Nevládní organizace a mechanismus hybridních válek

A pokud jde o různé druhy konfliktů identity, na jejichž základě se utvářejí hybridní války, mohou být zařazeny do kategorií jako historické, etnické, náboženské, socioekonomické a zeměpisné (jak z hlediska politické administrativy, tak z hlediska regionální příslušnosti). Katalyzátor hybridní války by mohl být úmyslný nebo by mohlo jít o souhru okolností, ale v obou případech jsou konfliktní scénáře poháněny veřejností, která je velmi zásadní, nebo diskrétní účastí nevládních organizací, jež jsou propojeny se zahraničím (ve financování, organizaci, spojenectví, atd.), a tím je ospravedlněn důvod, proč jsou v této analýze předmětem studia společně s nejnovějšími trendy vedení války.

Nezbytný předpoklad

Asi všechny nevládní organizace, které jsou propojeny se zahraničím (dále je budeme uvádět jen jako nevládní organizace), kromě těch, jež jsou výhradně zaměřeny na humanitární práci s výslovným svolením a dohledem hostitelského státu, se zabývají tím, že předběžně připravují cílovou populaci, aby přijala vykonstruované politické příběhy. Většinou se zaměřují na historická, sociální a/nebo politická témata, jejichž cílem je formovat názory příznivců a přispívat k tvorbě zcela nových identit (např. „Kosované“ – tj. obyvatelé nově vzniklého státu Kosovo, pozn. překl.) nebo reformovat stávající (např. od patriotismu k nacionalismu nebo od inkluzívního občanství k exkluzívním separatistickým touhám).

Nevládní organizace pracují po boku nových i tradičních mediálních prostředků při šíření těchto myšlenek, čímž se znásobuje jejich efekt, který mají na změnu vědomí příznivců, sloužící k podporování této organizace a předem stanovených cílů jejich patronů ohledně podpory oddělenosti zbraňové legitimity. Mezi informačně-mediálně-akademickým trojúhelníkem komunit a sympatizujícími pracovníky obvykle kolují falešná, pochybná a/nebo sporná „fakta“ za účelem rozšiřování nových mýtů, které ve výsledku konstruují v rámci společnosti mentalitu, na kterou je v rámci demografie zacíleno, a to prostřednictvím zručně sestrojené iluze, že je „autoritativní hlasy“ podporují.

Zárodky ideologií, které jsou nové a/nebo je historicky prokázána jejich chybnost, jako je liberalismus a nacismus, jsou zasazeny do mysli příznivců a zalévány stálým proudem doplňujících informací, které jsou koncipovány tak, aby se zvýšila jejich přitažlivost a aby se vybudovaly základy pro nadcházející protivládní manévr. Například po naočkování liberalismem bychom se mohli stát náchylnější k tomu, abychom hráli roli „užitečného idiota“ a agresivně demonstrovali proti vládě, zatímco ti, kteří v době druhé světové války věřili v nacismus a „nacionalismus“, se mohli cítit povzbuzeni k tomu, aby prováděli nenávistné provokace proti svým historickým „nepřátelům“.

Obě kategorie, na něž mají ideologie vliv, jsou stejně užitečné při prosazování stanovených politických cílů v rámci státu, který se stal terčem, neboť podporují základy, které jsou závislé na tom, jak je vizualizován přesný konec konfliktu celé hry. Liberalismus je přístupnější vůči tvorbě nových identit pro separatistické účely, zatímco nacismus (nebo obecně „extrémní nacionalismus“) má svou úlohu ve vytváření zuřivé protivládní nenávisti a vyprovokování mezistátních konfliktů (např. když se chorvatští ustašovci obsedantně snažili destabilizovat Bosnu a srbskou provincii Vojvodinu).

Financování

Nevládní organizace musí nějakým způsobem dostávat peníze, a kromě žebrání (neboli „náborového dárcovství“, jak to nazývají) na ulicích o nějakou extra hotovost většina z nich obdrží převážnou část svých finančních prostředků z jednoho ze tří hlavních zdrojů:

Vlády:

Americká vláda financuje organizace, jako například Národní nadaci pro demokracii (National Endowment for Democracy neboli NED; nadace popsala sama sebe v roce 1991, že otevřeně vykonává to, co CIA tajně zvládala 25 let předtím), aby jednaly jako zástěrky tajných i veřejných zpravodajských služeb v zahraničí a smísily profesionální operativní zkušenosti s civilní „věrohodnou popíratelností“.

Korporace:

Některé společnosti mohou mít zájem na nezávislém nasazení svých vlastních nevládních organizací, a to buď z důvodu lobbingu ve prospěch svých obchodních zájmů, nebo kvůli agitaci proti soupeřům, která se potenciálně stupňuje až na úroveň vyvíjení nátlaku R-TCR (Režim - doladění, změna a restartování) na tu či onu vládu pro tyto účely.

„Dobročinnost“:

„Soukromí“ sponzoři, jako jsou George Soros a saúdští princové, spravují Sorosovu nadaci (Soros Foundation) a „islámské charity“ (což je první síť nevládních organizací, rozšířených po celém světě během afghánské války v 80. letech, které se ve velkém rozsahu týkaly vyzbrojení), přičemž se jejich organizace rozšířily po celé zeměkouli a někdy fungují s cílem podpořit své temné zájmy ruku v ruce s vybranými vládními klienty.

Každý z těchto tří různých zdrojů poskytuje semínko financování a výcviku svým „pozemským“ zástupcům s přáním, aby byli úspěšní ve vybudování komunit pátého a šestého sloupu (tj. skupiny lidí, které jednají zrádně a podvratně, pozn. překl.). Organizační výcvik a organizační techniky jsou stěžejní vzhledem k tomu, že silně ovlivňují efektivnost skupiny, neboť koneckonců je to obvykle jen malé jádro členů, které se skutečně počítá, protože jejich přidružené kohorty a civilisté jsou buď dobrovolníci, nebo dočasné nízkonákladové výdaje.

Nevládní organizace jsou také svým sponzorům velmi užitečné v tom, že fungují jako snadní prostředníci v dávání úplatků a vydírání různých soukromých osob (např. novinářů) a politických osobností, a pokud působí v prostředí „laissez faire“ (tj. „nechte věcem volný průběh“, heslo klasického liberalismu, vyjadřující zásadu, aby stát nezasahoval do hospodářství a nesnažil se je řídit, pozn. překl.), potom by se také mohly významně podílet na aktivitách v souvislosti s praním špinavých peněz (v různě velkém rozsahu) k těmto účelům nebo na podporu peněžních zájmů svých podporovatelů. Dokonce kdyby byly přistiženy, tak i jediný stupeň separace, kterou „věrohodně“ požívají od svých sponzorů vzhledem k jejich údajně „nezávislému“ postavení, je dostatečně velký na to, aby izolovaly své podporovatele od jakéhokoli „oficiálního“ obvinění.

Loutky

Nevládní organizace se naučily zaměstnávat místní tváře a personál ve svých zahraničních kancelářích, neboť pochopily, že to pomáhá odrážet jakoukoliv okamžitou kritiku ze strany zahraničních vazeb, jakož i zmást naivní „investigativní reportéry“, kteří se jen zběžně podívají na cestovní pasy lidí, kteří tam pracují, za účelem vyvození stanovisek. Ve skutečnosti je však tato politika méně o zamlžování spojení nevládních organizací se zahraničím než o klamání obyvatelstva, které chtějí ovlivnit, neboť oddaní detektivové jsou obvykle úspěšní při odhalování finanční, komunikační a osobní spojitosti, která propojuje vyšetřovanou organizaci se zahraničním subjektem.

Obyčejní lidé na ulici bohužel nemusí mít ani tušení, že jejich spoluobčan, rozdávající protivládní letáky a nabádající je k tomu, aby se účastnili protestů, může být ve službách zahraničního subjektu, přičemž někteří z těchto zaměstnanců si toho nejsou vůbec vědomi. Tato vychytralost, využívaná pro napálení lidí za účelem zapojit je do aktivit nebo organizací, dokazuje – vzhledem k faktu, že zahraniční vazby v pozadí jsou záměrně skryty – že podporovatelé této iniciativy vědomě akceptují, že by se místní obyvatelé pravděpodobně vyhýbali těmto věcem, kdyby věděli, že jsou sponzorovány ze zahraničí. Vzhledem k tomu, že mnoho z nich o tom nemá ani ponětí, jsou snadněji uvedeni v omyl a připojí se.

V souvislosti s plány loutek nevládních organizací bychom ještě měli zmínit, že vůdci nakonec vzniklých protivládních orgánů jsou někdy pastoři (Zimbabwe), mniši (Myanmar, autonomní oblast Tibetu) nebo studenti („tradiční“ barevné revoluce). Všichni z nich se těší mezinárodní pověsti, neboť jsou zdánlivě nevinní a neškodní. Bez ohledu na to, jestli je to ve skutečnosti pravda před onou „Velkou událostí“ (specifika budou hned uvedena) či nikoliv, faktem zůstává, že v okamžiku, kdy tito údajně mírumilovní herci začínají agresivně demonstrovat proti vládě, vyprovokovávat konflikty s policií a armádou, a někdy dokonce i útočit na policisty a veřejný a soukromý majetek, ztratí pojem o tom, co je morálně správné a tudíž nereagují nenásilným způsobem. To ospravedlňuje úřední činitele k tomu, že se rozhodnou uplatnit (a někdy přehnaně tvrdě) techniky na zvládání davu.

Tyto loutky také hrají další doplňkovou roli, a tou je propagace jejich, dejme tomu, mírumilovné pověsti prostřednictvím tajně dohodnuté spolupráce s mediálními kanály, které mají zájem na tom vykreslit tyto osoby jako „rozvážné prodemokratické demonstranty“. Pečlivě upraví a záměrně mylně oznámí, že vyprovokované střety se správními orgány jsou výsledkem „neoblíbené a po moci prahnoucí diktatury, která zabíjí své vlastní lidi“. Nevadí, že nic z toho není fakticky pravda, ale jde o toto účelné mylné vnímání, neboť to je to, co se počítá, vzhledem k snadnosti, s jakou mohou tyto vykonstruované příběhy rychle rozdmýchat lokální, regionální nebo celostátní, zcela neúměrné akce, které se rychle promění na „mezinárodní krize“, což nutí zahraniční vlády vyvíjet velký tlak s účastí veřejnosti na daný stát.

Dožadování se „demokracie“

Jediná taktika, kterou všechny politicky přidružené nevládní organizace (ať už otevřeně či tajně) přestávají provádět, je vyvíjení konečného nátlaku na hostitelské vlády, aby byly více „demokratické“. Důvod, proč jsou tyto organizace a jejich podporovatelé tak posedlí „demokracií“, nemá nezbytně nic společného s jejími „normativními“ vlastnostmi (nejčastější důvod pro západní opakování této ideologie), ale s její výhodnou strukturou v pravidelném vyřazování cyklů vůdcovství. Západem ovlivňované „demokracie“ mají předvídatelné volební cykly, které jsou v „teorii hybridní války“ chápány tak, že nereprezentují nic víc, než „mírové“ příležitosti pro změnu režimu, tudíž proto tak horečná činnost, do které se nevládní organizace pouští předtím, během a bezprostředně po této době. Západní „demokracie“ je také poznamenána neoddělitelnou politickou kulturou lobbistů (legální úplatky) a komerčními, mainstreamovými médii, které to velmi usnadňují zahraničním hercům a jejich místním pěšákům, pracujícím pro nevládní organizace, když zasahují do „demokratického“ procesu a strhávají vše ve směru svých cílů.

Pokud volby nepovedou k žádoucímu výsledku, který nevládní organizace a jejich mezinárodní stoupenci požadují, anebo v případě, že během následujících let nebude žádný volební cyklus a tito herci začínají být netrpěliví a/nebo se domnívají, že by se příležitost pro dosažení jejich politických cílů mohla mezitím uzavřít, potom začnou intrikovat a zorganizují akci, která vyvine tlak na vládu, aby začala s R-TCR pod všudypřítomnou hrozbou hybridní války. Příklady tohoto typu nátlaku, který by mohl být vyvíjen na čelní představitele, jsou dramatické události v souvislosti s volbami, korupční skandály (mohou je vyvolat odposlechy, které „prosákly“ z NSA a/nebo dokumenty, jako např. brazilský parlamentní převrat a neúspěšný pokus o makedonskou hybridní válku), rušivá hnutí „občanské společnosti“ (např. arménský elektrický Jerevan) a politizace kontroverzních dohod (např. dohoda Ukrajiny s EU), které se snaží vynutit nové nebo předčasné kolo voleb.

V případě, že se vláda nedoladí, nezmění nebo se nerestartuje poté, co došlo k nátlaku formou „mírumilovné“ barevné revoluce, které využívají zahraniční skupiny a jejich pěšáci v nevládních organizacích ve snaze „demokratického" vnucení, potom by se mohla zahraniční vláda (či vlády), stojící v pozadí této šarády, rozhodnout zahájit hybridní válku tím, že přejde od barevné revoluce k nekonvenční válce. Není vždy zaručeno, že to bude zrovna tento případ, protože někdy nejsou nepokoje během barevné revoluce plně podpořeny zahraničními sponzory a sítěmi nevládních organizací a místo toho jsou jen testovacími sondami pro posouzení strukturální zranitelnosti, reakcí a jiných druhů chápavosti, což by se mohlo hodit v budoucím scénáři R-TCR, který bude určitěji podporován k těmto účelům. Koneckonců, pokud je stát dost silný na to, aby se ubránil tomuto asymetrickému útoku pomocí opatření demokratické bezpečnosti a/nebo když budoucí povstání postrádá dlouhodobou životaschopnost k udržení úspěšné R-TCR kampaně hybridní války (možná když efektivní regionální opatření „řídit zezadu“ nemůže být v té době vytvořeno), potom by mohli zahraniční podporovatelé vystoupit s podporou vůči nepokojům a počkat, dokud nebude vytvořena další budoucí příležitost v rozhodnějším okamžiku.

Vytvoření výrazné změny

Když barevná revoluce projde postupným přechodem k hybridní válce a vyvine se v nekonvenční válku, zbývá ještě hodně z bývalého strukturálního uspořádání, jež bylo v pozadí, ale které jednoduše zůstane stejné, jen změní název. Mnohé z těchto sítí nevládních organizací a jejich personálního obsazení se přemění na ozbrojené povstalce nebo začnou bojovníkům poskytovat informační, organizační, logistickou a/nebo materiální podporu.

Ačkoli se taktika R-TCR změnila, princip zůstává stále stejný, i když se znatelným a méně utajovaným přílivem zahraniční pomoci (povstalců, zbraní) k dosažení těchto cílů.

Ne všechny nevládní organizace a jejich pracovníci, kteří mají spojení se zahraničím, se podílejí na těchto otevřeně protistátních činnostech, a je to férový odhad, že se na tom mnozí z nich do značné míry podílejí, neboť koneckonců jediný rozdíl mezi barevnými revolucionáři a jejich nekonvenční válčícími protějšky jsou prostředky, které jsou ochotni využít při dosažení jejich společného cíle, kdy „jedna ruka myje druhou“ při plnění komplementárních úkolů za tímto účelem.

Závěrečné myšlenky

Hybridní válka je nejnovější forma agrese, vedená unipolárními silami proti vznikajícímu multipolárnímu světovému řádu, a nepřímý způsob, kdy se vytváří záštita, chránící pachatele před okamžitými následky, čímž se zvyšuje atraktivita tohoto triku. Když vidíme, jak spoléhání na hybridní válku jako na nástroj zahraniční politiky nevykazuje žádné známky toho, že by mělo v předvídatelné době polevit v důsledku novely zákona a nákladově efektivní podstaty, v jaké je válka aplikována, je zde naléhavá potřeba pochopit každý aspekt, v němž se bojuje, tudíž relevantnost v odhalení klíčové role, jakou nevládní organizace v tomto procesu hrají.

Když budete mít na paměti, že hybridní války vycházejí z vnějšího podnětu a následné manipulace s konfliktem identity v tranzitním státě, který byl vybrán za cíl, spolu s nasměrováním významného, multipolárního, nadnárodního projektu spojovací infrastruktury, je potom mnohem snazší vnímat funkci, jakou mají nevládní organizace, spojené s nepřátelskými zahraničními subjekty, při uvádění tohoto sledu „řízeného chaosu“ do pohybu. Tyto skupiny mají za úkol vyvolat pocit identity rozdělenosti obyvatelstva mezi populací, kdy vykonstruovaná nálada veřejnosti, jakou si organizátoři představují, nakonec promění vlastenecké občany na protivládní sympatizanty.

Sítě nevládních organizací a jejich místní zaměstnanci, kteří se podílejí na tomto programu, řízeném ze zahraničí, a snaží se narušit, řídit nebo ovlivnit tyto výše zmíněné projekty infrastruktury prostřednictvím různé míry tlaku R-TCR proti čelním představitelům, se obvykle změní na povstalce a jiné formy asymetrických hrozeb, když se jejich neúspěšná taktika barevných revolucí začne přeměňovat na zesílenou formu nekonvenčního válčení. Vzhledem k tomu, že nevládní organizace, spojené se zahraničím, jsou síly v první linii, které razí cestu opakovaným hybridním válkám po celém světě, je v nejlepším zájmu každé zodpovědné vlády zavést v rámci těchto skupin kontrolní činnost a účinná omezení za účelem neutralizovat jejich ofenzivní schopnosti a zajistit tak národní bezpečnost.