Neo-eurasianismus jako hodnotový systém

Naše i evropské masové sdělovací prostředky dávají protagonistům eurasianismu nálepku ultranacionalistických fanatiků. Příkladem je ruský filosof Alexandr Dugin. Ovšem i leckterá alternativní média považují projekt Eurasie za východní větev projektu globalizace pod společným vedením globálních oligarchů (globálního prediktora). Spojovat eurasianisty s euroatlantickým konceptuálním řízením by byla asi velká chyba. Málokterá současná filosofie, pokud lze dnešní západní myšlenkové proudy vůbec považovat na filosofii, se tak jasně a nepokrytě staví na stranu Tradice a konzervativní revoluce. Připomeňme, že konzervativní revoluce první třetiny 20. století vyústila v ideologii fašismu. Karikatura fašismu v podobě hitlerovského Německa však nebyla záměrem protagonistů žádné konzervativní revoluce.

Stejné úsilí o diskreditaci eurasianismu probíhá na Západě i dnes. To je důležité si uvědomit zejména v souvislosti s imigrantskou krizí v Evropě. Západní evropské státy zaplavené alogenními přistěhovalci se samozřejmě do eurasijské vize vůbec nehodí. Lze říci, že ve smyslu zamezení „Hnutí Eurasia“ a vůdčího vlivu Ruska v Evropě je imigrační strategie úspěšná.

Některé teze eurasianismu a zejména jeho „návod“, jak přemoci liberální marasmus západní civilizace, by se mohl soudobým čtenářům zdát poněkud „archaický“ a zjednodušený. Již samotný výraz „solární vertikála“, coby transcendentní spojnice mezi nebem a zemí, může evokovat cosi nábožensky zaostalého, zpátečnického, anachronického. Nenechme se však mýlit. V průběhu tisíců let nám známých dějin lidstva lidé vždy a bez výjimky ctili rozdělení společnosti na čtyři základní společenské vrstvy. Jde o třídy duchovních, vládců či strážců, hospodářů a dělníků (v indické védské tradici je to systém „varen“ dělících společnost na bráhmany, kšatrije, vajšije a šúdry). Není možné, aby se do postavení duchovní nebo vládní autority pasoval každý, jak koho napadne. Zdaleka ne každý člověk má pro to dispozice a schopnosti. Ve védské tradici pouze příslušníci horních tří vrstev měli schopnost dospět do stavu „osvícení“ (druhého zrození), jehož výsledkem je uvědomělá askeze a teprve prospěšná služba státu. Samozřejmě pro duchovní a vládce byla taková askeze či uměřenost nutnou podmínkou.

Z celé historie lidstva pouze moderní doba rozdělení společnosti do čtyř hierarchicky uspořádaných vrstev popřela. Dnes vrstva duchovních a vrstva vládců či strážců nebeského klidu prakticky neexistuje. Pokud do ní nechceme započítat vatikánský klérus, který se v moderní době přidal na stranu oligarchických elit. To ovšem neznamená, že prastarý védský systém „varen“ již neplatí. Pokud má lidstvo najít cestu vzkříšení ze svého morálního a duchovního úpadku, návrat k podobné společenské hierarchii je nezbytný. A právě eurasianismus tuto Tradici křísí v novém pojmosloví odpovídajícím současnému stavu vývoje lidstva.

Radim Lhoták

Anastázie Kovaljeva: O neo-eurasianismu

Neo-eurasianismus je politická filosofie, nástupce klasického eurasianismu a ruského konzervativního myšlení. Klasický eurasianismus vznikl v ruské emigraci přemýšlející o příčinách pádu ruské kultury a smrti ruského státu. Neo-eurasianismus získal naléhavost po rozpadu SSSR – druhé smrti ruského státu. Eurasianismus, stejně jako Neo-eurasianismus, se objevily v přelomovém období, navíc neo-eurasijská epocha se kryje s krizí a rozkladem západní filosofie. To je hluboce symbolické, protože první eurasianisté bojovali proti dominanci západního paradigmatického myšlení. A to se hroutí. Neo-eurasianismus hned za Heideggerem a západními tradicionalisty dává jeho rozkladu smysl. Proto se eurasianistická filosofie může právem nazývat „filosofií konce“.

Ale síla eurasianistické filosofie spočívá nejen v pochopení krize kultury a politického systému. Jednou z jejích hlavních předností je schopnost vykreslit obraz budoucnosti, vytvářet nové vývojové paradigma. Proto je eurasianismus filosofií přelomu a zadání.

Neo-eurasianisty lze nazvat misionáři „nového světla“ podle jedinečného vizionáře Parvulesca, který vylíčil ve svém neobvyklém románu „Portugalská služka“ boj konzervativních revolucionářů proti silám temnoty a destrukce. Světla, které se rodí v absolutní tmě.

Národní identity proti universalismu

Jaké hodnoty jsou základem neo-eurasianistické filosofie? Za prvé je to multipolárnost, v níž neexistuje žádný univerzální princip vývoje a každá civilizace má svou vlastní cestu. Proto bezpodmínečně zavrhuje univerzalistické nároky západního systému hodnot. Následně eurasianismus potvrzuje civilizační nezávislost Ruska. Rusko není USA, Japonsko, Čína, Turecko a hodí se pro ně vlastní cesta rozvoje. Pro eurasianismus je to naprosto očividné, ba téměř banální. Ale najde se spousta lidí, kteří tvrdí opak a požadují následovat nějaký cizí systém jako celek, nebo vzít oddělený kus tohoto systému a učinit z něho součást společenského, politického a ekonomického života v Rusku.

Ale pochopit jedinečnost ruské civilizace (a v důsledku slovanské – pozn. překl.) je pouze první krok. Co je podstatou ruské civilizace? To je už mnohem složitější otázka. Odpověď může dát vědomé, hluboké odvolání k vlastní identitě, jaké nabízí eurasianistická filosofie. Ideolog neo-eurasianismu Alexandr Dugin hovoří o „věci Rusů“. Co znamená „ruská věc“ (věc Slovanů)? A kde je původ ruské (slovanské) identity?

Rusko je především Říše, velká država (dříve celý eurasijský kontinent slovanských držav – pozn. překl.), Katechon (síla, filosoficky princip ortodoxní etiky, bránící morálnímu rozvratu, v Bibli příchodu antikrista – pozn. překl.) spíše než abstraktní „běžná země“ buržoazního ražení. V důsledku znamená eurasianistická misie imperiální misii. Eurasianismus rozpoznává jako hodnotu silnou vládu, která je schopná udržet a strukturovat ohromné území. Subjektem říše je národ, avšak nikoliv „politický národ“ v evropském chápání. Národ žije a vyvíjí se v určitém „vnějším prostředí“, odtud je také dána hodnota vlastního území (vlasti) pro eurasianistickou ideologii.

Politický systém pro Eurasii

Politický systém znamená v eurasianismu popření parlamentní demokracie a na druhé straně přitakání složitému květenství tradičních forem místní samosprávy. Jeho antropologie odmítá individualismus a vnímání člověka jako „měřítko všech věcí“ a potvrzuje duchovní jsoucno stojící výš než člověk. Ohlašuje se tak solární vertikála. Odtud pocházejí dva základní principy eurasianistické filosofie: duchovní stojí nad materiálním, společné nad soukromým.

Ve skutečnosti je na těchto hodnotách postaven sociál-monarchismus nabízející ideální model pro ruský politický systém. Dva pilíře sociál-monarchistické státnosti: silná vláda a sociální spravedlnost, v souladu s tím sociál-monarchismus neuznává vládu kapitálu (usilujícího o státní moc) a buržoazní demokracii (náhrada za rovnost a spravedlnost). Je zajímavé, že v projektu Novoruska se prosadila snaha realizovat ideu národní vlády a spravedlnosti, ale stát se z Novoruska nestal z důvodu absence silného politického subjektu. Proto se idea spravedlnosti pro národ zprofanovala.

Vzhledem k tomu, že duchovno v eurasijské společnosti stojí nad materiálnem, podléhá hospodářství politickému vedení společnosti. Eurasianistická filosofie není proti materiálnímu blahobytu lidí, i když to nepovažuje za jediný cíl. Touha „žít dobře“ nevzniká jen tak sama od sebe. To vyvolává otázku „proč?“. Například úředník musí žít důstojně, aby ho myšlenky na hmotné zabezpečení neodváděly od vlastní práce.

Tradiční profil vládců

Principy nadřazující duchovní nad materiální a společné nad soukromé mají zásadní význam při výběru řídících (elitních) kádrů. Má-li stát duchovno nad materiálnem, nesmějí představitelé eurasijských elit propadat hrabivosti. Musí jim být vlastní střídmost, askeze. A nejsou to jen slova. Jestliže v praxi vše vypadá jinak, znamená to, že člověk zastupující vládu není na svém místě, a důsledky takové vlády budou žalostné – za materiální bohatství zradí svou zemi i národ.

Pokud společné stojí nad soukromým, potom zástupce vládnoucí třídy je vždy nositelem ducha svého národa a vládní pravomoci jsou nástrojem služby národní ideji. Když se takový člověk stane součástí vládní hierarchie, je připraven bezpodmínečně poslouchat nadřízené a zároveň požadovat poslušnost podřízených. Toto nevzniká z důvodu samolibosti, ale proto, že nelze jinak udržet a strukturovat imperiální území, o němž se hovořilo výše. Ale pouhá hierarchie je málo. Představitel eurasianistické vlády je nositelem národní ideje, etnogenním médiem, takže by měl být schopen získat a zapálit své okolí pro tuto ideu. Ve své knize „Mým Legionářům“ o tom psal Corneliu Zelea Codreanu (zakladatel meziválečného a nacionalistického legionářského hnutí „Železná garda“ v Rumunsku – pozn. překl.) s tím, že bez lásky, jež rozněcuje srdce lidí, nemůže přežít žádná politická organizace. K tomu ovšem pouze láska nestačí. Aby se zabránilo zhroucení organizace, je nutná hierarchie.

To jsou základní principy, jimiž se řídí neo-eurasianistická mysl. Avšak tím cesta k identitě nebyla završena, hledání a poznávání pokračuje.

Požadavek nové ideologie

Samostatně bychom měli říci několik slov o státní ideologii, nad jejímž rozpracováním probíhá intenzivní debata. Ideologie je systém názorů a hodnot, které určují politické vedení. Samotný fenomén ideologie je odmítán liberály, vidí v něm popření „svobody“. O to zajímavější je, že ideologie může být kritizována rovněž z tradicionalistických pozic jako fenomén západního modernismu. V tradičních společenstvích něco takového jako ideologie neexistovalo. Zrození ideologií spadá do doby, kdy se začaly hroutit tradiční představy. Jmenovitě 20. století je věkem rozkvětu ideologií.

V současné době hlavní ideologie 20. století, možná s výjimkou liberalismu, procházejí krizí (ve stejné době ovšem i liberalismus zažil dramatické změny, proto je lépe mluvit o neoliberalismu). Na jejich odmítnutí je založena 4PT (The Fourth Political Theory – teorie multipolárního světa Alexandra Dugina – pozn. překl.), podle níž nacionalismus, komunismus a liberalismus musejí být nahrazeny novou ideologií. Přitom konzervatismus je také často označován jako ideologie, ale správně by měl být nazýván „ideovou konvencí“, protože v každém společenství má konzervatismus odlišný obsah podle toho, jaké hodnoty hájí.

Eurasijská říše jako ideokracie

Musí mít eurasijská říše vlastní ideologii? Nebo bude lepší hledat jiný název pro eurasijský hodnotový systém? Například „státotvorný světový názor.“ V politickém řízení vždy existuje subjekt uskutečňující uchopení, udržení a využívání politické moci, k níž potřebuje státotvorný světonázor. V eurasijské říši musí být politickým subjektem Řád „nového světla“. V organizačním smyslu je eurasianistům nejbližší hnutí řádového typu, v němž se fundamentální filosofické teze snoubí s geniálním prozřením a posvátný plamen se ve stínu a tichu citadely přenáší od nositelů řádové tradice k mladším členům, aby jednou vyšlehl září jasnější než slunce. Politický řád potom představuje střední úroveň a chápe sám sebe jako nositele imperiální misie. Řád se stará o lid a ve svém duchu je kvintesencí historického vědomí národa. Přitom národ, to není masa, ale subjekt vědomý si svého historického předurčení, ačkoli toto vědomí je zpravidla dočasné a nemůže trvat dlouho. Z tohoto důvodu si vychovává vládnoucí třídu sestávající z nejlepších synů národa.

V čele Řádu stojí panovník (možná monarcha). To je nejvyšší úroveň, která je se střední úrovní spojená sluneční vertikálou, stejně tak střední úroveň s nižšími. Členství v Řádu není dědičné. V každé etapě si Řád vybírá nové muže z národa, jež mají nezbytné vlastnosti pro vládnoucí třídu, jak je uvedeno výše. Z ní pochází i výběr vládních činitelů.

Státotvorný světonázor se utváří a koncentruje na střední úrovni. S jeho pomocí Řád organizuje politický systém, společenský život, hospodářství, soukromý sektor. Na základě hodnotového systému se formuje celostní myšlení. Jde o vládní strategii, z níž se odvíjí taktika, která je zodpovědná za řešení menších praktických úkolů.

Eurasijská říše, to je ideokratický stát, kde národní myšlenka prostupuje do všech sfér společenského života podobně jako krev cévami do těla živého organismu. Proto je takový stát organickým společenstvím, v němž nelze žádnou sféru oddělit od celku a jedna sféra se nestaví proti druhé. Sféra, v níž ideje pozbývají platnost, degraduje, odumírá, nebo přechází do opozice vůči státnímu organismu. Přesně to se stalo s ekonomikou, která se v moderní společnosti stala cílem sama o sobě a snaží se podmanit si stát. V případě triumfu takového modelu stát přestává být státem a stává se korporací (řízenou jako firma – pozn. překl.). Namísto ideokracie vidíme vítězství hmoty nad duchem, jehož důsledkem je převrácení všech hodnot. Volba je tudíž jednoduchá: zformování státotvorného světonázoru, jinak přichází rozklad v bažině materialismu a vlády peněz, konec dějin.