšilo podpoře evropských mocností“. A rakouský kancléř měl skutečný důvod pro svoji nenávist vůči nacistům. Dokonce ještě před podepsáním dohody s Německem se stala vozu, který převážel jeho manželku, záhadná a strašlivá nehoda. Jak ona, tak její řidič byli zabiti. Tato událost vyvolala podezření kvůli faktu, že v době své smrti měla žena von Schuschnigga u sebe kufřík obsahující dokumenty, které kompromitovaly Hitlera.

Ale musíme přiznat Kurtu von Schuschniggovi, co mu náleží: vzdoroval až do konce. Na neděli, 13. března 1938, navrhl von Schuschnigg referendum. Záporná odpověď na otázku týkající se spojení s Německem by poskytla mezinárodnímu společenství právní záminku pro odmítnutí Hitlerovi umožnit mu okupaci Rakouska. Führer měl být zdržen jen o pár dní. Ale Berlín chápal nebezpečí skryté v takovém vývoji událostí a druhý den poslal von Schuschniggovi ultimátum: zrušte plebiscit a nabídněte svoji rezignaci bez prodlení.

Proč byl Hitler tak neočekávaně vyděšen vyhlídkou na rakouské referendum? Měl tak malou víru v to, že většina Rakušanů se chce stát občany Třetí říše? Je možné, že měl své pochyby. Ale nacistický vůdce také velmi dobře věděl, jak získat potřebné výsledky u volebních uren. Pokud by rakouské úřady je trochu „poupravily“ potřebná čísla, další existence nacistického státu by se stala vysoce problematickou. Západ mohl podporovat Německo, jen dokud se pohybovalo správným směrem. A tímto směrem byl východ. Na této cestě mohl být Hitler z praktických důvodů „krmen“ celými zeměmi a lidmi, ale jen aby se zajistilo, že rychle splní svoji povinnost, kterou bylo zahájení války proti Rusku. Nikdo by nefinancoval Třetí říši bezdůvodně.

Německé jednotky vstupují do Vídně, březen 1938

Chápaly Londýn, Paříž a Washington situaci? Chápaly, a proto mlčely. Ale kancléř von Schuschnigg si dal s odpovědí Hitlerovi na čas, kdy očekával podporu ze zahraničí. Berlín zopakoval svůj příkaz třikrát. Nakonec, 11. března 1938, von Schuschnigg dostal další ultimátum: pokud nebudou německé požadavky uspokojeny, tentýž den překročí 200,000 německých vojáků rakouské hranice. Když nedostal žádnou diplomatickou podporu od předních světových velmocí, oslovi rakouský kancléř Rakušany v rádiu a oznámil, že bude rezignovat, aby zabránil krveprolití. Artur Seyss-Inquart, nacistický představitel, ho ve funkci kancléře nahradil a okamžitě se obrátil na Berlín a vyžádal si pomoc při potlačení nepokojů, údajně organizovaných sympatizanty „rudých“. Za úsvitu 12. března vstoupily německé jednotky do Rakouska (2).

Ale protože referendum již bylo oznámeno, jeho zrušení by bylo nediplomatické. Hitler prohlásil, že rakouský plebiscit se bude samozřejmě konat. Pouze o něco později, než bylo v plánu. A během příprav dorazili do Vídně z Berlína tři pověření agenti, aby zajistili požadovanou náladu veřejnosti. Profesionálními operativci, kteří byli primárně pověřeni zajištěním těchto demokratických procedur, byli SS-Reichsführer Heinrich Himmler, SS-Obergruppenführer a šéf SD Reinhard Heydrich a SS-Oberstgruppenführer Kurt Daluege. S tímto spolehlivým týmem na cestě měl Hitler pramálo důvodů obávat se výsledku referenda. Zároveň bylo učiněno rozhodnutí provést plebiscit v celé Třetí říši.

SS okamžitě začala budovat svoji mašinérii útlaku v Rakousku. Pronásledování židů začalo. Adolf Eichmann, další nechvalně známá osobnost SS, brzy dorazil do Vídně. Jeho posláním bylo donutit židovskou populaci Rakouska emigrovat jakoukoliv možnou cestou. Vše, co bylo dříve viděno v Německu, se nyní stalo skutečností i v ulicích rakouských měst, jako týrání, trýznění a bití židů. Mezinárodní společenství „si toho nepovšimlo“, a, stejně jako dříve, utrpení židů „nevidělo“.

Celkově byl r. 1938 „bohatý“ na antisemitské události v Třetí říši. 16. července zaměstnanci bezpečnostních agentur dostali zákaz přespávat v židovských hotelech nebo penzionech; 23. července bylo židům nařízeno nosit identifikační kartu; 27. července byla přijata rezoluce přejmenovat ulice pojmenované po židech; 7. srpna byl vydán mandát zakazující židům dávat svým dětem „tradiční německá jména“. Po 1. lednu 1939 vyšlo nařízení, že jména všech židovských dětí musí obsahovat příponu „Izrael“ u chlapců a „Sára“ u dívek; 31. srpna byla zavedena omezení u pošty zasílané židům – na zadní straně obálek, určených německým příjemcům, byl doplněn výraz „ne pro židy“; a 11. listopadu již židovské děti nemohly navštěvovat běžné německé školy. „Mezinárodní společenství“ si toho naprosto „nevšímalo“…

Na setkání s novináři americký prezident Franklin Roosevelt odmítl komentovat události v Rakousku. Britský ministr financí, sir John Simon, tvrdil, že Británie nikdy neposkytla žádné zvláštní záruky nezávislosti země. Všechny překážky, které Anglie vybudovala, aby zabránila sjednocení etnických Němců z Rakouska Německa, byly okamžitě zrušeny. 14. března 1938 byla probírána otázka anexe Rakouska Německem britským parlamentem. Britský premiér Neville Chamberlain informoval parlament, že britský a francouzský velvyslanec podali protest u německé vlády ohledně násilností v Rakousku. Je zajímavé poznamenat, že německý ministr zahraničí prostě odmítl britský protest přijmout! Co bylo dál? Výzvy k bojkotu, mobilizace?

Ne. O dva týdny později, 2. dubna 1938, britská vláda formálně uznala zabrání Rakouska Německem.

Odkazy

1) Aby udržel von Schuschnigga rozhozeného, Hitler ostentativně zakázal tomuto nenasytnému kuřákovi 60 cigaret denně, aby si během jednání zapálil.

2) Kurt von Schuschnigg za svůj vzdor vůči Hitlerovým plánům draze zaplatil. Poté co bylo Rakousko anektováno Německem, byl držen Gestapem několik týdnů, než byl poslán do koncentračního tábora, kde zůstal až do května 1945.

Druhá část