Na obranu PiS

Kořeny euroskepticismu

Například PiS je proti nadvládě Bruselu nad záležitostmi jeho podřízených a upřednostňuje „Orbánův přístup“ k decentralizaci EU a k vnitřní reformě. To je přesný opak toho, co prosazují Francie a Německo, a lze to pravděpodobně přisoudit faktu, že polská „šedá eminence“ Jaroslaw Kaczynski je konzervativním „euroskeptikem“. Navíc je PiS katolickou stranou, která klade důraz na náboženské hodnoty a jejich historickou roli v polské společnosti, zatímco elita EU jsou militantní ateisté. V souvislosti s tím je PiS silně proti poslední a nejnebezpečnější vlně „politické korektnosti“ v EU, tedy nucenému „usídlování uprchlíků“, tisíců civilizačně odlišných přivandrovalců v členských státech. V případě Polska by tito jedinci měli být posláni do země, která je téměř zcela etnicky a nábožensky homogenní, což by vedlo k téměř okamžité destabilizaci na místní, regionální, a možná i celostátní úrovni, což je důvod, proč je tato strana proti tomuto opatření.

Kontinentální význam

Z hlediska širšího obrázku je Polsko největší zemí EU ovládanou euroskeptickou stranou, a tím je naprosto nepostradatelnou pro miliony sympatizantů v bloku, který chce progresivní reformu organizace prostřednictvím decentralizace. Bez Polska řízeného PiS by euroskeptici neměli téměř žádnou šanci na realistické provedení svých návrhů, dokud by se v příštím roce nestala ve Francii prezidentkou Marine Le Pen. Ani pak by nemusela mít stejný právní mandát jako PiS, k realizaci čehokoliv, co chce, neboť tato konzervativní strana je vůbec první, která získala rozhodující parlamentní většinu v post-komunistickém Polsku.

Právě z těchto důvodů elita EU a její Sorosem podporované nastrčené organizace jsou tak vehementně proti PiS a pokoušely se ji očernit a delegitimizovat od chvíle, kdy parlamentní volby v říjnu 2015 daly této straně její historickou vládnoucí většinu.

Obávají se, že Polsko povede euroskeptiky v jejich snaze reformovat EU a neutralizovat moc bruselských byrokratů. Elitě je jedno, že PiS je jednou z nejvíce protiruských a proamerických stran na světě, neboť „zpoza opony“ vládnoucí kontinentální kápa Washingtonu se bojí hlavně o své vlastní osobní daňovými poplatníky financovaný blahobyt a „právní“ nadnárodní pravomoci.

Vezměme si například Donalda Tuska, bývalého vůdce současné opozice PO (Občanské platformy). Nyní je prezidentem Rady Evropy a je jedním z nejmocnějších figurek v EU. Tusk byl proti PiS od samého prvopočátku, ať již z domácích politických, či z osobních důvodů, kvůli hrozbě, kterou představuje pro něj a jeho soukmenovce v celé EU. Nicméně Tusk je pouhým náhradníkem Merkel, kdy se spekuluje, že Německo je onou mocí stojící nyní za PO. Tato obvinění posílila nacionalistické pozice PiS u její členské základny a posílila odhodlání jejích stoupenců, což je důvod, proč se vyrojili aktivisté kontra barevné revoluce „posílení režimu“, aby se postavili barevné revoluci a změně režimu, která byla vyprovokována touto uměle vytvořenou politickou krizí.

Nevěrohodné záminky

To nás přivádí k analýze některých detailů protivládních snah v Polsku. Poslední protesty nejsou ani tak o „svobodě tisku“ tváří v tvář „diktatuře“, jako o využití mimokontextové spouštěcí události k přiživení barevné revoluce. Ve skutečnosti ona kontroverzní legislativa nebyla vůbec „proti demokracii“, jak tvrdí její kritici, pouze stanovila limity pro počet zástupců tisku v parlamentu, neboť předešlá neexistence omezení vedla k tomu, že hordy reportérů otravovali poslance, když šli například na záchod. Pokud novináři chtějí vést rozhovory s představiteli vlády, mohou jim prostě zavolat nebo jim poslat email a domluvit si termín, místo aby každého fyzicky obtěžovali, když opouští prostory sněmovny.

Jakkoliv absurdní může záminka pro poslední provokaci a snahu o barevnou revoluci v Polsku být, je nesporným faktem, že toto hnutí má, dle zdání (klíčové slovo), celkem velkou podporu veřejnosti. O hlubších nuancích, které jsou zde ve hře, jsem psal ve svém článku z února 2016 pro Ruský institut strategických studií „Polarizované Polsko: Krize identity nabírá mezinárodního rozměru“. Není jasné, nakolik skutečně je spousta Poláků proti současné vládě a kolik jich bylo prostě najato Sorosem a Německem podporovanými „NGO“, ať již za peníze, či za vzrušující kouzlo účasti na „revoluci“ proti „diktatuře“, avšak buď jak buď zcela jistě existuje kritické množství lidí, kteří způsobují problémy vládnoucí straně. Většinou však Poláci, kteří podporují PO a její vznikající barevnou revoluci, jsou levičáčtí liberálové, milující EU a vše, co její elita představuje, zatímco ti, kteří straní PiS, jsou konzervativní nacionalisté, nesnášející, když post-moderna rozdupává jejich tradice a předefinovává jejich identitu.

Myšlenky na závěr

Jak bylo jednoznačně uvedeno v úvodu, u PiS je toho spousta, co je z multipolární perspektivy zcela neobhajitelné a mělo by být otevřeně odsouzeno všemi vlasteneckými Poláky a vnějšími pozorovateli, avšak zároveň je nutno chápat, že situace není černobílou, jak je tvrzeno, ať již unipolárními oficiálními médii, tak některými jejich škodolibými alternativními protějšky. Existuje mnoho důvodů pro to, aby příležitostní multipolární sympatizanti byli nejen šťastní z toho, co se v Polsku děje, ale aby také měli ironickou radost při sledování, jak se tato fanaticky protiruská země stala obětí stejného typu intrik změny režimu, které agresivně podporovala před třemi lety na Ukrajině. Nicméně jakkoliv může být tento pocit pro mnohé příjemný, nutno uznat, že je irelevantní pro racionální chápání toho, co se děje a proč, a může vést k nepřesným analýzám posledních událostí, které jsou odtržené od reality a bezděčně nekompatibilní s vlastními principy daného člověka.

Pokud někdo podporuje vynořující se multipolární světový řád, pak by měl akceptovat, že eurasijský duch času pragmatismu znamená, že maximalistická řešení jsou jen zřídka možná. V příslušné kontextuální praxi to znamená, že je v důsledku historických důvodů a domácí politiky mimořádně nepravděpodobné, že se v Polsku v brzku dostane k moci strana, která plně docení prospěšnost velké strategie pragmatického partnerství s Ruskem. Zatímco zdaleka netvrdím, že PiS je v tomto ohledu „pro Polsko to nejlepší dostupné“ (což zcela jistě není), nutno uznat, že strana Kaczynkiho je připravena být maximálně efektivní při dostávání Polska do vedoucí pozice panevropského reformního projektu euroskeptiků, což by jistě bylo velmi prospěšné pro multipolární cíl oslabení brutálního panování Brusele nad blokem.

Prozatím jsou to USA řízení byrokraté EU, kdo donutil své protiruské platformy stát se politicko-právní formou po celém kontinentu (jak dokazují sankce, například), a zamezuje přenášení moci z Bruselu zpět na hlavní města členských zemí, což by mohlo vést k široké škále vzrušujících strategických příležitostí pro Rusko, Čínu a další přední multipolární země.

Neexistují jasné známky toho, jak by reformovaná EU mohla vypadat v geopolitickém smyslu, ale je možné, že by mohla nabýt rysy, které jsem popsal a zmapoval ve svém článku v Duran „EU po Brexitu: Mezi regionálním rozkladem a plnohodnotnou diktaturou“. Bez ohledu na to, co se děje, je extrémně nepravděpodobným, že Polsko ustoupí od své radikálně proamerické a protiruské zahraniční politiky, což je něco, v co by stoupenci multipolárního uspořádání neměli vkládat falešné naděje. V pozitivním smyslu by však protibruselská ideologie PiS mohla jednoho dne znamenat konec EU v její současné konfiguraci, samozřejmě za předpokladu, že tato strana nebude sesazena proněmeckou a Sorosem podporovanou barevnou revolucí namířenou proti ní. Ve výše uvedeném článku a v článku zmíněném před ním, pro Ruský institut strategických studií, se tvrdí, že USA získají v obou scénářích – ať již PiS zůstane u moci, nebo bude nahrazena PO, či ať si EU zachová svoji stávající formu, nebo bude dramaticky pozměněna – avšak klíčové pochopit je to, že Rusko a jeho multipolární partneři by nejvíce získali, kdyby byla tato barevná revoluce potlačena a PiS by uspěla s reformováním EU.