Jedovatý had

Máme-li shrnout jeho příspěvek k ideologii a praxi globální buržoazie, potom takto: V oblasti ideologie a propagandy je to v první řadě teorie „totalitarismu ve dvou formách – SSSR (stalinismus) a Třetí říše (nacismus)“. Přirovnání sovětského stalinského systému k nacisticko-hitlerovskému , to je „know-how“ Brzezinského a jeho učitele Carl Friedricha. A na nich dosud parazitují liberasti, antikomunisti a rusofobové všeho druhu. Dále je to úvaha o technotropní éře a americkém vůdcovství a nakonec idiom balkanizace světa.

(Liberast – je člověk postižený mentální deviací z liberalismu. Častými liberasty jsou libertariáni, protože popírají a ničí přirozený pořádek ve společnosti. Technotropní éra – je nastupující fáze civilizace, v níž jsou již dostupné technické prostředky, ale jejich nezbytné meze nejsou buď známy, nebo dodržovány, tudíž jsou schopné přivodit nejrůznější katastrofální následky – pozn. překl.)

Hochštapler Brzezinski, nebo ideologická zmije?

V praxi sehrál Brzezinski důležitou roli při vytvoření nadnárodních struktur nového typu – Římského klubu a především Trilaterální komise, dále při americko-čínském sbližování a při podnícení sovětské invaze do Afghánistánu. Poslední případ považoval Brzezinski za svůj největší úspěch. Věřil, že tím osobně přispěl ke zničení SSSR. Obecně je pro Brzezinského v mnohem větší míře než pro Kissingera typické velikášství a hochštaplerství, neustále si dělal reklamu formou jakési kombinace byznys reklamy a klasického „chucpe“. Long Zbig, jak je někdy Brzezinski nazýván, opravdu sehrál specifickou roli v tom, jak vlákat Sovětský svaz do Afghánistánu, ale za prvé nebyl to pouze on, kdo se zabýval rozpracováním těchto plánů, a za druhé konečné rozhodnutí vyslat vojáky do Afghánistánu bylo dílem úzkého kruhu sovětské elity a především resortních cílů Ministerstva obrany a KGB.

Koncem let 1990 v reakci na otázku korespondenta francouzského časopisu Le Nouvel Observateur: „Není to žalostné, že asi jeden milión Afghánců byl nucen opustit svoji zemi nebo zemřít?“, Brzezinski odpovídá: „Co je to všechno ve srovnání s vítězstvím nad Ruskem?“ A když se ho reportér zeptal: „Bojoval jste proti komunismu?“, Brzezinski prohlásil: „Neklamte sám sebe ani hlavy lidí, my (Západ) jsme nebojovali s komunismem, ale s historickým Ruskem, bez ohledu na to, jak ho nazvete.“

Rusofob Brzezinski fakticky celý svůj život bojoval proti Rusku a nestaral se, zda jde o ruskou říši, Sovětský svaz nebo Ruskou federaci; hlavní bylo, že Rusko je nepřítel. A to i přesto, že Brzezinski měl kořeny v Rusku: jeho prarodiče jsou pohřbeni na židovském hřbitově poblíž Minsku. Tím spíše nenávist k Rusku zásadně odlišuje Brzezinského od mnohem méně emocionálního Kissingera. Pokud názor Kissingera na Rusko vyjadřuje postoj anakondy, někdy syté, jindy ne, názor Brzezinského – to je postoj plný nenávisti. Postoj zmije.

Politický voják studené války

Co se týká strategie vlákat Sovětský svaz do Afghánistánu a zasadit mu tam porážku, má toto opatření svoji odvrácenou stranu. A to i pro Američany. Sázkou na mudžahedíny, na síly minulosti, nikoliv Moderny, ale tradice a archaismu, porušili Američané v Afghánistánu zásadu opozice proti Sovětskému svazu, jíž se řídili mnoho desetiletí. Koneckonců, boj mezi SSSR a USA v zemích třetího světa probíhal jako zápas dvou projektů nové doby, dvou projektů Moderny: kapitalistického a antikapitalistického, tj. socialistického. Ale v Afghánistánu s prohrou Sovětského svazu Američané vsadili na přežité, vpravdě zpátečnické síly: na fundamentalisty. A co vidíme nyní na blízkém východě a ve střední Asii jiného, než návrat k témuž řešení a k téže politice, jak by řekl Chalmers Johnson. To znamená, že Američané, Brzezinského nevyjímaje, svojí snahou přivodit porážku Sovětskému svazu v Afghánistánu vypustili džina z láhve, s nímž je celý svět, včetně Američanů, nucen usrkávat s přeplněných pohárů.

Brzezinski se aktivně vyšvihl během prezidentství Jimmy Cartera v USA. Carter byl první prezident, jehož stoprocentně dosadily k moci nadnárodní struktury, přitom ohromné množství lidí, kteří byli členy Trilaterální komise (jíž spoluzakládal Brzezinski), proniklo do Carterovy administrativy. Včetně samotného Brzezinského. Carter byl směsicí extrémního cynismu a naivity a jeho polibky s Brežněvem by neměly nikoho zmást. Carter – je jedna věc, jeho administrativa – druhá. Proto Cartera tak brzy vyhodili z křesla, zatímco nakreslili tlustou čáru pod tzv. uvolněním napětí a urovnáním vztahů. Na přelomu let 1960-70 se Západ a především USA nacházely v obtížné situaci. Souhlasím s názorem těch ekonomů, kteří se domnívají, že na konci 60. let USA prohrávaly ekonomický závod se Sovětským svazem. Ne snad, že by Sovětský svaz vyhrával, ale prohrávaly Spojené státy, protože přestaly být sebe reprodukujícím se ekonomickým mechanismem. Kromě toho Sovětský svaz v té době dosáhl vojensko-strategické parity s USA a Amerika potřebovala přestávku, potřebovala prostor pro nadechnutí – a dostala ho. Ve své podstatě a ve svých důsledcích bylo politické uvolnění při vazbě na naftový byznys geopolitickou pastí, do níž Západ nalákal Sovětský svaz. A mimochodem v té době existovali inteligentní a pronikaví pozorovatelé, kteří podobnou situaci jasně předpověděli, například spisovatel Vsevolod Kočetov ve svém varujícím románu či románovém pamfletu „Co chceš?“, který tak nenávidí naše publikum liberastů.

Brigadýr neomarxismu

V souvislosti s osobou Brzezinského vzniká i zajímavá světonázorová otázka. On položil antikomunismus do středu svého vlastního osudu a americké politiky. Ale současně s tím si můžeme od Brzezinského přečíst: „Marxismus představuje novou a velmi důležitou etapu ve vývoji lidského světonázoru. Marxismus vyjadřuje vítězství člověka stavějícího se aktivně k vnějšímu světu nad pasivním pozorovatelem a zároveň vítězství rozumu nad vírou.“ Brzezinski nepochopil bezezbytku Marxe, ale jako vzdělaný člověk věděl, na rozdíl například od naší perestrojkové a post-perestrojkové luzy, jaký je význam marxismu pro sféru idejí a pro politiku XIX-XX. století. Proto vyzdvihl marxistickou ideologii. Je tu ale ještě jeden milovník Marxe – Jacques Attali (propagátor světovlády a biorobotizace), který napsal velmi procítěný životopis Karla Marxe. Dokonce vyšel v SSSR v sérii „Životy pozoruhodných lidí“. Ale důležitější je, pro co si Attali váží Marxe: pro ideu, podle jeho zdání, světové vlády. Podle jeho názoru se Marx zmýlil v jediné věci: světovou vládu nevytvoří proletariát, ale buržoazie. „Marxismus“ Brzezinského má stejnou povahu. Samozřejmě coby globalista nemohl Long Zbig nedocenit skutečnost, že v mnoha ohledech se Marx snažil vytrhnout člověka z jeho tradičních rodových vazeb.

Připomeňme, že Zbigniew Brzezinski vystupoval spíše jako ideolog, než jako praktik. Hlavním praktikem se ukázal Henri Kissinger. Brzezinského velmi zradila jeho emocionální a zbytečná nenávist k Rusku a k Rusům vůbec. Henri Kissinger, více oproštěný od podobných emocí, se stal mnohem úspěšnějším politikem a jeho příspěvek k praktickému politickému životu na Západě ve druhé polovině dvacátého století byl vyšší, než příspěvek Brzezinského.

Jeho duch přežívá v posledním tažení Západu na Východ

A nakonec. V pozdní Gorbačovské SSSR ale i v RF se překvapivě dočkaly knihy rusofoba Brzezinského pohotových překladů do ruštiny a byly vydány ve velkých nákladech. Tak v polovině osmdesátých let 20. století vyšla kniha „Herní plán“, jejímž obsahem byl ve skutečnosti návod na zničení SSSR. Na začátku prvního desetiletí 21. století a v polovině druhého byla vydána „Volba: světové panství, nebo globální vůdcovství “. V této práci Brzezinski konkrétně napsal: „... Ruskem uskutečněná…volba ... (tj. kapitulace režimu Gorbačova a Jelcinův prozápadní kurz) připravila Západu strategickou příležitost. Vytvořila předpoklady pro postupné geopolitické rozšiřování západního společenství dál a dál do nitra Eurasie. Rozšíření okovů (vztahů) mezi Západem a Ruskem otevřelo cestu k pronikání Západu, a především Ameriky, do dříve zapovězeného pásma ‚blízkého zahraničí‘ Ruska.“ Otevřeněji to říci nelze. Kromě toho je tím vyjádřena charakteristika zničující politiky Gorbačova a Jelcina a jimi stvořených „elitářů“.

Řečené „elitáře“ Brzezinski také nepřehlédl. S potěšením píše, že post-sovětská „elita stále zřetelněji demonstruje pochopení svých vlastních zájmů (tj. sobeckých zájmů zaměřených proti Rusku a proti Rusům), bratrského a sebevědomého ducha... Těžištěm její pozornosti je Amerika.“ Otevřeněji to rovněž říci nelze. Připomínají se tak podlézaví američtí lokajové typu Kozyreva, kteří prosí bývalého amerického prezidenta USA Nixona, aby zformuloval národní zájmy a cíle Ruska.

Ve své podstatě Brzezinski ve „Volbě ...“ hovoří o nutnosti nechat v post-sovětském prostoru a zejména v Ruské federaci vyrůst řídícím vrstvám či brigádám podle amerického vzoru a obrazu, jakýmsi „mravencům manažerům“ vedeným Amerikou „globálních lidáků“, nebo kovaným lamželezům Urfina Juice odhodlaného srazit na kolena celou zemi Oz. Pro USA plní tyto vrstvy funkci „organizační zbraně“ a ve vztahu k obyvatelům vlastních zemí vystupují v roli něčeho, co se podobá slizkému tvoru typu „cizák“ nebo „cosi“ v ​​lidské podobě sloužící zámořské „šelmě“. Lze se snad divit tomu, že Brzezinského knihy se u nás „šturmují pro velký úspěch“?

V soukromém sektoru zůstávají „elitní“ doporučení Brzezinského stále aktuální, a to jak pro světovou buržoazii, tak pro její „pátou kolonu“ v Rusku. V obecné rovině éra Brzezinského skončila s destrukcí SSSR. Rusofobie zůstala, ale v celku se dá o posledních 25 ti letech života Long Zbiga říci totéž, co o Bílé kobře z „Knihy džunglí“ Rudyarda Kiplinga: „Přežila vlastní jed, jak tomu u hadů bývá.“