Problémem Evropy je euro

Když míra nezaměstnanosti v USA dosáhla v říjnu 2009 10%, většina Američanů si myslela, že je to nesnesitelné.Od té doby se snížila na méně než 5%. Přitom míra nezaměstnanosti v eurozóně také dosáhla v roce 2009 10 % a od té doby se udržela na dvouciferné hodnotě. V průměru více než jeden z pěti mladých lidí v aktivním věku je nezaměstnaný, ale v zemích nejhůře postižených krizí, téměř každý jeden ze dvou hledajících práci ji nemůže najít. Suché statistiky o nezaměstnanosti mládeže nesou v sobě zmařené sny a touhy milionů mladých Evropanů, z nichž mnozí tvrdě pracovali a studovali. Říkají nám o rozpadlých rodinách, jako u těch, kteří mohou odejít ze své země při hledání práce. Pro nadcházející dekády století jsou předzvěstí evropské budoucnosti s nižším růstem a životní úrovní.

Tyto ekonomické skutečnosti mají následně hluboké politické dopady. Základy Evropy v období po studené válce se otřásají. Politické strany extrémní pravice a levice a další, obhajující oddělení svých národních států, obzvlášť ve Španělsku ale i v Itálii, získávají vliv a v červnu Británie hlasovala pro výstup z EU úplně. Co se zdálo neodvratným v oblouku historie - formování národních států v 19 století - je nyní zpochybněno. Otázky taktéž vyvstávají ohledně velkého úspěchu Evropy po druhé světové válce - vytvoření Evropské unie.

Zatím co jsou zde mnohé faktory přispívající k evropskému usilování, je tu v pozadí jedna chyba: vytvoření jednotné měny, eura. Anebo, přesněji, vytvoření jednotné měny bez vybudování sady institucí, které by umožnily evropským různorodým regionům efektivně fungovat.

Společná měna byla následkem úsilí, které začalo v polovině 20. století, kdy se Evropa vypotácela od krveprolití a rozkladu dvěma světovými válkami. Evropští představitelé rozpoznali, že pokojnější budoucnost by vyžadovala úplnou reorganizaci politiky, ekonomie a dokonce i národních identit kontinentu. V roce 1957 se tato vize přiblížila k realitě podpisem Římské smlouvy, která vedla k Evropskému hospodářskému společenství (EHS ), zahrnující Belgii, Francii, Itálii, Lucembursko, Nizozemsko a západní Německo. V následujících desetiletích, kterému dominovala studená válka, víceré další západoevropské země vstoupily do EHS. Krok za krokem byla uvolněna omezení na práci, cestování a obchod mezi rozšiřujícím se seznamem zemí EHS.

Ale až do konce studené války to nebylo tak, že by evropská integrace skutečně dostala „páru". Pád Berlínské zdi v roce 1989 ukázal, že se přiblížil čas pro mnohem užší, silnější evropské vazby. Naděje na mírovou a prosperující budoucnost byly vyšší než kdy jindy, mezi lídry i občany. To vedlo k podepsání Maastrichtské smlouvy, která formálně ustanovila Evropskou unii v roce 1993 a vytvořila mnoho z její ekonomické struktury a institucí - včetně uvedení do pohybu procesu přijetí společné měny, eura.

Zastánci eura správně argumentují, že to nebyl jen ekonomický projekt, který se snaží zlepšit životní úroveň zvýšením účinnosti přidělování zdrojů, sledujíc principy posílení hospodářské soutěže, využití výhod hromadné výroby a posílení ekonomické stability. Ještě důležitější skutečností je, že to byl politický projekt; předpokládalo se posílení politické integrace Evropy, což přivede lid a země blíže k sobě a k zajištění mírového soužití.

Euro selhalo v dosažení dvou svých hlavních cílů, prosperity a politické integrace: tyto cíle jsou nyní vzdálenější, než tomu bylo před vznikem eurozóny. Místo klidu a harmonie evropské země nyní na sebe vzájemně pohlíží s nedůvěrou a vztekem. Staré stereotypy jsou oživovány když severní Evropa hanobí jih jako líný a nespolehlivý, a vyvolávají se vzpomínky na chování Německa v obou světových válkách.

Eurozóna měla vady už při narození. Struktura eurozóny - pravidla, předpisy a instituce, které ji řídí - nese vinu za ekonomický propad regionu, včetně jeho vícenásobných krizí. V rozmanitosti Evropy byla její síla. Je obtížné zavést jednotnou měnu, která by fungovala mezi regiony s enormní ekonomickou a politickou rozmanitostí. Jednotná měna přináší fixní směnný kurz mezi zeměmi, a jednotnou úrokovou míru. I v případě, že tyto parametry jsou nastaveny tak, aby odrážely situaci ve většině členských zemí, vzhledem k hospodářské rozmanitosti musí existovat instituce, které mohou pomoci národům, pro které je taková ekonomická strategie nevhodná. Evropě se nepodařilo tyto instituce vytvořit.

Ještě horší je, že struktura eurozóny je založena na určitých představách o tom, co je nutné pro ekonomický úspěch - například, že centrální banka by se měla zaměřit na inflaci, na rozdíl od mandátu Federálního rezervního systému ve Spojených státech, který zahrnuje boj proti nezaměstnanosti a podporu růstu a stability. Nebylo to jen tak, že eurozóna nebyla strukturována, aby se přizpůsobila ekonomické rozmanitosti Evropy; ale tak, že struktura eurozóny, jejích pravidel a předpisů, nebyla navržena tak, aby podporovala růst, zaměstnanost a stabilitu.

Proč by státníci a ženy s dobrými úmysly, se snahami o vytvoření silnější, sjednocené Evropy, vytvořili něco, co mělo opačný efekt? Zakladatelé eura byli vedeni nápady a představami o tom, jak ekonomiky fungují, které byly v módě v té době, ale které byly prostě špatné. Věřili v trhy, ale postrádali porozumění limitům trhů a co je požadováno, aby tyto fungovaly. Neochvějná víra v trhy je někdy označována jako tržní fundamentalismus, někdy jako neoliberalismus. Tržní fundamentalisté věřili například, že jestliže by jen vláda zabezpečila, že inflace bude nízká a stabilní, trhy by zajistily růst a prosperitu pro všechny. Zatímco ve většině světa tržní fundamentalismus byl zdiskreditován, a to zejména v důsledku globální finanční krize v r. 2008, tato víra přežívá a daří se jí v dominantní mocnosti eurozóny, Německu. Tato víra se udržuje s takovým přesvědčením a jistotou, imunitní k novému důkazu o opaku, že je správně popsána jako ideologie. Podobné nápady, prosazované MMF a světovou bankou po celé zeměkouli, vedly ke ztracenému čtvrtstoletí v Africe, ztracené dekádě v Latinské Americe, a přechod od komunismu k tržní ekonomice v bývalém Sovětském svazu a východní Evropě byl, mírně řečeno, zklamáním.

Německo však odolávalo jako úspěšné, poskytujíc vzor toho, co by ostatní země měly dělat. Jeho ekonomika vzrostla o 6,8% od r. 2007, ale při ročním průměrném růstu jen 0,8 procenta - hodnota, která by za normálních byla považována za blízkou selhání (pro srovnání, průměrný růst USA ve stejném období byl 1,2) . Je také třeba poznamenat, že vývoj v Německu před krizí, na počátku desetiletí od r. 2000 - kdy země přijala reformy, které agresivně ukrajovaly ze sociální záchranné sítě - přišlo na úkor obyčejných pracovníků, zejména těch ve spodní části. Zatímco reálné mzdy stagnovaly (podle některých svědectví se snížily), mezera mezi těmi na dně a uprostřed vzrostla - o 9% za méně než deset let . A v prvních letech století, chudoba a nerovnost se zvýšily také. O Německu se mluví jako o "úspěchu" jen ve srovnání s ostatními zeměmi eurozóny.

Je to možná přirozené, že lídři eurozóny chtějí obvinit oběť - obvinit země v recesi nebo depresi nebo vzpamatovávající se z výsledku referenda - za dosažení tohoto stavu věcí. Nechtějí obviňovat samy sebe a velké instituce, které pomáhaly vytvořit, a které nyní ovládají. Ale obviňování obětí nevyřeší problém eura - a je to do značné míry nespravedlivé.

Nikoho by nemělo překvapit, že reakci Evropy na britské referendum dominovala reakce stejně krutá, jaká potkala zamítnutí záchranného balíčku pro Řecko v červnovém referendu 2015. Herman Van Rompuy, bývalý Předseda Evropské rady, vyjádřil všeobecně rozšířený pocit když řekl, že rozhodnutí Davida Camerona uspořádat referendum "bylo to nejhorší rozhodnutí politika za poslední desetiletí". Říkajíc toto, odhalil hluboký odpor k demokratické odpovědnosti. Pochopitelně: ve většině případů, ve kterých se voliči mohli přímo vyjádřit, odmítli euro, Evropskou unii a Evropskou ústavu. Navíc průzkumy veřejného mínění v době Brexitu ukázaly, že většina z nich, v mnoha evropských zemích kromě Spojeného království, měly nepříznivý náhled na EU (včetně Řecka, Francie a Španělsko).

Ekonomické a politické důsledky Brexitu budou samozřejmě záviset z velké části na evropské reakci. Většina předpokládá, že Evropa si neuřízne nos navzdory své tváři. Zdá se, že je v zájmu všech vypracovat nejlepší ekonomické vztahy v souladu s demokratickými přáními a obavami těch na obou stranách kanálu La Manche. Výhody z obchodu a hospodářské integrace jsou vzájemná, a jestliže EU bere vážně své přesvědčení že čím je ekonomická integrace těsnější, tím lépe, zahrnuje to v sobě snahu udělat ty nejtěsnější vazby, jaké jsou za daných okolností možné. Cokoli by udělala EU Velké Británii, aby se pokusila ji potrestat, by mělo stejný a opačný efekt, zraňujíc v tomto procesu samu sebe přinejmenším stejně. Skutečnost, že evropské akciové trhy výrazně klesly a evropské banky byly obzvlášť silně postiženy přinejmenším naznačuje, že Brexit byl špatný i pro Evropu.

Ale Jean-Claude Juncker, hrdý architekt lucemburských masivních systémů vyhýbání se dani z příjmu korporací a nyní šéf Evropské komise, zaujal tvrdou linii - snad pochopitelně, vzhledem k tomu, že může upadat v historii jako osoba, za dohledu které začalo rozpouštění EU. Jeho linií je, že Evropa nesmí ochabovat ve svém potrestání, a měla by nabídnout něco víc než to, co je Spojenému království zaručeno normálními globálními dohodami, jako je Světová obchodní organizace, aby se ostatní nepřipojili ke spěchu k exitu. To je odpověď! Podle Junckera, Evropa nemá být udržována jako soudržná kvůli výhodám, které se zvětšují - výhodám, které daleko přesahují náklady, ekonomické prosperitě, smyslu pro solidaritu, hrdosti na to, že jsme Evropané. Ne, Evropa musí být držena pohromadě hrozbami a strachem - z toho, co by se stalo, jestliže některá země odejde.

Euro je často popisováno jako špatné manželství Ve špatném manželství jsou angažováni dva lidé, kteří nikdy neměli být dáni dohromady slavnostně slibujíce, že jsou údajně nerozlučně spojeni. Euro je složitější: jedná se o unii 19 výrazně odlišných zemí, vzájemně spojených. Když pár v nesnázích jde do manželské poradny, poradci starého stylu se snaží přijít na to, jak to udělat, aby manželství fungovalo, ale moderní člověk začne otázkou: má být toto manželství zachováno? Náklady na rozvod - finanční i emocionální - mohou být velmi vysoké, ale náklady na spolužití mohou být dokonce vyšší..

Jedna z prvních lekcí ekonomie je o tom, že minulost je minulost. Člověk by měl vždy ptát:. vzhledem k tomu, kde jsme, co bychom měli dělat? Na obou stranách kanálu La Manche, politika by měla být zaměřena na pochopení zdrojů hněvu skrytých pod povrchem; jak v demokracii, politický establishment mohl udělat tak málo pro reflexi obav tak mnoha občanů, a vyřešení toho, jak to udělat teď: vytvořit v rámci jednotlivých zemí, a prostřednictvím přeshraničních dohod, novou, demokratičtější Evropu, která vidí svůj cíl jako zlepšení blaha obyčejných občanů. To nemůže být provedeno s neoliberální ideologií, která přetrvávala po třetinu století a hrála tak důležitou roli při konstrukci eura. A nebude to uděláno, když budeme plést záměry s prostředky - euro není samoúčelné, ale je prostředkem, který, jestliže je s ním dobře nakládáno, může přinést větší sdílenou prosperitu, ale pokud není dobře řízeno, povede ke snížení životní úrovně pro mnohé anebo případně pro většinu občanů.

I když existuje mnoho důvodů k pesimismu, důležitější jsou ty pro naději, že tolik lidí v celé Evropě setrvávalo ve své víře v evropský projekt, že dokonce i v zemích, kde jsou občas důvody pro zoufalství, je stále ještě naděje - doufám, že EU může být a bude reformována. V Evropě jsou političtí představitelé, kteří se stali politiky, protože stále věří, že demokratická politika může přinést změny, které dodají sdílenou prosperitu obyčejným občanům. A po celé Evropě existují lidé, mnozí z nich mladí, kteří v desítkách tisíc manifestovali za jinou Evropu; například za takovou, v které nové obchodní dohody slouží nejen zájmům firemním, ale i širším společenským zájmům.

Ke stávajícím dohodám jsou zde alternativy, které mohou vytvořit reálnou sdílenou prosperitu: výzvou je poučit se z minulosti pro vytvoření této nové ekonomie a politiky budoucnosti. Referendum pro Brexit bylo šokem. Doufám, že tento šok vyvolá vlny na obou stranách kanálu La Manche, které povedou k reformované Evropské unii.