Někdo to rád horké

Řada západních politiků přiznala, včetně britského ministra zahraničí Borise Johnsona, že Západ zahájil proti Rusku druhou „studenou válku“.

Známá slova, která v září 1938 pronesl britský premiér Neville Chamberlain po svém „triumfálním“ návratu z Mnichova, během něhož evropské mocnosti odevzdaly nacistickému Německu svého spojence Československo, zněla takto: „Pane, přivezl jsem mír našim národům“. Dnes víme, že do oficiálního zahájení druhé světové války zbývalo pár měsíců, tehdy ale mnohým připadalo, že nemůže jít o věrohodný scénář, jaký nikdo nebude ochoten rozehrát u sebe doma, natož aby něco takového udělali Němci, vždyť přece utrpěli porážku v první světové válce. Podobné dojmy panují i dnes nad počínáním USA – nikdo tolik nemluví o bezpečném světě a tak aktivně za takový svět nebojuje, jako to dělají Američané.

Obrysy nové světové války jsou v současné světové situaci stejně dobře viditelné, jako byly zřejmé v době Mnichovské dohody. Šestý rok probíhá krvavá občanská válka v Sýrii, kterou lze plně srovnat se španělskou občanskou válkou v roce 1930. Přestože se světové mocnosti dosud nechtějí přímo a s velkými silami podílet na této konfrontaci a raději podporují své spojence. Na čí stranu se přikloní poměr sil v syrském konfliktu, není dosud jasné, ale jedna věc je jistá: V případě, že současný režim padne, pak se k moci v Sýrii dostanou takové síly, že v porovnání s nimi by španělský fašista Franko byl hoden Nobelovy ceny za mír.

Samozřejmě, že pro současné vládce světa, Spojené státy americké, není Sýrie nic víc, než vojenské cvičiště a příležitost přivázat ruské a íránské snahy k dlouhému a vleklému konfliktu. Nicméně její význam se dnes podobá významu Španělska v letech 1930 a vítězství sil podporovaných USA přivede zemi do stavu Libye nebo Somálska, za historickými příklady není třeba chodit daleko.

Na druhou stranu nedávný americký útok na syrskou leteckou základnu Šajrat a hysterie kolem „krvavého vraha Bašára al-Asada“ nemá samozřejmě za cíl ani Sýrii, ani Rusko. Scénář nového globálního konfliktu se rýsuje v souvislosti s vědomím rivality mezi dvěma světovými hegemony – odcházející vetchou Amerikou a posilující Čínou.

Je jasné, že Čína se přímo nepodílí na syrské válce, ale na diplomatické úrovni podporuje rusko-íránskou koalici. Útok na Šajrat byl namířen především proti Číně, přičemž Říše středu obdržela v minulém týdnu další dvě zjevná poselství amerických štváčů: přesun letadlové námořní flotily USA v čele s letadlovou lodí „Carl Vinson“ ke břehům KLDR a ze strany USA inspirovaný a roznícený protest Filipín v Jihočínském moři, při němž se filipínští námořníci vylodili na ostrovech, jež Čína považuje za své vlastní.

Znepokojivá situace kolem Číny a Severní Koreje, kterou si Američané, zdá se, vybrali jako další cíl své vojenské agrese, se podobá rozhodnutí Hitlera zaútočit na Polsko necelý rok po té, co zabral Československo. Přitom každý si uvědomuje, že válka se Severní Koreou – to už je skutečná „horká“ válka, při níž Severní Korea může provést odvetný nukleární raketový útok na Jižní Koreu nebo Japonsko.

Přejít od doutnající světové války k její plamenné fázi brání zatím Američanům jen velmi opatrný postoj Číny. Číňané dělají totéž, co začali už před deseti lety: opatrně a postupně zvyšují svůj vojenský, politický a ekonomický vliv v sousedních regionech. Na tuto strategii nemají ve Spojených státech účinnou odpověď, a proto se USA dříve či později ocitnou v roli poražených, tudíž „jestřábi“ ve Washingtonu mohou prostřednictvím útoku na KLDR vtáhnout Čínu do vážné konfrontace s cílem zasadit jí ekonomické a politické škody, které podkopou její faktické aspirace na globální vedení.

Další eskalaci „korejské otázky“ je třeba očekávat 14. až 15. dubna, na kdy Severní Korea připravuje další zkoušku raket. Oficiální Pchjongjang již oznámil, že „test se uskuteční za každého počasí“, jak bylo rozhodnuto u příležitosti narozenin prvního severokorejského vůdce Kim Ir-Sena, a pozice Koreje se zakládá pouze na jaderném potenciálu země, který odrazuje USA od ozbrojeného konfliktu na poloostrově. Na druhou stranu si USA uvědomily, že mezinárodní sankce vůči Severní Koreji jsou neúčinné. V zemi totiž vybudovali unikátní model ekonomiky, s jehož pomocí jsou schopni vytvořit tak komplexní zařízení, jako jsou rakety a atomové bomby, a to bez vnější pomoci. V takové situaci může být silové řešení „posledním argumentem králů“, který používá americký prezident v souboji s neposlušnou Severní Koreou.

Dosud nejistá zůstává strategická pozice Ruska. Snaha dál „sedět na dvou židlích“, při níž Rusko bralo USA za údajného „spojence“ v boji proti abstraktnímu „světovému terorismu“, skončila úderem na Šajrat. Výzva „pojďme žít pospolu“, jakou Rusko sledovalo v konfliktu na ose USA-Čína-Severní Korea, se již prakticky vyčerpala. Za zářím roku 1938 vždy následuje září roku 1939. No a dál, bohužel, už jen červen 1941. Logika světových válek je vždy stejná.