Rusko přispívá ke svržení vlády v Německu

Neustálé a neopodstatněné obviňování Ruska z vměšování do vnitřních záležitostí západních zemí přineslo své ovoce. Rusko už nehodlá ani v otázce ideologicko-politického vlivu hrát nadále roli otloukánka, který úzkostlivě dbá o to, aby nezavdal faktickou příčinu k agresivním výpadům současných západních vlád proti jeho zemi. Prezident Putin byl dosud ve vztahu ke svým západním „partnerům“ příliš korektní, příliš akurátní, když odmítal podporovat jejich politickou opozici a jednal výlučně s oficiálními představiteli vlád západních států. A to i přesto, že tyto vlády v čele s USA dělaly a dělají vše pro to, aby všemi dostupnými cestami zamezily posilování moci Ruska a svrhly Putinovu vládu, a to včetně přímé podpory a financování protivládní opozice a jejich aktivistů v Rusku.

To se ale nyní mění. Síla a rostoucí mezinárodní vliv Ruska na světové scéně vytváří předpoklad k tomu, aby Rusko začalo aktivně podporovat opoziční politické strany a hnutí v klíčových západních státech, které dosud vytvářely protiruský tlak cestou ekonomických sankcí, agresivních provokací NATO a hybridních válek zaměřených na zadržování Ruska při jeho zpětném dobývání oprávněné pozice suverénní světové velmoci. Tak si Rusko může efektivně zajistit náklonnost té části západní společnosti, která se nenechá ohlupovat rusofobními manipulacemi svých sdělovacích prostředků.

Ruský publicista Petr Akopov k tomu v článku pro internetové noviny „Vzgljad“ napsal:

Postoj Ruska k Západu se mění, „protože jsme viděli, že nás stále obviňují z něčeho, co neděláme. Šílené zprávy o „ruských hackerech“ nebo „kompromitujících materiálech pro Trumpa“ se stávají základním prvkem útoků na Rusko. Přitom jakékoliv námitky či argumenty Moskvy nemají žádný dopad: písnička o „ruském vměšování“ zní stále silněji a silněji a její aktéry nezajímá pravá skutečnost. Proto je nutné změnit taktiku.

Nyní bude Rusko navazovat oficiální vztahy s opozicí na Západě. Tím spíše, že v posledních letech vnímáme v západních zemích kolosální nárůst vlivu nových anti-elitářských sil. Všechny ty roky beztak tíhnuly k Moskvě, protože se jim také nelíbí atlantická globalizace (která pro ně nabývá formu evropské integrace), diktatura tolerantnosti a potírání křesťanství. Také se staví za tradiční hodnoty a proti nastupující filozofii posthumanismu. Evropská pravice, euroskeptici, leckterá levice i antiglobalisti, mnozí z nich považují za správné mít strategický svazek nebo prostě normální vztahy svých zemí (Francie, Německa, Itálie a dalších) s Ruskem.

Po třech letech nátlaku ze strany atlantických elit na Rusko se růst sympatií těchto sil k naší zemi jen urychlil. Nejedná se o marginálie ani o populisty, jde o znechucení evropských občanů současnou politikou jak celé EU, tak jednotlivých zemí Evropy, včetně nemalé části samotných politických představitelů, které neživí elity. Nelíbí se jim cesta, po níž EU kráčí. Oni nejsou pro Rusko, nýbrž pro Francii, pro Německo, pro Itálii. Nyní Rusko nebude kontakty s nimi skrývat.

Před několika lety přijal Marinu Le Penovou tehdejší mluvčí vlády Naryškin ve vedlejší místnosti. Nyní Vjačeslav Volodin, předseda státní Dumy, promluvil s Frauke Petryovou otevřeně. V budoucnu k nám mohou přijet lídři španělského „PODEMOS“, italského „Hnutí pět hvězd“, Strany nezávislosti Spojeného království ...

Moskva nevystupuje jako nové hlavní město Kominterny ani jako sjezdové centrum konzervativců a tradicionalistů z celého světa. Přesto nás obviňují ze zasahování do vnitřních záležitostí, tak je přinejmenším nutné seznámit se s těmi, kdo jsou považováni za naše „loutky“. Jinak by to bylo trapné – až se dostanou k moci.“