Neskrývaná identita - statečnost či strategická naivita?

Možná je vhodné začít vyjmenováním příčin současného stavu:

• Lidská genetika se utvářela desítky tisíc let, v době, kdy jsme ještě žili v tlupách, přičemž posledních několik desítek století na ní nic zásadního změnit nemohlo. Takže přesto, že jsme dnes vybaveni rozumem, pudy a emoce u nás mají, až na výjimečné jedince, navrch, obzvlášť tehdy, když skutečně o něco jde.
• Aby mužův život byl naplněn, musí obsahovat boj o přežití, jehož součástí je soupeření o zdroje, o území a o samice.
• Aby ženin život byl naplněn, musí žena zaujmout a získat a motivovat pro reprodukci a zajištění potomků nejzdatnějšího samce.

Sebehlasitější nesouhlas s předchozím, ať už je důsledkem fragmentů morálně - sociálního schématu, vtisknutého nám mnoha lety výchovy, či prosté ješitné neochoty přiznat si, že sami sebe vlastně neovládáme, na tom nic nemění.

Problémem je, že vývojem našeho živočišného druhu se tehdejší podmínky a s nimi i priority výrazně změnily, naše mentální genetická výbava však nikoli. A tak muži mají stále potřebu soupeřit o zdroje i nyní, kdy je jich pro bezpečné přežití zjevný dostatek, a zcela přitom pomíjejí, že nyní se tlupa globalizovala a že soupeření uvnitř tlupy je počínáním převážně asociálním, tlupě škodícím. A ženy, namísto aby jako nejzdatnější vyhodnotily muže, kteří usilují o přežití globální „tlupy“, stále pudově preferují a vyzdvihují ty z nás mužů, kteří jsou zdatní v získávání selektivního prospěchu, bez ohledu na míru negativního dopadu na naši globální „tlupu“, na náš živočišný druh. Obojí pohlaví navíc shodně považuje za smysl života maximalizaci pohodlí, což je v příkrém rozporu opět s naším genetickým nastavením, zde konkrétně nastavením na fungování při relativním nedostatku. Přes sebechválu v podobě sebeklasifikace coby homo sapiens sapiens nezvládáme dostatek zdrojů, když hlavní civilizační chorobou se minimálně v zemích s největším dostatkem stává obezita, i ztrátu hlavního stimulu v podobě boje o přežití, kdy se užitím schopností vložených za tímto účelem do našich genů stavíme proti sobě, ať už sousedsky, společensky či geopoliticky. Přičemž tento trend nejen, že se nelepší, nýbrž s nástupem globálního neoliberalismu výrazně akceleruje (osobně považuji neoliberalismus nikoli za ideologii, nýbrž za strategii ovládnutí Země - mimo jiné i proto, že sice hlásá konkurenci, ale loutkovodičům kooperace či socializace ztrát při selhávání konkurenčního modelu problémy rozhodně nečiní - takže za sebe bych napsal spíš „...je záměrně akcelerován“).

Z uvedeného plyne i řešení, respektive postup při pokusu o ně:

- My, kteří svým nezvládnutým genetickým nastavením spolutvoříme systém, který je ovládán těmi nejhoršími z nás a který na našich genetických slabostech stojí, bychom si konečně měli uvědomit, že nedokážeme-li změnit sebe, je zcela marné pokoušet se změnit ostatní či dokonce systém. Střídání jedněch pošetilců u moci jinými pošetilci za změnu považovat nelze, navzdory tomu, že je to snadnější, a tudíž populárnější, než změnit sebe, navzdory tomu, že všichni pošetilí stoupenci všech ideologií nás budou přesvědčovat o opaku, a to často velmi líbivě a sofistikovaně.

- Ač to bude bráno jako klišé, moralizování či omezování svobody a tedy s ještě větší mírou nelibosti než jádro předchozího odstavce, je třeba resuscitovat a přijmout morálku coby základ základů. Je-li dlouhodobě zpochybňována a paralyzována sama tato základní společenská smlouva, nastupuje nejprve nepořádek, později všeobecný chaos a nakonec společenský rozpad. Zde spatřuji příčinu toho, proč ti, kteří jsou za to od listopadu 89 odpovědní, jsou tolik benevolentní k dodržování byť jen té části morálky, která má závaznou podobu - práva. Komukoli, kdo má zájem maximálně ovládnout stát, se totiž tamní co možná nejnižší úroveň práva a morálky výborně hodí - rozložený stát lze převzít bez výstřelu a bez významných společenských protestů. A že je v polistopadové garnituře dostatek těch, kteří slouží jiným, než našim národním zájmům, o tom nepochybuji. Stejnému účelu pak může velmi napomoci i cíleně importovaný multikulturální chaos.

Obojí vyžaduje vůli, odvahu a sílu postavit se a stát pevně na vlastních morálních a názorových nohou. I když ty nohy budou nuceny až příliš často klopýtat po cestách hodně trnitých a osamělých a bez záruky, že dospějí k cíli...

Ke skrývání identity:

Vystupovat veřejně významně systémově kriticky a usilovat přitom o anonymitu, pominu-li morální aspekt, je pouhou hlavou v písku. Stane-li se kdokoli zájmovou osobou vládnoucích pošetilců či jejich slouhů, vědí o něm víc, než on sám o sobě. Což ale nevyvrací skutečnost, že za jistých okolností je dobrou taktikou jim tu identifikaci co nejvíc ztížit či neříkat veřejně vše.

Než se kdokoli rozhodne pro anonymní kritické systémové publikování, měl by vědět, že důvod takto si počínat mají dle mého názoru především agenti. Mít dlouhodobě známý nick takovému agentovi dává dobrou příležitost mezi množství pravd, kterým si nejprve zvýší věrohodnost, občas vpravit zadavateli zadanou sofistikovanou manipulaci, která pak má mnohem vyšší šanci zůstat neodhalená (nanejvýš si pozorný dobře orientovaný čtenář řekne: „I dobrý autor občas názorově ujede...“). Stejně jako při pokusu o změnu systému šířit sabotující dezinformace nebo se sám stát spolurežisérem takové změny.

Dále je vhodné vědět, že „příklady táhnou“ neboli když slyším jednoho člověka veřejně zcela otevřeně říkat, co si myslí, pokud nejsem zrovna výjimečný zbabělec či prospěchář kolaborující s mocí, nejspíš mě to pohne k témuž. Pak se může překvapivě ukázat, že velká většina národa si už dlouho myslí a přeje totéž. A tohle může být v jisté fázi společenského vývoje cennější než jakékoli informace, ať už šířené anonymně či otevřeně.

Ještě pár poznámek na závěr:

Představa o samopolidštění vládnoucích sociopatů nebo o možnosti porazit je bez získání přízně a následné podpory většiny je na úrovni utopických pohádkových snů Boženy Němcové.

Otevírat ústa by člověk měl jen do té míry, kterou dokáže obhájit a je připraven odsedět. Zabít užitečné myšlenky tím, že je nedokáže přesvědčivě argumentačně obhájit a tím JIM je předhodí k sofistikovanému rozcupování nebo že se jich před soudem zřekne a bude se kát, to by společné věci neprospělo.

Jsme-li z vědomí toho, co se děje, kam to míří a jak obtížné je to změnit, frustrováni natolik, že emoce nám brání klidně přemýšlet a psát, nebo nás to dokonce vede k tomu, že začínáme napadat spolubojovníky, například pro jejich nepatrnou názorovou odlišnost, je nutné dát si pauzu (a uvědomit si, že přesně takto by postupoval sabotér, infiltrovaný do skupiny s cílem ji paralyzovat). Dopustit, abychom se sami stali nástrojem další fragmentace a individualizace národa, je, hned po kolaboraci, snad to nejhorší, čeho bychom se za daného stavu dopustit mohli!