V Sýrii se strhávají masky

Obrysy největšího mezinárodního konfliktu dneška se zřetelně rýsují. Ale pořád ještě ne všichni rozumí jeho jádru a příčinám.

Obecně sdílený názor, že uvadající globální hegemon nebyl schopen exportovat a zavést „demokracii“ ve stabilním národě a nyní neví kudy kam, nám toho mnoho nevysvětluje. Ale proč se kamenem úrazu stala Sýrie, která zcela určitě nepatří mezi nejvýznamnější státy světa? Proč se místem bojů nestal například Egypt, kde se „bojovníkům za demokracii“ z řad Muslimského bratrstva nepovedlo rozhodujícím způsobem zvítězit a museli dokonce ustoupit mocné, a vůči Americe ne příliš přátelské, vládnoucí vrstvě?

Proč je Rusko tou zemí, která se staví na odpor agresorovi? Nakonec, Rusko bylo blízko kolapsu v době nedávno minulé a v žádném případě se nemůže považovat za konkurenta západní ekonomiky. A proč Spojené státy tak zuřivě přilévají oleje do ohně a přivádí planetu na práh 3. světové války?

Ovšem, mnoho odborníku na Blízký východ by přišlo s celou plejádou možných odpovědí na všechna tato „proč“. Ale na základě pečlivé analýzy dojdeme k jasnému resumé, že všechny tyto důvody jsou bezvýznamné a to, o co zde jde, je něco zcela jiného.

První a nejčastěji se objevující argument je ropa a zemní plyn. Byly to údajně bohaté zásoby těchto fosilních paliv, které ze Sýrie udělali lukrativní cíl pro Západ, který, po vzoru Iráku a Libye, mohl počítat se syrskými zásobami, poté co zlikvidoval zdejší vládu. Ale ve skutečnosti je v Sýrii pouze 2,5 miliardy barelů ověřených zásob ropy, což je asi 0,1% celosvětových zásob.

A to je zoufale málo k tomu, abychom jen tím vysvětlili propuknutí teroristických akcí v Sýrii: kdyby šlo Západu jenom o ropu, bylo by logičtější zorganizovat takovýto export demokracie do Venezuely, která kontroluje 17,5% světových zásob ropy.

Další hypotézou je, že důvod pro agresi se dá vystopovat v odmítnutí Sýrie z r. 2009 nechat vést přes svoje území plynovod z Kataru do Evropy. Ale i tohle tvrzení se zdá nadsazené. Syrský nesouhlas by mohl být záminkou pro Katar, ale nikoliv pro Západ. Samotný projekt plynovodu je natolik riskantní, že by mohl posloužit možná jako trik nebo záminka, ale ne jako závažný důvod k odstartování mnohaleté teroristické kampaně proti Asadovi.

V posledních letech se stal populárním trend najít v každém válečném konflikt stopu vedoucí k fosilním palivům a připisovat těmto zdrojům veškeré utrpení, ale tohle je přílišná bagatelizace. Připomíná to zjednodušování v monetární ekonomice, která vše měří jen prostřednictvím kladných a záporných zůstatků.

Z úhlu pohledu globální politiky slouží ropa pouze jako vhodný nástroj (i když důležitý) k prosazování zájmů a geopolitických cílů: Hitler se chtěl zoufale zmocnit ropných polí v Baku ne ani tak pro vlastní potřebu, ale aby odřízl Moskvu a zasadil tak SSSR smrtící úder.

Je nepřijatelné míchat dohromady cíle a nástroje k jejich dosažení - zamlžuje to realitu.

Daleko méně významnými argumenty pro vysvětlení války v Sýrii, která se každou chvíli může přehoupnout do globálního konfliktu, jsou ty, které zmiňují vnitřní rozbroje v Sýrii a vůbec všude v tomto regionu, dále šíření islamismu a zhroucení iráckého státu, který dnes slouží jako líheň extrémistů, nebo konfrontace mezi Sunnity a Šíity a Saúdskou Arábií a Íránem, nebo přelidnění v regionu, nedostatek vody, atd.

Vše z tohoto, v různém rozsahu samozřejmě, přispívá k vážnosti konfliktu, ale v žádném případě to nevysvětluje, proč vojska z desítek jiných zemí, včetně dvou nejmocnějších - USA a Ruska - působí v současné době v Sýrii.

Existuje daleko přesvědčivější vysvětlení soudobého syrského konfliktu, ačkoliv není považováno za dostatečně vědecké.

Totálně zdevastovat tuto zemi je pro globální elity naprostou nezbytností. Jedině tímto způsobem může dojít k žádoucímu rozšíření chaosu na celý Blízký východ, ze kterého se potom tyto destabilizační síly budou moci rozšířit po celé Eurasii a svrhnout alternativní ekonomická centra - zejména Čínu a Rusko.

Federální rezervní systém údajně nemá šanci přečkat kupící se dluh a válka v Sýrii je používána jako nástroj k destabilizaci všech ekonomických soupeřů v tomto střetnutí kdo s koho.

A opravdu, byla to čínská ekonomika, která v r. 2014 předběhla HDP USA a zdá se logické, že mezi těmito dvěma ekonomickými kolosy – jeden chřadnoucí a druhý na vzestupu – musí zákonitě vypuknout vojenská a politická konfrontace. Jak američtí, tak čínští političtí analytikové se v posledních letech k tomuto často vyjadřovali.

Nicméně, během konfliktu v Sýrii, a tohle je nepopiratelný fakt, Čína zůstala a zůstává stranou. Celých pět let, a dokonce i během současných eskalací konfliktu, dodržoval Peking svoji typickou nestrannost, kdy se pouze omezil na bědování nad utrpením Syřanů a odsouzení činů teroristů.

Z ekonomického hlediska Rusko pro USA nepředstavuje vážnou hrozbu, ale v Sýrii je to právě Rusko, kdo je pro Ameriku největší nepřítel - Číňané zde nehrají vůbec žádnou roli.

A když se na to podíváme geograficky, z konfliktu v Sýrii se může nákaza Islámského státu rozšířit do ruského Kavkazu (přímo skrz turecký koridor) daleko rychleji, než řekněme do Ujgurské autonomní oblast Sin-ťiang v Číně. Viděno stejnou logikou, bylo by vhodnější podpořit Islámský stát v Afghánistánu nebo Pákistánu, které poskytují lepší výchozí bod k infiltraci Číny teroristickým chaosem.

Navíc, je nasnadě se domnívat, že pokud by Rusko dnes nebylo tak významným geopolitickým hráčem, Peking by se nezapojil do konfrontace s USA kvůli Sýrii. Namísto toho by se snažil vyjednat se Západem příměří, i za cenu kompromisu, který by byl pro Čínu nevýhodný, kdy by vsadila na historický předpoklad, že západní civilizace se nakonec nevyhnutelně sama vyčerpá.

Ale pro Rusko samotné nemá konflikt se Západem nic společného s ekonomikou. Je bláznivé se domnívat, že ruská ekonomika, nehledě na růst v posledních 15 letech, by mohla představovat nějakou hrozbu americké globální ekonomice, jejíž součásti je stále i Čína.

Ano, geopolitická uskupení, jako např. BRICS, by teoreticky mohla svrhnout současný měnový systém zavedený na konferenci v Jamajce, stejně jako Washingtonský konsenzus, ale znovu, nejde tu o ekonomická soupeření, ale o politicko-vojenskou konfrontaci.

Ale co je jejím jádrem? Proč je Rusko opět ve středu globálního konfliktu, který hrozí, že se utrhne z řetězu? Proč byl ruský stát, který koncem 20. století prošel bolestnou transformací, ze které se ještě úplně nezotavil, donucen čelit útoku hegemona, který diktuje chod světových událostí a disponuje daleko modernějšími prostředky konfrontace?

Abychom pochopili podstatu toho, co se děje, je nutné bezvýhradně uznat fakt, že činy těch, kteří jsou ve špičkách západní civilizace – nikoliv úředníci, kteří se lopotí na ministerstvu zahraničí a v Pentagonu, ale skuteční tvůrci globálního projektu Pax Americana, tito pragmatisté každým coulem – jsou řízeny specifickými ideály a nejvyššími cíli.

Jejich slova o americké jedinečnosti jako ideální svobodné společnosti, majáku demokracie a poslední nadějí světa, jsou více než uhlazenými frázemi a reklamními spoty – reprezentují totiž to, jak vnímají sami sebe, jako elitní hybnou sílu této planety. Bylo to již v 18. století, kdy Jonathan Edwards prohlásil, že Američané nahradili Židy, jako Bohem vyvolený národ. A dokonce i zakládající otcové Ameriky viděli ve svém úsilí jakousi osudovost světových dějin.

Ke konci 20. století, Ronald Reagan, který nazval Sovětský Svaz „impériem zla“, otevřeně mluvil o USA jako o „impériu dobra“. V tomto smyslu, Bušové, Clintonové a Obamové nedělají nic nového, jen používají jiná slova k popsání této mesiášské role USA.

Tato ideologie se přirozeně prezentuje v zahraniční politice moderních Spojených států, coby „exportéra demokracie“ a světového rozhodčího a policajta. Zmocnění se zdrojů (ropa a zemní plyn), stejně jako finančního bohatství, jsou jen bonusy a nástroje, kterými se dosahuje plnění těchto ideálů.

Klíčová koncept je „svoboda“, který je obkládán zbytky konceptu „exkluzivity“. Nazývá se to svobodou člověka (tj. požehnáním), ale vůdcové světa si tohle vykládají jako svobodu kapitálu, jinými slovy, homo economicus má vše dovoleno. Dle jejich konceptu by ideální svět měl být tržištěm pro zboží a služby, ve kterém se lidské bytosti stávají jak jedním, tak druhým. Peníze se chápou jako veškerý projev vesmíru a stejně tak i za jeho samotnou podstatu.

Vše co se nazývá pragmatismem je v podstatě založeno na tomto „monetárním“ konceptu života.

 Šíření peněz – v prostorové a spirituální dimenzi – není limitováno dnešními zisky, ale sleduje za každou cenu jeden hlavní cíl, kterým je pohltit celý svět a vyrobit z lidstva finanční mechanismus (tomuto procesu se také říká pokrok, což je analogie pokroku v technologiích).

Má vůbec smysl vysvětlovat, že „svoboda“ a „pokrok“ dle této ideologie je v totálním rozporu s celým, 2000 let starým křesťanstvím, a že je to pro lidstvo cesta do záhuby?

Po pravdě řečeno, v posledních desítkách let se se západní civilizace vydala cestou úplného zavrhnutí křesťanství pod zástěrkou „tolerance“ a začala podporovat nemravnost pod maskou „práv homosexuálů“, zatímco Rusko zůstalo baštou tradičních hodnot a představ.

Je to pouhá shoda náhod, že počátek této grandiózní bitvy mezi „svobodou kapitálu“ a „svobodou duše“ je na spadnutí zrovna na syrské půdě, kolébce křesťanského světa? Křesťanství se zrodilo v této kamenité krajině Blízkého východu při pobřeží Středozemního moře a stovky let poté jsme svědky pokusů o to ho zde taky pohřbít.

Je zajímavé, že ideologové Islámského státu, vycvičení v amerických věznicích jak selektivně zneužívat verše z koránu, si libují v citování hadísu 6924, který popisuje bitvu mezi Dobrem a Zlem v syrském městě Dábik. Jsou si - jako ti, kdo hltají jejich kázání s otevřenými ústy - vědomi toho, že se nechali podvést a jsou pouhým kanonfutrem ďábla v poslední bitvě?

Jsou masy denně krmené bezduchou stravou chrlenou CNN s to pochopit, že historii nepíše ropa nebo prchavé zájmy, ale že je to bitva dvou oponujících principů, dvou sil, které táhnou lidstvo každá jiným směrem - jedna dolů do Gehenny a druhá nahoru do nebe?

Je to zvláštní, ale je to pravda: posledních několik století jen jediná mocnost – Rusko – se stavělo neohroženě do cesty těm, kdo sami sebe nazývali „hotovým požehnáním“, „čistou rasou“, nebo „majákem demokracie“ zatímco se přitom snažili o podmanění lidskosti. Historikové nás mohou donekonečna přesvědčovat, že se Hitler z ničeho nic objevil na scéně dějin a začal se rozpínat na východě a že USA a Velká Británie neprokoukli nacismus a lehkomyslně pomáhali německé ekonomice poskytováním půjček. Ale je více než zřejmé, že Hitler, stejně jako dnešní Islámský stát, byl pečlivě podněcován  (http://orientalreview.org/2015/06/06/episode-17-britain-adolf-hitlers-star-crossed-love-i/ )k útoku proti Rusku. A poté, co Sověti rozdrtili Hitlerovy armády, byly (USA a Británie) s to uskutečnit „nepředstavitelné” – napadnout SSSR. K tomu však nikdy nedošlo. Ale v prvních poválečných letech využívaly faktu, že mohou užít  jaderný arzenál k zastrašování Moskvy.

Je hloupé ospravedlňovat takovou hanebnost jako pouhý následek patové situace mezi komunistickým a kapitalistickým systémem, jelikož jak jsme viděli po rozpadu Sovětského svazu - komunismus neexistoval, ale Rusko bylo stále nepřítelem.

„Zachránit svět před bujícím zlem“ - takový je světový osud a mise ruského národa a ruského státu, je to historický fenomén. Tento osud si Rusko samo nezvolilo, ale je znovu odhodláno zachránit svět před destrukcí - jinak by Rusko nebylo Ruskem. 

Tohle v žádném případě nepoukazuje na neomylnost nebo výjimečnost samotných Rusů, jelikož sami také válčí, ale ale klade to na jejich bedra zodpovědnost za osud celého světa. Na této misi vidíme iracionální, nespoutanou nenávist vůči Rusům a Rusku, podněcovanou globální „supertřídou“, reflektovanou v tunách militantní propagandy, placené touto třídou, den co den.

Je nezbytné, aby si všichni rozumní obyvatelé na světě uvědomili, že když sledují zprávy ze Sýrie, o co skutečně jde, není Asad nebo Sýrie jako taková, ani národní zájmy nějakého státu. Jde tu o jakýsi metafyzický mrtvý bod, patovou situaci mezi dvěma principy této planety. Je to střet světů, ve kterém se každý člověk bude muset starat především o vlastní přežití.