Několik vět do prázdna

Jak dokument sám, tak i jeho spolutvůrce Michal Kocáb stále stejně „bojují“, jakoby se nic nezměnilo, jakoby na východě byl nezrušitelný SSSR a svět byl ohrožen komunismem. Ani slovo o islámském terorismu, o islamizaci Evropy, ani slovo o úpadku západní civilizace, která se už neumí bránit proti morálnímu rozkladu a nástupu cizí civilizace. Ani slovo o podstatných problémech společnosti: o vymírání obyvatelstva, o znečišťování prostředí, o našich třetinových platech oproti západním zemím, o našem nedůstojném postavení v EU, kde jsme převážně jen dodavatelem levných dílů a montovnou. Nic z toho nezajímá slavné bývalé politiky. Jakoby to byly nové „kůly v plotě“ nechápající dobu. Pokud něco řeší, jsou zcela mimo realitu.

Naznačil jsem problémy nové doby, které ve srovnání s komunistickým režimem jsou stále ještě drobnostmi a někdejší „bořiči“ komunistického režimu mají právo na nějaké slovo ke dnešku. Je otázkou jak brát toto slovo? Je to poučení z minulosti? Nebo je to program pro dnešek? Ten druhý význam by byl v případě Několika vět zavádějící.

To neznamená, že v některých věcech stéle ještě nemohou mít pravdu. Ale nikoliv v těch zásadních a těch, které lidi zajímají a dotýkají se podstatných problémů. Dokument je právě omylný spíše tím co neříká a říkat by měl.

První bod dokumentu vyzývá, abychom se chovali jako zodpovědný člen EU, dostali se do jádra EU, přijali euro a starali se o naši obranyschopnost v rámci NATO a starali se o udržení liberálního řádu na Západě.

To je sice pravda, určitě bychom se měli chovat jako součást západní civilizace, také si myslím, že se tak chováme, ale v konkrétních případech to nezáleží jen na nás, jsou tu též druzí se svými zájmy, které nemusí být s našimi kompatibilní. Jestli se máme dostat do jádra EU a přijmout euro není přece záležitostí politického gesta, ale pragmatické úvahy, zda je to výhodné. Budeme v tomto uskupení mít vůbec nějaké slovo? Nebudeme podporovat nefunkční projekt eura? Pochybuji, že by autoři manifestu měli připraveny argumenty pro svoje tvrzení.

Naše země má problémy s vývozem hotových výrobků do států na Západě a jsme stále jen dodavateli levné práce, ze které zisky odchází do ciziny. Vyspělé trhy jsou obsazené, náš obchod a investice jsou nejvýhodnější ve východních zemích. Požadavek, abychom se s těmito zeměmi nestýkali, zatímco celý svět s nimi obchoduje, zaznívá jako obhajoba cizích zájmů (nikoliv ovšem ruských).

Musíme hájit svoje zájmy a proto se také kriticky chovat k EU, odporovat jí pokud omezuje naše nezávislé rozhodování. Musíme vést nezávislou hospodářskou politiku v celém světě tak jak je to pro nás výhodné.

K čemu je politické gesto tohoto prvního bodu manifestu? Není to jen výraz nekritického vazalství? K čemu jsou obavy z Východu, když tu máme NATO několikrát silnější než Rusko? K tomu, abychom se ubránili ruské propagandě, nepotřebujeme euro a tvrdé jádro.

Druhý bod vyzývá, abychom se vrátili k podpoře lidských práv, západních civilizačních hodnot a k vládě práva.

U nás demokracii a svobodu dnes máme, možná i větší než v některých zemích na Západě. Lidská práva jsou dodržována a právní stát existuje. Západní civilizační hodnoty jsou v úpadku v celém světě a musíme se zamyslet, které jsou ty pravé hodnoty – svoboda a demokracie, a které jsou ty neomarxistické pseudohodnoty – multikulturalismus, genderový feminismus, homosexualismus, humanrightismus apod.

Určitě mohou být obavy z omezení demokracie a vzniku plutokracie, určitě jsou snahy, které by rády zavedly cenzuru a záminkou k tomu je jim vliv ruských agentur na náš informační prostor. Tyto nedemokratické snahy některých našich politických sil nejsou výsledkem nějaké konspirační činnosti, je to proces reagující na chování našich občanů. Dnešní občan byl posledních téměř třicet let pod vlivem ideologie globalismu, vychováván k individualismu a kosmopolitismu, což autoři tohoto dokumentu ve své předchozí politické činnosti podporovali. Neomarxistická relativizace zavedená globalismem znamená, že hodnoty přesahující jednotlivce – rodina, národ, stát - a vyžadující nezištnou angažovanost, byly zpochybněny a rozloženy. Výsledkem tohoto polistopadového ideologického úsilí vznikl občan, který volí populisty slibující „zářné zítřky“, nezajímají jej dlouhodobé projekty a budoucnost státu, sám se nezúčastňuje práce v politických stranách a oligarcha, který za něj politickou práci udělá, je pro něj přijatelný. Ale, kdo za to může? Snad Putin? Nebo východní nedemokratické státy? Kdo občana takto téměř třicet let vychovával? Nebyli to mimo jiné také autoři Několika vět?

Body tři až devět jsou spíše zbožná přání a v podstatě o nich mluví kdekdo a má je v programu. Bylo by zbytečně zdlouhavé je jednotlivě rozebírat.

Jak tato zbožná přání naplnit, nikdo neví. Kde se vezmou peníze, kde se vezmou lidé? Zase je to jen eklektický výčet požadavků, na které není síla. Není síla finanční ani morální. Kde se vezme sociální kapitál? Společnost nic nespojuje. Každý má jiné zájmy. Národní vědomí je oslabeno, všechny ideály nějak lidi spojující byly zpochybněny jako nacionalismus a xenofobie. Od lidí se požaduje, aby nehájili svůj životní prostor, aby jej uvolnili cizí civilizaci, aby se nestarali o budoucnost svých dětí, pokud je vůbec mají. Vědomí sounáležitosti není. Mladí lidé vidí svoje uplatnění ve světě, k tomu jim pomůže stát bezplatným vzděláním a výukou jazyků. Ke své domovině nemají žádné závazky, ta je tu jen na to, aby byla vyždímána a sloužila jednotlivcům k sobeckým zájmům. Tuneláři a korupčníci jsou jen produkty doby.

Ve skutečnosti nepříznivé důsledky nejsou výsledkem nějaké konspirace, nějakého spiknutí, nějakých ruských trollů, nějakých „temných sil“. Jsou výsledkem ze Západu převzatých ideálů, především neomarxistických, které neobsahují podstatné občanské ctnosti. V této ideologii se zapomnělo, že společnost funguje jen, když funguje rodina, když je dostatečný sociální kapitál získaný výchovou k národní hrdosti, k nezištné angažovanosti, když peníze nejsou měřítkem všeho a solidarita nejsou jen dary na charitu. A také, že kromě lidských práv existují povinnosti ke společnosti, která člověka vychovala, k rodičům a vychovatelům. Dále též, že práce se hodnotí odměnou a nezištná angažovanost se odměňuje úctou, že je důležitá poctivá práce a ne žebrání o dotace. A také, že tuto zemi je zapotřebí hájit, zajistit potomkům budoucnost, bojovat za zachování naší kultury a jazyka. K tomu je zapotřebí nepřijímat ve větší míře nepřizpůsobivé přistěhovalce, zvláště když našich dětí je málo a v budoucnosti se mohou ocitnout v menšině. Na to vše zapomněli právě tvůrci tohoto manifestu jak v této době, tak i ve své někdejší politice. Dnes nás chtějí poučovat. O čem vlastně?

Konečně poslední bod desatera vyslovuje požadavek, aby média nebyla v rukou politiků a peníze cizích nedemokratických mocností neovlivňovaly soutěž politických stran.

Když nebudou média v rukou politiků, v jakých rukou tedy budou? Je snad zaručeno, že novinář je skutečně politicky nezávislý? Když jsou média v soukromých rukou, budou přece vždy pracovat v zájmu svých majitelů. Zájmy mohou být různé, ale i politické. Když je politická scéna úplatná, tak se ovlivní i výsledky voleb a to kýmkoliv, kdo bude mít dost peněz.

Má-li náš lid vzdorovat velkým penězům, ať už zahraničním nebo domácím, musí pracovat ve velkých politických stranách majících desetitisíce členů nezávislých na sponzorech, tvořit programy a vybírat kvalitní lidi ze svého středu na kandidátky. Toho právě v důsledku předcházejícího vývoje lidé nejsou schopni. Fenomén mentálního odloučení od kolektivů rodinných, obecních a národních je vede k pasivitě a přenechání politiky mocným.

V případě sdělovacích prostředků je to podobně. Nezávislé sdělovací prostředky musí být podporovány lidmi tím, že budou využívat jejich produkty a tím je živit. Pokud by sdělovací prostředek byl v rukou nějaké cizí mocnosti, potom je zapotřebí zveřejnit financování, aby všichni věděli, kdo za médiem stojí. Jenže to je stále dokola jeden problém, nedostatek angažovanosti lidí na základě přesvědčení, že politika je supermarket, ve kterém jen vybírají zboží, ale práci pro stát žádnou odvádět nemusí.

Závěr

V současné době, nejspíše pod vlivem hrozby islámské expanze, se občanská společnost mění, vrací se k národnímu vědomí a tradicím a k pomalému, zatím velmi chaotickému občanskému uvědomění. Jestliže tento trend bude nepochopen jako občanská obroda v rámci západní civilizace, ale považován ať už z neschopnosti nebo záměrně za provýchodní směřováním, potom opravdu může dojít k rozpadu EU, neboť tyto trendy jsou v okolních zemích ještě silnější než u nás.