Krize Evropy

V objetí nihilismu

Paradigmatem naší současnosti je všeobjímající nihilismus. Jsme si vědomi problémů současnosti, nicméně je chápeme jako přirozený vývoj. Přirozeným je i zánik naší civilizace, stejně jako stěhování národů. V perspektivě vesmíru se nic až tak závažného neděje. Proč se tedy vzpěčovat tomu, co je stejně nevyhnutelné. Zničili jsme svojí touhu po budoucnosti.

V zajetí multikulturalizmu

Začátek 21. století je dobou globalizace a multikulturalizmu. Přijímáme jako fakt, že rodina, klany a národy zaniknou. Místo na planetě patří jedinému lidstvu. Kultury se smísí a vytvoří jedinou superkulturu. Jsme připraveni se vzdát naší kultury. Nezáleží nám na ní. Naše kultura je připravena k tomu, aby byla nakrájena do multikulturního guláše. Zničili jsme národ. Odteď jsme součástí lidstva.

Ve jménu relativizmu

Vše, co nás obklopuje je relativní. A ze všeho nejrelativnější je pravda, protože ona neexistuje. Co považuji za pravdu, je pouze můj názor a každý má právo na svůj názor. Kolik lidí, tolik pravd. Svojí pravdu smíme říkat, ovšem pouze tehdy, pokud se tím nikoho nedotkneme. Neuskutečnitelné se stalo skutkem. Zničili jsme pravdu, pravda více neexistuje.

Ve víře ateizmu a sekularizmu

Evropa minulosti stála a utvářela se ve víře v Boha. Tato víra dávala lidem nejenom opěrný, ale i jednotící bod a základní mravní východiska. Dnešek je znamením víry v nevíru, která metamorfozovala ve víru v cokoliv. Víra v nebytí je tím, co se nazývá Satanem. A Satan znamená destrukci jednotlivce i společnosti. Naši předci věřili v Ježíše, který pro vykoupení hříchů lidstva zemřel na kříži a poté vstal z mrtvých. Naši současníci věří v Ekonomiku, které se daří, která se bojí, trpí nachlazením, má schopnost se nakazit a uzdravit. Svatou trojici dneška tvoří HDP, trhy a ekonomičtí analytici.

V klidu pacifizmu

Paradigmatem života našich předků byl boj, který vytvářel mužství. Kultem boje byly formovány osobnosti, které dodnes obdivujeme, čest, charakter, láska k vlasti. To jsou i základy, na kterých Masaryk a Tyrš pokusili vytvořit novou českou státnost. Lidé věděli, že žít v míru znamená schopnost, povinnost a odhodlanost bránit svojí rodinu a vlast. Naše současnost tento princip vykořenila. Obrana vlasti byla přenesena na profesionální armádu, mladí muži nejsou připraveni a vychováni položit život. Boj se stal nepřijatelným, poprat se nesmí ani kluci ve škole. Nejvyšším cílem je bezpečnost. Naučili jsme se bát. Nicméně bránit svojí zemi neumíme a nesmíme.

Vytvoření společenství (kmene, národa, státu, soustátí), znamená sjednocení se na hodnotách. Pokud jsou hodnoty ztraceny, společenství zaniká. Chceme-li se proto zachránit, musíme znovu nalézt společné hodnoty.

K nihilizmu

Na otázku, je-li zánik evropské civilizace nevyhnutelný třeba odpovědět, že budoucnost je v našich rukách. Musíme však být připraveni ji změnit. Všichni cítíme, že lidé, kteří nám vládnou, nás (a pravděpodobně i sebe) vedou do záhuby v mnoha směrech – přelidnění, rozvrat rodiny, ničení životního prostředí, ničení kultury, neschopnost přijímat adekvátní řešení. Problém ovšem není v samotných lidech, ale v systému moci. A způsob, jak jej změnit máme přímo před očima. Když se Britové v referendu vyslovili pro odchod z Evropské unie, nebyl jsem nijak zvlášť nadšen. Evropskou unii mám rád, i když o mnoha jejích aspektech v poslední době pochybuji. Nicméně důvody, proč lidé hlasovali tak, jak hlasovali, byly pochopitelné a v jejich světle bylo i řešení správné. Parlament by takové rozhodnutí z mnoha důvodů nikdy nepřijal. Hysterický strach z referenda, který od té doby šumí okolo, je potvrzením, že měnit věci můžeme pouze tehdy, pokud o nich budeme rozhodovat. Proto bychom měli usilovat o změnu demokracie z parlamentní, na přímou. Měli bychom věřit, že můžeme změnit budoucnost a chtít ji změnit.

K multikulturalizmu

Kultury mají smysl, pokud existují. Je dobré, pokud vedle sebe žijí lidé se stejnou kulturou, protože k sobě mají blíže. Žijí-li spolu lidé různých kultur, jsou vzájemně cizinci, v lepším případě si budou lhostejní a v horším se začnou nenávidět. Multikulturalizmus je proto nesmysl v samotné podstatě tohoto slova, synonymem multikulturalizmu je chaos a bezkulturnost. Vážným úkolem je návrat ke kultuře. Kultura a národ jsou nerozlučnými souputníky. Znovuobrození národů je prostředek k znovuobrození kultury. Prvky cizí kultury u nás mohou existovat, měli bychom ovšem přestat považovat tyto kultury za rovnocenné. Naše kultura je zde doma a jiné kultury jsou zde hosty.

K relativizmu

Pokud mají dva lidé různé názory na jednu věc, existují dvě možnosti. Buď nemá pravdu nikdo, nebo pouze jeden z nich. Pravda je absolutní a moje vlastní pravda neexistuje. Trvám-li na pravdivosti svého tvrzení, je třeba si položit otázku, obstojí-li moje moudrost před moudrostí oponenta. Funkční společnost by se měla shodnout na společné pravdě. Pravdou našich předků byla víra v boha, úcta k práci a k rodině. Někdy to bylo kruté, jindy pokrytecké, ale i naši otcové a matky byli pouze lidé a chybovali. My jsme tyto hodnoty relativizovali. Na roveň rodiny stavíme soužití osob stejného pohlaví. Zrelativizovali jsme dokonce i to, jestli je člověk mužem nebo ženou. Na roveň práce stavíme pracovní sílu. Na roveň lásky k vlasti stavíme kosmopolitismus. Položme si kriticky otázku, obstojí-li tento experiment. Myslím, že nikoliv. Trvá krátce a společnost založená na jeho základech se otřásá v základech. Způsob života našich předků přetrval tisíce let. Vraťme se k hodnotám našich předků. Dnes se stalo zvykem rozlišovat názory podle toho, kdo je vyslovil, jestli „ti mladší, vzdělanější a obyvatelé měst“ nebo „spíše starší, méně vzdělaní, obyvatelé venkova“. Já říkám mladým, aby poslouchali starší, protože staří a moudrost jsou dobrými společníky. Národ, kultura, pohádky, jazyk, to vše se zachovalo díky obyvatelům venkova. Mladému, úspěšnému a vzdělanému kosmopolitovi navrhuji, aby zkusil rok chovat slepice, podojit krávu, usušit seno a vypěstovat si zelí a mrkev. Poté se mu bude lépe hodnotit, srovnávat a kritizovat. Ve svých názorech shoduji právě s těmi „spíše starými, spíše nevzdělanými a spíše obyvateli venkova“ a nestydím se za to. Když v 19 století čeští vlastenci křísili národ, obraceli se rovněž ke kultuře a k moudrosti našich předků

K ateizmu

Jako bývalý ateista se musím přiznat, že jsem nikdy neslyšel rozumný argument odůvodňující neexistenci Boha. Nicméně, víra není o důkazech. Víra je o smíření a pokoře. Světským aspektem ateizmu je sekularizmus. Odmítli (zrelativizovali) jsme církev, víru a její svátky. Výsledkem je, že lidé nechodí do kostela, na posvícení, pracují i v neděli. Obracíme-li se tolik k jiným kulturám, abychom zapomněli na vlastní, měli bychom se alespoň poučit. Například u muslimů, kteří se nejenom ve stejnou dobu modlí, dodržují ramadán, ale vyznačují se i silnými rodinnými vazbami. Můžeme obstát jako individua proti těm, kteří význam pospolitosti nezavrhli? Chceme-li v budoucnu existovat, musíme se vrátit ke společnému Bohu a ke společným rituálům. Musíme znovu stvořit svou pospolitost. Hosty bychom měli přijímat s otevřeným srdcem, ovšem zůstat u nás mohou pouze v případě, pokud se stanou plnoprávnými členy této pospolitosti.

K pacifizmu a humanizmu

Z naší společnost byla vykořeněna mysl obrany vlasti se zbraní v ruce. Nicméně právě to dělá z chlapce muže. Měli bychom se vrátit k armádě, jejímž cílem bude obrana vlastního území a hranic. Obrana národní a nikoliv kolektivní. Můžeme být členy Severoatlantické aliance, nicméně musíme chápat, že se jedná o obranu subsidiární. Musíme být rovněž připraveni, že zájmy našeho státu se mohou se zájmy aliance rozejít. V současné době vlastní armádu nemáme, naši chlapci přísahu neskládají. Armáda neznamená předražené nákupy ale výchovu mužů, kteří jsou připraveni zemřít za svoje práva a za svou vlast. Armáda znamená společnou službu, společné příběhy a společnou hrdost. Máme vynikající tradici, pojí nás i společně prolitá krev. Máme na co být hrdi, protože jsme národ husitů národ Jana Sladkého - Koziny. Za druhé světové války zahynulo 300 000 Čechů, což bylo skoro stejné množství jako počet padlých Velké Británie. A můžeme být hrdi i na to, že ve válce v Iraku jsme se angažovali pouze polní nemocnicí.

Hlavní otázkou současnosti je přístup k uprchlíkům a konflikt s islámem. Přijímat uprchlíky je naší povinností, nicméně prchat před válkou mohou pouze ženy, děti a staří lidé. Mladí muži musí bojovat a umírat. My bychom jim měli pomoci vytvořit vlastní armádu a s pomocí (jejich) prolité krve a hrdinství na území Iraku, Sýrie a Libye znovu založit fungující státy, kam by se mohly vrátit jejich ženy, kterým poskytneme útočiště, dokud válku nevyhrají. Takovým způsobem by nakonec i Evropa mohla čestným a morálním způsobem zakotvit svůj vliv v oblasti, namísto směšné klauniády s uprchlíky, ke které se snižuje, k potěšení USA, Ruska a kdovíkoho ještě. Stejně tak se nesmíme snižovat ke konfliktu s Islámem. Islám je dobrá víra, nicméně to není naše víra. Věříme ve společného boha, nicméně nejsme muslimové. My jsme křesťané a společně zůstaňme bratry ve víře. Islámský stát je absolutní zlo. Stejně jako je satanismus temnou stranou (nebo spíše protipólem) křesťanství, je Islámský stát temnou stranou (nebo protipólem) Islámu.

Míříme do neklidné doby a neměli bychom se jí bát. Nejtěžším však bude zachování zdravého rozumu, hrdosti a čistých rukou.