Dopis vojáka ze Sýrie

Pokud jim chceme pomáhat, tak řešení není v tom, přijmou co nejvíce uprchlíků a ten zbytek, který neuteče, nechat povraždit. Jediné řešení je, dodat jim zbraně a naučit je bojovat. Svoboda je drahá a musí se za ni bojovat. Kdo rezignuje, ten si ji nezaslouží. Vůle Kurdů bojovat je velká. Motivace také. Znalosti, disciplína a umění bojovat, jsou ale na mizerné úrovni. Při prohlídce pozic zjišťuji šokující věci.

• vojáci neumí ovládat svoje zbraně
• zbraně jsou v katastrofálním stavu zaviněném technickou údržbou. Hlavně proto, že je nikdo nečistí. Čistá zbraň u nich znamená to, že se do ní naleje olej a nechá se na slunci. V tom momentě se na všechno nalepí písek a ten způsobuje selhávání při střelbě.

Zjištěné nedostatky:

• vojáci neumějí rozebrat a složit zbraň. To je hlavním důvodem, proč je nečistí. Neumí je totiž zpětně složit.
• těžké kulomety typu DŠK/DŠKM nechávají zaolejované a bez zaplachtování.
• pásy ve schránkách u těžkých kulometů jsou naskládané OPAČNĚ. Při střelbě delšími dávkami se proto logicky zasekávají. V životě bych neřekl, že kulomet s opačně složeným pásem může střílet.
• vojáci se při střelbě nekryjí
• další při střelbě zaujímají pozice, ze kterých nelze vést mířenou střelbu. Dochází tak k velkému plýtvání municí.
• střílí se na velkou vzdálenost, což při úrovni výcviku generuje jen rámus a nulový efekt v cíli.
• zcela chybí minomety pro vykrývání hluchých prostorů
• bariéry z pytlů s pískem jsou slabé a jsou v nich mezery
• betonové bloky jsou postavené ze ztraceného bednění, ale to NENÍ vyplněné betonem. Neodolá ani jedné ráně.
• zcela chybí kvalifikovaní a vycvičení odstřelovači.
• pro boj z blízka zcela chybějí nože, pistole a ruční granáty.
• vojáci nemají neprůstřelné vesty. To, co mají, je z Číny a s neprůstřelnou vestou to nemá nic společného. Neodolá to Kalašnikovu.
• vojáci jsou v mizerné fyzické kondici. To, že mají různé uniformy, nepovažuji za nedostatek, ani závadu, Nejsme tu kvůli přehlídkám, ale kvůli boji.
• vojáci neumějí komunikovat s cizími dobrovolníky. Jediné, co umějí, je neustále opakovat YES SIR a čekat na rozkaz.
• odcizení vojáků a důstojnického sboru. Důstojníci sedí za linií v luxusních klimatizovaných kancelářích, popíjejí čaj a nosí slavnostní uniformy plné zlata. Dokonce jsou navonění drahými parfémy a mají chromované pistole. Tohle, ať si dělají po válce na Ministerstvu obrany. Tady je fronta, kde voják musí ve veliteli vidět svůj vzor. Velitel musí s vojáky žít, jíst, spát, bojovat a po boji ošetřovat raněné a připravovat zbraně k dalšímu boji. Navíc, důstojníků s různými zlatými hvězdami je tu zbytečně moc. Před cestou na frontu měli slavnostní nástup, generál udělal proslov, pozvali si novináře a hráli šaškárny, jako v době hlubokého míru. My jsme stáli opřeni o auta, na sobě plnou výstroj a výzbroj a čekali, až generál dořeční a po proslovu až dopije čaj. Kdyby tohle viděli vojáci, kteří sedí v zákopech na frontě, tak utečou domů a fronta se zhroutí. Nebýt dobrovolníků z celého světa, tak Kurdistán už neexistuje. Dobrovolníci jsou tu i několik let. Bydlí po dvou v šestimetrových kontejnerech, kde spí na zemi nebo na matracích. Vodu získávají z klimatizace, toalety neexistují nebo jsou ve stavu, že je lepší se od nich držet na 100 metrů. Přesto jsou tito kluci ti, kdo drží morálku a díky nim je fronta stabilizovaná.
• vojáci šíří fámy o tom, jak je naopak IS dobře vycvičený a vyzbrojený. Kolují zprávy o tom, že mezi vojáky a důstojníky jsou agenti IS, kteří záměrně podrývají morálku a mapují stav obranyschopnosti.
• jídlo - každý den jakési fazole a nedefinovatelná omáčka. Po týdnu si přejete umřít hlady.

Z výše uvedených důvodů mají Kurdové velké lidské ztráty. Linii drží 7 brigád, které jsou na počtech našich praporů, takže mají kolem 4500 vojáků. Z toho bojeschopných může být odhadem tak 2/3. Při současných ztrátách 200-250 vojáků měsíčně linie vykrvácí do roku a půl.

Způsoby řešení jsou jednoduché:

• výcvik v materiálně technické části. Vojáci se musí naučit znát svoje zbraně. Nestačí tvrdit, že Kalašnikov je nezničitelný a že jich je hodně. Vojáci se musí naučit ošetřovat zbraně před bojem i po boji. A vytírat je do sucha.
• taktický výcvik. Vojáci se musí naučit střílet a efektivně se krýt. Také se musí propojit vojáci a velitelé. Velitel ve slavnostní navoněné uniformě nemá na frontě co dělat.
• zlepšit podmínky zahraničním dobrovolníkům.
• dodat radiostanice
• vytvořit logistiku a materiálně technické zabezpečení. Při prohlídce zásobníků jsem zjistil, že v každém jsou náboje od 3-4 různých výrobců od Číny, Jugoslávie, Iránu, až po Polsko a SSSR. To samé se týká zbraní. Nejrozšířenější jsou sovětské zbraně AK, AKM, AKMS, PK, PKM, DŠK. Jde o výrobky ze sedmdesátých let, kdy byla kvalita zpracování na vyšší úrovni, nežli dnes. Jen díky tomu tyto zbraně fungují i přesto, že vojáci dělají vše proto, aby je zničili.
• dodat vozidla a těžkou techniku. Není čím útočit a pěšky v nekrytém terénu rovné pouště je to sebevražda. Něco takového jsme zažili včera. Vojáci vyrazili do útoku a neuměli ani udržet linii. Vrhli se dopředu a překáželi podpůrným prostředkům. Naštěstí útok selhal, tak nedošlo k postřílení vlastních lidí zezadu.

Boje:

• nekoordinované přestřelky na nesmyslnou vzdálenost
• málo odstřelovačů
• zbytečné plýtvání municí těžkých kulometů
• není určený hlavní cíl a směr dalšího postupu po jeho dobytí
• vojáci se řídí pudem sebezáchovy a ne rozkazy velitelů
• velitelé nepostupují v první linii se svými vojáky, ale tlačí je zezadu
• zbytečné, neefektivní a nudné noční přestřelky. Akorát to ruší ze spaní, ale jinak je to k ničemu.

Závěr:

Je dobré vidět, co se tu děje a srovnat si to s tím, jaké máme informace z našich oficiálních míst. Novináři i zahraniční pozorovatelé dojdou nejdále do kanceláře velícího generála. Tam vidí čisté a upravené a navoněné důstojníky, kteří chodí v pozoru a krásně pochodují. U takovéto ceremonie nesmí chybět předem připravená uprchlická rodina s dětmi. To jsem viděl osobně. Přijeli politici, cizí pozorovatelé a novináři. Prohlédli si nastoupené vojsko a předali kytice ženám. Pak se podívali na uprchlickou rodinu, která zatím seděla ve stínu pod stromem. Pak se podívali na nás, coby na zahraniční odborníky a spojence, kteří mají US nášivky a všichni byli spokojení. Udělal se dobrý skutek a my jsme konečně mohli jet na frontu. Jejich dojem pak logicky musí být jiný, nežli je realita na frontě.

To, co dnes popisuji, popisuji jako pravdu. Pravda je jen jedna.Stejně, jako vlast. Popisuji to jinak, nežli nám přikazuje politická korektnost. Tady se ale vraždí celý národ a svět se na to dívá z luxusních kanceláří. Nejsem už voják, proto si mohu říkat, co chci a co cítím. Poslouchám jen rozkazy svého svědomí. Budu těmto lidem pomáhat tady a tak, jak umím. Budu jim dodávat zbraně a budu je učit s nimi zacházet. To je moje práce, kterou mám rád. Zítra mne možná zabijí. Příležitostí je k tomu dost. Pokud padnu, padnu s čistým svědomím. Hlavně s vírou v to, že moje zbraně a předané znalosti pomáhají bránit tento národ proti někomu, kdo ho chce vyvraždit.

Takže, takto to tu vypadá. Je to válka, spaní na zemi, kamarádi, mnoho utrpení, slz, ale také mnoho vděčných pohledů a stisků rukou za to, že jim dáváme naději. Dnes máme celou noc mír a klid. Fronta mlčí, ranění jsou odvezeni, živí odpočívají. Proto mohu psát. Stejně nebudu spát. Ráno nám Alláh daruje nový den. Za to si vezme několik životů. Je to tak každé ráno. Bůh by to dělal jinak, ale ten tu dlouho nebyl. Až ho potkám, řeknu mu o tomto místě, na které dávno zapomněl. Lidé ho tu potřebují více, nežli moje zbraně.