Tři kameny evropského Západu

Anglie se nikdy s evropským kontinentem neztotožnila: ona byla vždy „výjimečná“ (jako dnes Amerika) a byla „za vodou“, a proto se ani nikdy nepodílela na jeho obraně před tureckým nebezpečím. Obrana Evropy před Turky ležela na bedrech Rakouska, Uher a zemí Koruny české, které na její obranu přispívaly nejen odvody branců, ale i značnými financemi. Hodnocení včlenění českých zemí do svazku Rakouska a Uher je proto jednoznačné: byla to životní nutnost. Je proto málo pochopitelné, alespoň pro mne, že Palacký ukončil Dějiny národa rokem 1526, kdy turecké nebezpečí začalo kulminovat.

Ale vraťme se k povýšené a chladné Anglii. Její spojenectví s bankéřem nebylo jen záležitostí „institucionální“, ale i „personální.“ Vysoká anglická šlechta také žádala podíl na koloniální kořisti, a proto její snaha „dostat se do rodiny“. Angličtí lordi si proto už nebrali jen manželky s modrou krví, ale i Sáry a Rebeky. Pouto tak bylo zdvojeno. Jak by potom někoho napadlo, že spojenectví nebude na věky? Nikdo z chytrých netušil, že „bankéř“, už tehdy „nadnárodní“, začne pokukovat za velkou louži a že dosavadní „anglosaskou velmoc „ vystřídá ta druhá, se značkou USA.

V každém spojenectví je vždy jedna síla dominantní. Ve středověku to byla síla paže a ostří meče. Počínaje renesancí, sílu paže nahradila síla peněz, a proto ve svazku těch dvou (Anglie-bankéř) to byl bankéř, který se stal rozhodujícím. Tak se majetnice impéria a „vládkyně moří“ dostala pod nadvládu peněz a bankéře, jehož zadání začala od té doby pilně plnit.

V symbióze těch dvou (bankéř-Anglie) vznikla počátkem 18. století ,také na anglické půdě, první zednářská lóže, po které následovaly další, které se pak jako rakovina rozlezly po celé Evropě i Americe. ( O důvod víc, proč by Anglie měla skončit ve vodách Atlantiku).

Počátkem 20. století začalo „střídání stráží“, kdy anglická velmoc končila a její místo zaujala země „ neomezených možností“ na druhé straně Atlantiku. I když se Anglie ze svazku s bankéřem nikdy nevyvázala, letí přes palubu jako ostatní s výsluhou několika miliónů „nových Angličanů“ islámského vyznání a s nadějí, že jich v budoucnu bude ještě mnohem víc.

Třebaže se mnozí v Anglii dodnes nevyrovnali se zmizelým třpytem ostrovní říše, doufám, že při realitě dneška, povýšenost studených čumáků, vydávaná za korektnost, brzo vezme za své.

A uměnímilovná Francie, kdysi Mekka umělců a umění (dnes druhá Mekka islámu), podle jejíhož vkusu se řídila celá Evropa? Kde je bývalá sláva tohoto před očima se hroutícího státu a národa? Kde je Mariana ve frygické čapce tolikrát vedoucí národ na barikády, že to lze nazvat plýtváním energií, přičemž jedna barikáda dnes by byla potřebnější než sto těch předešlých.

Mariana však zestárla a národ už na barikády nepovede, a tak „Nejstarší dcera Církve“, bude i nadále z minaretu poslouchat čím dál hlasitější halekání muezzina. Smutné? Ale kdeže. 14. července se pod Eiffelovou věží opět shromáždí na sto tisíc Francouzů, aby si poslechli slavnostní koncert a zapěli Marseillaisu na počest dobytí Bastily. A hrdost na slavnou minulost bude veliká…

A co Německo? Ten třetí základní kámen západní Evropy. Rozumové a kdysi spořádané, dnes zaplavené imigranty? Německo, kdysi lačně pokukující po Lebensraumu na východě, jako by v omezených pruských makovicích bylo Rusko možnou a lehce dosažitelnou kolonií, snad i podle afrického mustru?

To anglické chápání Ruska bylo sice stejně povýšenecké, ale zároveň i podvědomě tušící jeho vzrůst a obávající se jeho budoucí síly. Proto ty neustálé intriky pod vedením Anglie (dnes Ameriky) proti němu.

„Nepřítel není na východě“ řekl Bismarck už „ mimo službu“. Škoda, že na to nepřišel dřív.

Že nepřítel není na východě si uvědomuje čím dál víc Evropanů a na Rusko se začínají dívat jako na jedinou sílu, schopnou postavit se „západním elitám“, spíše zplozencům pekla, vedoucím Evropu i svět do záhuby.

Také chápání Němců v současné situaci je až natolik jiné, že by se dnes spokojili s „Lebensraumem“, který jim ještě zůstal a s Německem, německy mluvícím.

I to je příklad měnící se doby a Evropy. Je to ale i doba, kdy se hory a údolí vyrovnávají. Chtěli jste být ( vy na Západě) horou, rostoucí do nebe, z jejíž výše budete hrdě ( jak jinak) zhlížet dolů do údolí, pyšní na svůj životní standard (aniž jste tušili, že ho máte jen dočasně a propůjčený), pyšní na „vyspělou demokracii“ i slavnou minulost (ságy a hrdinské eposy) . Ale vaše současnost je hanbou vaší minulosti, neboť páni Broučkové, hrdí na činy předků od nichž je dělí bezpečná vzdálenost několika staletí , jsou nadnárodní jako Kapitál a žijí i v Schengenu. Přesto, že jste se snažili, a to pilně, vyhovět požadavkům doby a „občanské společnosti“ být politicky korektní, nebýt xenofobní ani rasističtí ani nevystupovat z řady, málo platné, pohroma jménem kobylky a sarančata stejně přišla. A vy, pyšnící se předky, dobrou rasou a hrdinskými eposy? Zhroutili jste se jako domeček z karet, bez náznaku odporu – zbytnělí, blahobytní.

Roky jste žili v přesvědčení, jací že to jste kabrňáci a jak vás svět obdivuje – a on vás zatím nenáviděl – vy chytří západní! Z výšin své životní úrovně, kterou jste, na rozdíl od předků, považovali za určující, jste se i na nás (na východ od německých hranic) dívali „skrz prsty“ a jako na pologramotné, a také jste to dovedli dát najevo.

Ale až záplavová vlna kobylek a sarančat (která se brzo převalí i přes nás) srazí k nule vaši blahobytnou pýchu potom si snad uvědomíte, jak je Evropa malá a jak i nás a hlavně Rusko, pro které jste měli jen slova pohrdání, potřebujete. Jestli vaše pohrdání Ruskem dosáhlo takové míry, že jste vyprodukovali i otázku, zda patří (Rusko) do Evropy, jakou míru pohrdání jste v koloniích prokazovali „svým domorodcům“, že vás , bílé pány a tuany , tak velice nemilují?

Měli jste kolonie, máte Commonwealth. Potom výkřik onoho Afričana směrem k Anglii: „Vezměte nás dovnitř, vždyť jsme byli vaší kolonií“, není vůbec od věci.

Takže kvóty? Jaké kvóty?

O bohatství, vykořistěném z kolonií, jste se přece s námi nedělili. Proč se tedy chcete s námi podělit o poddané Jejího Veličenstva? Nebo jsme snad vtrhli, jako Anglie, ten hrdý apendix Ameriky a Kapitálu do Afgánistanu či Iráku? Bombardovali jsme Libyi, destabilizovali Egypt, vyprovokovali válku v Sýrii, porodili islámský stát? Nebo jsme pod křídly bombardérů rozváželi „trvalou svobodu“ (Kdo tyhle slogany produkuje?), která do Evropy přivane tu nejtužší zimu a s ní i trvalý blackout, kdy přestane fungovat všechno, co dosud fungovalo? Potom, co si i Sluníčkáři a Kavárna začnou zoufat (a Židé odejdou do Izraele), bude situace před vyvrcholením. Pro představu, jak to potom bude v českých a moravských městech vypadat, můžeme nakouknout k sousedům do Německa (a nejen o Silvestra), případně do Francie, Švédska a ostatních západoevropských zemí, kam také zavítalo „arabské jaro“.

Evropa prý nemůže jinak a musí třeba v milionech imigranty přijímat. Kdyby tedy celá Afrika i Asie zatoužily po trvalém pobytu v Evropě, Evropa jim apartmán s celodenní penzí poskytnout musí! Zavazuje ji prý k tomu humanismus a evropské právo. Že slovo humanismus je monstrum a zaklínací formule z kuchyně černých mágů, víme. Co je ale „evropské právo“, že stojí nad právem přirozeným, státním i historickým – i nad zdravým rozumem? A má-li mandát k likvidaci Evropy, kdo mu ho vystavil? Odvoláváním se na evropské právo a humanismus, chtějí černokněžníci, kteří nevylézají na světlo, legalizovat řízený zánik Evropy.

Že Evropa zešílela, dokazuje její humanitně zvoucí náruč, vykazující známky psychického vykolejení a nutkavé touhy po sebevraždě. Není známo, že by jakákoli civilizace, byť v sebevětším úpadku, otevřela bránu (náruč) cizímu, navíc jí nepřátelsky laděnému etniku, stojícímu k ní v totální opozici po stránce mentální, sociální, kulturní i náboženské.

„Osvícené“ Kavárně ani zdegenerovaným Sluníčkářům nemá zřejmě smysl líčit, co se po obsazení Evropy Islámem stane, ale přesto … Zhroutí se sociální systém, včetně zdravotního, kriminalita stoupne o stovky procent, úlohu „práva“ převezme právo šária , ručičky se budou utínat po středověkém způsobu, hlavičky řezat po islámském (způsobu). Právo šária však zná ještě i jiné , „sofistikované“ způsoby trestů – např. ukamenování. (Co na to humanisté?) „Reforma“ se ale tkne i mnoha jiného, např. dopravy. Tu zajistí oslíci a volské potahy (možná i velbloudi), exotické cesty „za hranice všedních dnů“ skončí, zato exotické nemoci začnou hubit původní evropské obyvatelstvo a naivní představy studentů s vymytými mozky (a červenými kartami) o humanismu a skvělé budoucnosti na manažerských židlích se stotisícovými platy odvane vítr z Arábie, feministické, pardón, krávy, budou nosit burky, sucho, řepková pole a sarančata způsobí evropský hladomor, pohyb atomů ustane a Kelvinova stupně i hanebného konce Evropy bude dosaženo!

Tohle jste chtěli? Jestli ano, tož spusťte Ódu na radost.