První rok působení Ruska v Sýrii

Islámský stát, Džabhat an-Nusra, takzvaná „Svobodná syrská armáda“ a mnoho dalších menších rebelských formací dobývalo města a vojenské základny, přičemž jejich postup vedl ke vzniku záplavy uprchlíků mířících do Turecka, Jordánska a jiných zemí. Sýrie stála prakticky osamocená (samosebou tu byla určitá pomoc ze strany Íránu) proti zdánlivě nesourodému uskupení, jemuž se nicméně dostávalo velkorysé finanční, vojenské a dokonce i operační podpory od několika zahraničních mocností včetně Spojených států, Kataru, Saúdské Arábie a Turecka, zatímco Jordánsko a Izrael si vůči rebelům udržovaly vztah shovívavé neutrality. V září 2015 se dny Asadovy vlády zdály sečteny.

V září 2016 prakticky nikdo nečeká, že by Asadova vláda mohla padnout. Dokonce i americký ministr zahraničních věcí John Kerry ve svých rozhovorech se syrskou opozicí, které byly zpřístupněny americkým médiím, připustil, že antisyrská koalice byla vyšachována do té míry, že dlouholetá mantra USA/NATO/EU, znějící „Asad musí jít“, prostě zastarala. Téměř každý už připouští, že svět je vícepolární, a tím nejdůležitějším faktorem stojícím za tímto zásadním posunem je ruské efektivní využití vojenské síly v Sýrii. Jak dokázalo Rusko docílit takové dramatické změny navzdory okolnostem, jež v drtivé většině stály proti němu, za použití něčeho, co začíná být klasickým příkladem použití vojenské síly?

Prvním tajemstvím ruského úspěchu bylo důsledné dodržování mezinárodního práva. Bez obalu řečeno, americké vojenské operace na území Sýrie a nad ním nebyly právně vůbec nijak podloženy. Totéž platí pro podporu výše uvedených rebelských uskupení, z nichž většina uskutečňuje radikální agendu, využívá velkého množství žoldáků a neváhá páchat zvěrstva, vnucovat obyvatelstvu cizí politická dogmata a porušovat celou řadu základních mezinárodních norem, k nimž mimo jiné náleží koncept národní svrchovanosti a sebeurčení. Naproti tomu ruské operace probíhají na základě pozvání jediné mezinárodně uznávané vlády Sýrie. Jestliže rozsáhlá dezinformační a propagandistická kampaň, jež má obyvatele Západu chránit před realitou války v Sýrii, o něčem hovoří, tak o tom, že západní vlády jsou si jasně vědomy nemorálnosti a nezákonnosti svého jednání. A zbytek světa také.

Zadruhé, a toto je rovněž v silném protikladu k využití vojenské síly ze strany USA a NATO, ruské vedení si podle všeho uvědomuje jak své mocenské limity, tak limity toho, čeho lze dosáhnout použitím výhradně vojenské síly. Ani v politických cílech, o něž Rusové usilují, ani ve vojenských prostředcích, které k tomu využívají, není stopy po aroganci či „excepcionalistické“ rétorice. Ve vojenském slova smyslu je cíl ruských operací skromný: zabránit džihádistické koalici podporované Západem ve vítězství. Jakmile bude tohoto cíle dosaženo, jakmile všichni velcí antisyrští aktéři uznají, že legitimní syrskou vládu a ruskou vojenskou přítomnost v Sýrii nelze vytlačit z pozice žádnou kombinací politických a vojenských opatření, budou donuceni jednat o mírovém urovnání, v jehož rámci bude zachována územní i politická celistvost syrského státu.

Není pochyb o tom, že dosažení tohoto skromného vojenského cíle přece jen vyžadovalo podniknutí dlouhé řady různých kroků. Tím nejnaléhavějším bylo přetvoření rozpadající se Syrské arabské armády v ozbrojenou sílu schopnou opětovného získávání ztracených území. Splnění tohoto úkolu velmi napomohlo počáteční agresivní bombardování, které džihádisty nezvyklé útokům moderního letectva nemálo zaskočilo. Cílem leteckého tažení však nebyla přímá porážka džihádistů, ale získání času k opětovnému vybavení a vycvičení syrských sil. Toto úsilí začalo nést ovoce v prvních měsících roku 2016. Vedle toho cílilo zmíněné letecké tažení i na odříznutí džihádistů od jejich zázemí; to pro případ, že by očekávali, že nějakým způsobem přestojí nápor syrských a ruských sil. Přerušení zásobovacích tras rebelů a narušení ropné struktury Islámského státu mělo podkopat dlouhodobou schopnost protivníka vytrvávat ve válečném úsilí.

Džihádisté a žoldáci však nejsou ti nejnebezpečnější nepřátelé, jimž Sýrie čelí. Ruské ozbrojené síly musely minimalizovat možnost přímých vojenských operací NATO vedených proti syrské armádě a vládě. Těm by stejně jako v případě Libye razilo cestu americké letectvo. Cíle, spočívajícího v konvenčním odstrašení jak pozemního, tak leteckého vpádu NATO, bylo dosaženo, třebaže až po ztrátě jednoho bombardéru Su-24, nad Sýrií zákeřně sestřeleného tureckými bojovníky, a to prostřednictvím nasazení moderních protivzdušných systémů S-400, stíhaček Su-35 a taktických balistických střel Iskander-M a prostřednictvím demonstrace síly ruských střel s plochou dráhou letu odpalovaných ze vzduchu anebo z moře, které by mohly v případě eskalace konfliktu zasáhnout americké letecké základny na Středním východě.

Toto úsilí si vybralo svou cenu. V průběhu uplynulého roku přišlo v Sýrii o život dvacet ruských příslušníků ozbrojených sil. Ruská armáda také vedle sestřeleného bombardéru Su-24 ztratila několik bitevních a transportních vrtulníků.

Účinek byl nicméně velkolepý. Rebelské síly jsou na ústupu ve skoro každém důležitém sektoru fronty, a dokonce i v klíčovém boji o Aleppo, jenž dosáhl rozsahu bitvy, která rozhodne o budoucnosti Sýrie, se jazýček vah přesvědčivě přehoupl na stranu Sýrie. Mimo Sýrii si toho povšimli jak přátelé, tak nepřátelé. Zapojení Ruska v Sýrii slouží jako pravý „zárodečný kapitál“, který do šarvátky vtáhl větší kontingenty íránských revolučních gard, iráckých šíitských milicí a libanonského Hizballáhu. Turecko si s Ruskem a Sýrií vyjednalo separátní mír výměnou za volnou ruku, co se týče kurdské hrozby jeho vlastní suverenitě. Dokonce i Spojeným státům, jejichž vůdci ve snaze o zastrašení Ruska věčně vzývají „plány B“, najednou docházejí použitelné politické možnosti.

Válka sice zdaleka není u konce, ale po jednom roce intervence se v Sýrii politický a vojenský vývoj ubírá příznivým směrem.