Skutečné tajemství Jihočínského moře

Abychom pochopili souvislosti, je třeba se vrátit do roku 1890, kdy Alfred Mahan, tehdejší prezident US Naval College, publikoval významnou práci nazvanou „The Influence of Sea Power Upon History, 1660-1783“ (Vliv námořní síly na historii 1660-1783, wiki). Hlavní myšlenkou Mahanova díla je, že Spojené státy by se měly otevřít světu při hledání nových trhů, a nové obchodní cesty by měly chránit prostřednictvím sítě námořních základen.

To byl zárodek „Impéria základen“, který byl počat v Americko-Španělské válce více než sto let nazpět, kdy se Spojené státy vyprofilovaly jako námořní velmoc v Pacifiku, když postupně zabraly Filipíny, Havaj a Guam.

Západní americko-evropský kolonialismus je striktně odpovědný za současný boj o svrchovanost v Jihočínském moři. Byl to Západ, který vytyčil většinu státních hranic v této oblasti a to jak na souši, tak na moři. Výčet dělá dojem. Filipíny a Indonésie byly rozděleny Španělskem a Portugalskem v roce 1529. Za rozdělení Malajsie a Indonésie vděčíme od roku 1842 Britům a Holanďanům. Hranici mezi Čínou a Vietnamem nadiktovali Číně Francouzi v roce 1887. Filipínské hranice byly slepeny Španělskem a Spojenými státy v roce 1898. A konečně hranici mezi Malajsijí a Filipínami definovaly Spojené státy společně s Británií v roce 1930.

Hovoříme o hranicích určených na základě koloniálního vlastnictví, což od samého počátku generovalo neřešitelné problémy, které se následně přenesly na post-koloniální národy. Přičemž je třeba mít na paměti, že historicky vše začalo jako velmi volné uspořádání. Skvělé antropologické výzkumy (viz. např. Bill Solheims) objevily pozůstatky polokočovných kmenů, které křižovaly tato moře již 5000 let před Kristem. Tito předkové byli nazváni Nusantao (wiki). Název je odvozen z původního jazyka a znamená přibližně „lidé z jižního ostrova“.

Přitom spíše než etnikum představovali lidé Nusantao námořně obchodní síť. Během staletí ustavily tyto kmeny mnoho klíčových center obchodu od pobřeží Vietnamu přes Hongkong až k deltě Mekongu. Nepřináleželi žádnému státu a pojem „hranice“ v té době vůbec neexistoval. Teprve až Vestfálský systém (wiki) uzamkl na konci 19. století celou oblast Jihočínského moře uvnitř pevného rámce. A to nás přivádí k tomu, proč je Čína tak citlivá na své hranice, protože jejich současné určení je přímo spojeno se „Stoletím ponížení“ (wiki), kdy vlastní čínská zkorumpovanost a slabost umožnila západním barbarům přivlastnit si části čínského území.

Napětí na „Linii devíti čar“ (wiki)

Významný čínský geograf Bai Meichu, zuřivý nacionalista, sestavil vlastní verzi toho co nazval „Čínská národní mapa ponížení“. Bai publikoval v roce 1936 mapu, na které se křivka čínské hranice ve tvaru U zakusuje hluboko do Jihočínského moře až úplně dolů k mělčině James Shoal, která se nachází 1500 km jižně od Číny a 100 km od Bornea. Spousta map později kopírovala tu, kterou vytvořil Meichu. Většinou zahrnovaly Spratlyovy ostrovy (wiki) bez James Shoal.

Důležité je, že Bai byl ten, který vymyslel Linii devíti čar. Koncept, který tehdejší čínská vláda (ještě nekomunistická) přetavila v zákonný „historický“ nárok na ostrovy v Jihočínském moři. Všechno to ale skončilo japonskou invazí do Číny v roce 1937. Taiwan okupovali Japonci již před tím od roku 1895. A nyní si uvědomme, že v okamžiku, kdy Američané ztratili Filipíny (1942) (wiki), bylo poprvé v historiii téměř celé pobřeží Jihočínského moře kontrolováno jediným impériem. Jihočínské moře se proměnilo na jezírko v japonské zahradě.

Avšak ne na dlouho - pouze do roku 1945. Japonci okupovali Woody Island v Paracelském souostroví a Itu Aba (dnes Taiping) na Spratleyho ostrovech. Poté co skončila druhá světová válka a na Japonsko dopadly jaderné bomby, získaly Filipíny v roce 1946 zpět nezávislost a Spratlyovy ostrovy byly prohlášeny filipínským územím. Od roku 1947 Číňané tvrdě pracují na tom, aby od Francie převzali kontrolu nad Paracelskými ostrovy. Zároveň všem ostrovům v Jihočínském moři udělili čínská jména. Mělčina James Shoal byla povýšena na útes (ve skutečnosti je pod vodou, ovšem Peking ji stále nazírá jako nejjižnější část čínského teritoria)

V prosinci 1947 byly všechny ostrovy připojeny k provincii Hainan (která sama je ostrovem v jižní Číně). Následoval tisk nových map vycházejících z díla Bai Meichuje s tím rozdílem, že všechny ostrovy, mělčiny a útesy dostaly čínská jména. Problém je, že nikdo nevysvětlil význam oněch devíti čar (původně jich bylo jedenáct).

Takže od června 1947 si Čínská republika nárokuje všechno uvnitř hranice vymezené devíti čarami s tím, že o definitivní hranici bude jednat někdy v blíže neurčené budoucnosti. Ovšem v danou chvíli - žádné hranice. A to je počátek zatracované i respektované čínské nepřímé strategie v Jihočínském moři, která trvá dodnes.

Komunistická Čína převzala všechny mapy i všechna učiněná rozhodnutí. Kupříkladu definitivní námořní hranice mezi Čínou a Vietnamem byla dohodnuta až v roce 1999. V roce 2009 Čína poprvé oficiálně prezentovala Linii devíti čar na mezinárodní úrovni, když svoji mapu Jihočínského moře přiložila k materiálům zaslaným UN Komisi pro hranice kontinentálního šelfu. Není divu, že to rozzuřilo ostaní hráče v jihovýchodní Asii. To bylo završení staletí trvající transformace volné námořní sítě polokočovných kmenů do Vestfálského systému. Postmoderní „válka“ o Jihočínské moře začala.

Volné moře válečnému loďstvu

V roce 2013 se Filipíny podporované USA a Japonskem začaly domáhat uznání Výlučné ekonomické zóny (Exclusive economic zone - EEZ wiki) v Jihočínském moři dle Úmluvy Organizace spojených národů o mořském právu (UNCLOS wiki). Jak Čína, tak Filipíny ratifikovaly úmluvu UNCLOS. Spojené státy ne. Filipíny žádaly, aby se o tom, kdo má nárok na příslušné teritorium v blízkosti vlastního území rozhodlo dle principů UNCLOS a nikoliv dle historických nároků, jak chtěla Čína. Samotná úmluva UNCLOS je výslednicí tvrdých právních jednání. Avšak nejvýznamější státy, včetně členů BRICS - Čína, Indie, Brazílie, ale také Vietnam a Malajsie se potýkají s tím, aby vynutily jedno z nejdůležitějších ustanovení úmluvy, a tím je zákaz vstupu cizích válečných lodí do zóny EEZ bez povolení.

A zde se noříme hluboko do neklidných vod nesoucích název „Úmluva o volném moři“ (Freedom of navigation – FON wiki)

Pro Americkou říši se „volné moře“ rozprostírá od západního pobřeží Spojených států až k Asii - přes Pacifik, Jihočínské moře, Malacký průliv a Indický oceán, a podléhá americké vojenské strategii. V okamžiku, kdy by se některá z Výlučných ekonomických zón EEZ uzavřela US válečným plavidlům, anebo by musely opakovaně žádat o povolení vstupu, Říše by ztratila přístup k vlastním základnám.

Pentagon soustavně trpí paranoickou představou, že se nějaká nepřátelská velmoc rozhodne blokovat globální obchod na němž je ekonomika Spojených států závislá ( i když takový předpoklad je v případě Číny k smíchu). Proto Pentagon v praxi razí „Úmluvu o volném moři“ FON. Úmluva mu umožňuje pokračovat v nechvalně známé „Diplomacii dělových člunů“ (wiki), kterou dnes představují všechny ty letadlové lodě, které se tu a tam předvádějí v Jihočínském moři. Pro deset členů společenství ASEAN by dohoda, která by vyřešila všechny námořní spory mezi Filipínami, Vietnamem, Malajsií, Bruneí a Čínou, představovala skutečný Svatý Grál. Sestavení dohody se táhne celé roky především proto, že Filipínci by rádi omezili Čínu závaznými pravidly, ale chtějí o tom začít jednat až v případě, že se na pravidlech shodne nejprve všech deset členů ASEAN.

Peking má opačnou strategii, dvojstranná jednání, ve kterých převáží čínská velikost a síla. Za příklad si vezměme silnou podporu, kterou nedávno vyjádřila Čína Kambodži ihned poté, co Kambodža blokovala odsouzení čínských aktivit v Jihočínském moři na summitu v Laosu; Čína i ASEAN jsou zatím zdrženliví.

Pozor na Hillarynu otočku

V roce 2011 se Ministerstvo zahraničí Spojených států zhrozilo nad plány stažení amerických sil z Iráku a Afgánistánu, které představila Obamova administrativa. Jak budou nyní Spojené státy realizovat projekci síly na mezinárodním poli? Jasno se udělalo v listopadu 2011, když ministryně zahraničí Hillary Clinton začala razit dnes již známou „otočku k Asii“ (pivot to Asia).

„Otočka“ obsahuje šest základních bodů. Čtyři z nich Clintonová obšlehla ze zprávy washingtonského think-tanku CSIS vydané v roce 2009: obnova spojenectví, kultivace vztahů s rodícími se mocnostmi, rozvoj vztahů s vícečlennými uskupeními v regionu a úzká ekonomická spolupráce se zeměmi jižní Asie. Clintonová přidala dva další: široce založená vojenská přítomnost v regionu a prosazování demokracie a lidských práv.

Když pomineme rétorický nános, do kterého je vše zabaleno, tak je od samého počátku zřejmé, že „otočka“ je předmostím pro vojenskou ofenzívu, která má za účel zastavit Čínu a to nejen na Jihu. Ještě přesněji, toto je okamžik v geopolitickém dění, kdy se spor o teritoria v jihovýchodní Asii prolnul do globální konfrontace mezi hegemonem a jeho rovnocenným konkurentem.

Přesný význam fráze „zapojit vznikající mocnosti“ nejlépe vysvětlují vlastní slova Clintonové: „…podílejte se s námi na stanovení pravidel regionálního i globálního řádu…“. Přičemž washingtonská administrativa tím samozřejmě rozumí pouze ta pravidla, která stanoví sama.

Je-li základem americké hegemonie a její vojenské strategie kontrola moří (viz. Mahan), pak není divu, že Jihočínské moře je nesmírně strategické. Jihočínské moře je důležitou spojnicí mezi Pacifikem a Indickým oceánem, Perským zálivem a v konečném důsledku i Evropou. A tak jsme se konečně dostali až k jádru pudla, pravému významu Jihočínského moře. Clintonové „pravidla pro regionální a globalní řád“ znamenají pro Čínu jediné, že se musí podřídit, a ponechat Jihočínské moře volně přístupné US Navy.

To nevyhnutelně nastartuje další eskalaci napětí napříč námořními koridory. Čína pomalu ale jistě vyvíjí sofistikované zbraňové systémy, které jednoho dne definitivně zabrání přístupu amerického námořnictva do Jihočínského moře, čehož si je Washington velmi dobře vědom.

Situace je o to vážnější, že se zde střetají dva neslučitelné principy. Peking sám sebe vidí jako anti-imperialistickou sílu, a to v sobě obsahuje i cíl získat nazpět národní území odebrána koloniálními mocnostmi za spolupráce zrádců ve vlastních řadách. ( „ostrovy“ o kterých se rozhodovalo v Haagu nejsou ničím jiným než pouhými skalisky či mělčinami)

Na druhé straně stojí Spojené státy, postižené syndromem Americké výjimečnosti (wiki), čerpající z Manifestu Destiny (expanzionistická doktrína wiki). Tak to vypadá, že teprve zde, více než na ruské západní hranici, Pobaltí, Sýrii anebo Iráku, jsou síly „hegemonu“ vystavené opravdové zkoušce. A sázky nemohou být vyšší. Přijde den, kdy US Navy nebude povolen vstup do Jihočínského moře, a to bude konec imperiálního hegemona.