Na pláži 2017: Půvab jaderné války

Válka skončila za měsíc. Protagonisty byly Spojené státy, Rusko a Čína. Není jasné, jestli začala náhodou či omylem. Nebyl žádný vítěz. Severní polokoule je kontaminována a nyní bez života.

Radioaktivní mlha se pohybuje na jih k Austrálii a Novému Zélandu, k jihu Afriky a k jižní Americe. V září zhynou poslední města a vesnice. Stejně jako na severu zůstane většina budov nedotčených, některé z nich osvětleny posledními záblesky elektrického osvětlení.

Takto světy končí
Ne za velkého třesku, ale za skuhrání

Tyto řádky z básně T. S. Eliota „Pokleslí lidé“ (The Hollow Men) se objevily na začátku povídky Nevila Shuta „Na pláži“ (On the Beach), která mne dovedla téměř k slzám. Poznámka na obálce uváděla totéž.

Tato povídka byla uveřejněna v r. 1975, na vrcholu studené války, kdy až příliš mnoho spisovatelů mlčelo nebo se nechalo zastrašit. Styl jazyka naznačuje vznešenost; avšak nic co jsem četl o jaderné válce nebylo tak zarputilým varováním. Žádná jiná kniha není tak naléhavá.

Někteří čtenáři se upamatují na černobílý hollywoodský film, s Gregory Peckem v hlavní roli velitele amerického námořnictva, který se vydá s ponorkou k Austrálii, aby tam čekal na tiché beztvárné strašidlo sestupující na poslední svět živých.

Knihu Na pláži jsem dočetl, když americký kongres schválil zákon o ekonomické válce s Ruskem, druhou zemí na světě co se týká smrtícího jaderného potenciálu. Pro toto hlasování nebylo žádného ospravedlnění, mimo slibu plundrování.

„Sankce“ jsou zacílené i na Evropu, především na Německo, které je závislé na ruském zemním plynu, a na evropské společnosti, které legitimně obchodují s Ruskem. To, co bylo předloženo k diskusi na Capitol Hill, nenechalo spoustu užvaněných senátorů na pochybách, že cílem tohoto embarga je donutit Evropu dovážet drahý americký plyn.

Hlavním cílem se však zdá být válka – skutečná válka. Takto extrémní provokace nemůže naznačovat nic jiného. Zdá se, že po ni dychtí, ačkoliv Američané nemají tušení, co válka je. Občanská válka let 1861-65 byla na jejich pevnině poslední. Válka je však to, co Spojené státy dopřávají jiným.

Jsou jedinou zemí, která použila jaderné zbraně proti lidským bytostem, a poté zničily bezpočet vlád, z nichž mnoho byly demokraciemi, a zničily celé společnosti – milion mrtvých v Iráku je jen zlomkem v porovnání s masakrem v Indočíně, který prezident Reagan nazval „vznešenou věcí“ a prezident Obama jej zhodnotil jako tragédii „vyjímečných“. A nemluvil o Vietnamcích.

Když jsem vloni natáčel u Lincolnova památníku ve Washingtonu, zaslechl jsem, jak průvodce Služby národních parků vykládal partě školáků: „Poslouchejte. Ve Vietnamu jsme ztratili 58,000 mladých vojáků, a ti zemřeli při obraně vaší svobody.“

Během okamžiku byla pravda převrácena naruby. Nebyla bráněna žádná svoboda. Svoboda byla zničena. Byla napadena agrární země a byly zabity, zraněny, otráveny a vyhnány z domovů miliony tamních lidí; vyžádalo si to 60,000 životů nájezdníků. Ano, poslouchejte.

Každé generaci je prováděna lobotomie. Fakta jsou odstraňována. Historie je čištěna a upravována a nahrazována tím, co časopis Time nazývá „věčnou přítomností“. Herold Pinter to popsal jako „manipulaci moci po celém světě, moci maskující se za sílu univerzálního dobra, a jde o vynikající, a dokonce vtipný, vysoce úspěšný akt hypnózy, z čehož plyne, že k uváděným věcem nikdy nedošlo. Nic se nikdy nestalo. Nedělo se to, i když se to odehrávalo. Nezáleželo na tom. Nikoho to nezajímalo.“

Ti, kteří se označují za liberály či tendenčně za „levici“, jsou chtivými účastníky této manipulace a v jejím rámci výplachu mozku, který se dnes zaměřil na jedno jméno: Trump.

Trump je šílený, fašista, mamlas v područí Ruska. Je rovněž darem pro „liberální mozky naložené ve formaldehydu politiky identity“, napsala památně Luciana Bohne. Posedlost Trumpem člověkem – ne Trumpem jako symptomem a karikaturou systému v problémech – znamená velké nebezpečí pro nás všechny.

Zatímco realizují svoji fosilní protiruskou agendu, narcistická média, jako Washington Post, BBC a Guardian, potlačují podstatu nejdůležitějšího politického příběhu naší doby a provádí válečné štvaní v měřítku, které jsem ve svém životě nezažil.

3. srpna, v kontrastu s tím, co Guardian věnoval blábolům, že Rusové konspirovali s Trumpem (což je reminiscencí pravičáckého pronásledování Johna Kennedyho jako „sovětského agenta“), tyto noviny uvedly, na straně 16, že prezident Spojených států byl nucen podepsat kongresový zákon vyhlašující ekonomickou válku Rusku.

Na rozdíl od všech ostatních Trumpových podpisů to bylo provedeno prakticky v tajnosti a doplněno námitkou samotného Trumpa, že je to „evidentně protiústavní“.

Probíhá puč proti muži v Bílém domě. Ne proto, že je to odporná lidská bytost, ale proto, že dával konzistentně najevo, že nechce válku s Ruskem.

Tento záblesk zdravého rozumu, či záblesk pragmatismu, je pro manažery, kteří stráží systém založený na válce, šmírování, zbrojení, hrozbách a extrémním kapitalismu, kacířstvím. Martin Luther King je nazval „největšími pachateli násilí v dnešním světě“.

Obklíčili Rusko a Čínu raketami a jaderným arzenálem. Použili neonacisty, aby dosadili nestabilní a agresivní režim v ruském „příhraničí“ – což je způsob, jakým provedl invazi Hitler, a vedlo to ke smrti 27 milionů lidí. Jejich cílem je rozbít současnou moderní Ruskou federaci.

V reakci na to je Vladimirem Putinem neustále používáno slovo „partnerství“ – kdy se, zdá se, snaží udělat vše, co by mohlo zastavit nábožný úprk k válce ve Spojených státech. Nedůvěřivost v Rusku se mohla nyní přeměnit na strach, a možná na jistou odhodlanost. Rusové zcela jistě v rámci válečných her a simulací provedli jaderné protiúdery. Cvičení letectva jsou hojná. Historie je naučila být připravenými.

Hrozba je simultánní. Rusko je prvním, Čína druhou. USA právě ukončily obrovské vojenské cvičení s Austrálií, pod názvem Talismanová šavle (Talisman Sabre). Nacvičovali blokádu Malacké úžiny a Jihočínského moře, přes které vedou ekonomické tepny Číny.

Admirál velící americké Tichomořské flotile řekl, že „bude-li třeba“, hodí na Čínu atom. To, že takovou věc v současné proradné atmosféře řekl veřejně, začíná z fikce Nevila Shuta dělat skutečnost.

Nic z toho není považováno za hodné informování ve zprávách. Nijak se to nespojuje s krvavou lázní u Passchendaele před sto lety. Ve většině médií již upřímné a čestné zpravodajství není vítáno. Dominují žvanilové, známí jako vědátoři: redaktoři jsou jen pro infozábavu nebo jsou to prosazovatelé partajní linie. Tam, kdy kdysi bylo podřizování se faktům, je nyní volný prostor pro tupá klišé. Novináři, kteří se nepodvolí, jsou vykopnuti.

Tato naléhavost má spoustu precedentů. V mém filmu „Nadcházející válka s Čínou“ (The Coming War on China) John Bordne, příslušník raketové jednotky amerického letectva na Okinawě v Japonsku, popisuje, jak v r. 1960 – během kubánské raketové krize – bylo jemu a jeho kolegům řečeno, aby ze svých sil „odpálili všechny rakety“.

Tyto rakety s jadernými hlavicemi byly zacíleny jak na Čínu, tak na Rusko. Nižší důstojník to zpochybnil a tento rozkaz byl nakonec odvolán – ale až poté, co byly rozdány služební pistole a nařízeno střílet na lidi z posádky, pokud to „nezastaví“.

Na vrcholu studené války byla protikomunistická hysterie ve Spojených státech tak velká, že američtí představitelé, kteří služebně působili v Číně, byli obviňováni z vlastizrady a vyhazováni z práce. V r. 1957 – v r., ve kterém Shute napsal Na pláži – nemohl žádný zaměstnanec ministerstva zahraničí mluvit jazykem nejpočetnějšího národa na světě. Lidé mluvící mandarínsky byli vyhozeni po obvinění, nyní zopakovaném v kongresovém zákoně, který byl právě schválen a jehož cílem je Rusko.

Návrh zákona přišel od obou politických stran. Mezi Demokraty a Republikány není zásadnějšího rozdílu. Výraz „levice“ a „pravice“ je bezobsažný, bez významu. Většina novodobých válek Ameriky byla započata nikoliv konzervativci, ale liberálními demokraty.

Když Obama opustil úřad, zůstalo po něm rekordních sedm válek, včetně nejdelší války Ameriky a bezprecedentní kampaně mimosoudních vražd – pomocí bezpilotních letounů.

V posledním roce ve funkci, podle studie Rady pro zahraniční vztahy (CFR), Obama, „zdráhající se liberální válečník“, dal shodit 26,171 bomb – tři bomby každou hodinu, nepřetržitě celý den. Poté, co slíbil, že pomůže „zbavit svět“ jaderných zbraní, tento nositel Nobelovy ceny míru vyzbrojil armádu více jadernými hlavicemi, než jakýkoliv jiný prezident po skončení studené války.

Trump je v porovnání s tím slaboch. Byl to Obama – s jeho ministryní zahraničí Hillary Clinton po boku – kdo zničil Libyi jako moderní stát a zahájil hromadný úprk lidí do Evropy. Doma ho přistěhovalecké skupiny znaly jako „hlavního deportátora“.

Jedním z posledních činů Obamy coby prezidenta bylo podepsání zákona, který přiřkl Pentagonu rekordních 618 miliard dolarů a který byl odrazem stupňujícího se fašistického militarismu ve vládě Spojených stát. Trump se k tomu připojil.

Pohřbeno v detailech bylo zřízení „Střediska informačních analýz a reakce“. Je to ministerstvo pravdy. Je pověřeno poskytováním „oficiálních báchorkových faktů“, které nás připraví na reálnou možnost jaderné války – pokud to umožníme.