Červená čára překročena

Na své tiskové konferenci v Aténách v pátek Putin varoval, že zřízení protiraketové základny Aegis v Rumunsku, která má být uvedena do provozu tento měsíc, a spěch udělat totéž v Polsku, jsou nepřátelské akty, hraničící s důvodem pro válku.

Aby to řekl dostatečně jasně, použil Putin ostrý výraz – быть под прицелом. Znamená to být v hledáčku či zaměřovači.

Reuters přeložila Putina takto: „Jestli včera v oněch oblastech Rumunska lidé prostě nevěděli, co to znamená být v hledáčku, pak dnes budeme nuceni provést jistá opatření, abychom zajistili svoji bezpečnost.“ Putin řekl na společné tiskové konferenci s řeckým premiérem Alexisem Tsiprasem v Aténách: „Stejně tak tomu bude i v případě Polska.“ Přečtěte si zprávu Reuters v plném znění.

Putin mluvil o rumunské základně v Develesu, 180 kilometrů jižně od Bukurešti, hlavního rumunského města; a Redzikowo, 460 km severně od Varšavy, polského hlavního města. Náčrt, uveřejněný BBC, cíleně vypadá tak, aby americké raketové základny (vpravo) vypadaly jako reakce na počáteční raketový útok provedený Ruskem (vlevo).

BBC také uvádí tvrzení NATO, že dosah a palebná síla rumunské a polské základny jsou příliš malé, aby mohly hrozit prvním úderem na Rusko.

Ve skutečnosti, jak Putin oznámil v pátek, jsou rumunské a polské baterie schopné vypálit první, a s dosahem 2,400 km, aby mohly zasáhnout ruské rakety před odpálením až na linii mezi raketovými řídícími středisky Pleseck a Ťjuratam.

Dosah systému Aegis, pracujícího v obou směrech, ze západu na východ a z východu na západ, vykreslila na mapě Federace amerických vědců (FAS) ve zprávě ze září 2011.

„Ve všech případech výše,“ uvádí vědci FAS Yousaf Butt a Theodore Postol, „by byla teoretická obranná schopnost (USA, NATO) degradována, pokud by přilétající (ruské) mezikontinentální rakety nesly protiopatření nebo klamné hlavice.“

To neznamenalo, že ruská strana by podceňovala americký záměr a schopnost zaútočit první úspěšně, nebo přeceňovala ruskou schopnost učinit totéž. Strategie musí být založena na obraně proti nejhoršímu případu, vysvětlili Butt a Postol. „Zatímco je pravda, že Rusové mohou neutralizovat protirakety SM-3 pomocí klamných cílů a dalších protiopatření, je rovněž pravdou, že jejich vojenští plánovači by neměli příliš na výběr a museli by brát v úvahu možnost, třebaže vzdálenou, „pesimistického“ scénáře, ve kterém by americké protiraketové systémy byly účinnější, než se očekává, nebo ruská protiopatření méně účinná. Jinými slovy, potenciální hrozba pro ruské síly jaderného odstrašení ze strany americké protiraketové obrany bude pravděpodobně posuzována podle schopnosti protiraket dosáhnout a zasáhnout ruské hlavice – bez posuzování, jestli při zásahu dojde k jejich zničení, nebo ne.

Dostupnost či dosah jsou klíčem.

Zpráva FAS doporučila, že nejlepším způsobem pro potvrzení tvrzení USA a NATO o omezeném účelu systému Aegis je omezit jeho dosah. Bez ústupků Rusům (a také Číňanům) ohledně jejich bezpečnostních obav, uzavírá zpráva, celý systém „hrozí, že vyvolá odstoupení Ruska od nové smlouvy START (smlouvy o snížení počtu jaderných zbraní) a navíc obnoví závody ve zbrojení – zatímco neposkytne žádnou věrohodnou obranu před možnými budoucími íránskými či severokorejskými raketami s jednoduchými protiopatřeními. Rusko a Čína by mohly navýšit svůj arzenál, ukončit budoucí rozhovory o snižování počtu zbraní se Spojenými státy a polevit ve své pomoci při celosvětovém bránění šíření zbraní. Takovýto výsledek by snížil americkou – a globální – bezpečnost a mohl by být v rozporu s vizí prezidenta Obamy světa bez jaderných zbraní.“

To bylo uveřejněno v září 2011. Od té doby místo omezování dosahu a vyjednávání recipročního ujištění ohledně útoků prvního úderu rozšiřovaly USA své námořní a pozemní útočné schopnosti blíže k ruským hranicím a zvýšily potenciální dosah a přesnost své palebné síly.

V záležitosti ruských varování před přiblížením amerických námořních raketových nosičů, jako USS Donald Cook, v Černém moři a Baltském moři si přečtěte toto z dubna 2014 a toto z dubna 2016. Ohledně Putinova varování týkajícího se červené čáry si přečtěte toto.

V pátek, kdy Putin použil ve svém varování výraz „hledáček“, byla zpráva Reuters přesným překladem přepisu Kremlu v ruštině.

V anglickém překladu Kremlu byl dopad hledáčkového varování mírně změkčen. Překlad zněl: „Pokud včera některé oblasti v Rumunsku nevěděly, co je to být cílem, dnes budeme muset podniknout akce k zajištění naší bezpečnosti.“

Pro vojáky a stratégy na obou stranách to není nic nového. Stejně jako Federace amerických vědců i ruské mozkové trusty, vládní představitelé a vojenští důstojníci přicházeli s takovýmito varovnými prohlášeními po mnoho let. Novou však je přesnost Putinova projevu a zkrácení časové pojistky na roznětce.

Přečtěte si Putinův výrok: „Jaký je dopad s bezpečností souvisejících záležitostí na ekonomickou spolupráci, konkrétně rozmístění americké protiraketové obrany v Rumunsku? Jaký je dopad? Dopad je negativní a nelze tomu být jinak. Protože před nějakou dobou Spojené státy jednostranně odstoupily od smlouvy o protiraketové obraně a začaly s tím, co se rovná podkopávání základů mezinárodní bezpečnosti. A nyní byl proveden další krok.

Od počátku tisíciletí jsme neustále opakovali totéž, jako mantru: budeme na to muset nějak reagovat. Nikdo nás neposlouchá, nikdo není ochoten s námi mluvit, neslyšíme nic, než otřepané fráze, a tyto fráze se smrskávají hlavně na fakt, že to není namířeno proti Rusku a neohrožuje to bezpečnost Ruska.

Dovolte mi vám připomenout, že se mluvilo o zmenšení hrozby ze strany Íránu, vše to bylo o íránském jaderném programu. Kde je íránský jaderný program nyní? Již neexistuje. Samotné Spojené státy iniciovaly podepsání dohody s Íránem. Íránská jaderná hrozba neexistuje, zatímco americké protiraketové systémy jsou budovány a alokovány v Rumunsku.

Co to znamená? Jsou to odpaliště a radarové stanice. Dnes jsou rozmísťovány pozemní rakety Iskander s dosahem 500 kilometrů; za několik let budou rakety s dosahem 1000 kilometrů. Dokonce známe i přibližné datum, kdy budou tyto rakety rozmístěny. Jak by to pro nás nemohlo být hrozbou? Je to jasná hrozba pro naše jaderné síly.

Nicméně je zde něco dalšího, co je ještě horší: tyto kompaktní odpalovací systémy mohou být osazeny raketami s dosahem 2400 kilometrů, a nahrazení raket není problém, stačí jen vyměnit software, a nikdo si ničeho nevšimne, dokonce ani Rumuni. Není to snad pro nás hrozbou? Zcela určitě je.

To je důvodem, proč musíme nyní reagovat, a pokud včera některé oblasti v Rumunsku nevěděly, co je to být cílem, dnes budeme muset podniknout jisté kroky k zajištění své bezpečnosti. Dovolte mi to zopakovat, jsou to odvetná opatření, pouze reakce. Nebyli jsme to my, kdo takové kroky podnikl jako první.

Totéž bude učiněno ve vztahu k Polsku. Budeme čekat na jisté kroky podniknuté v Polsku. Neuděláme nic, dokud neuvidíme rakety na sousedním území. A máme potřebné zdroje. Viděli jste, celý svět viděl naše schopnosti v oblasti z moře a ze vzduchu odpalovaných raket středního doletu. Neporušujeme nic, ale pozemní rakety Iskander mají vynikající historii.

Zároveň s tím fakt, že jsou budována odpaliště, která mohou být osazena raketami středního doletu, je rozleptáním smlouvy o raketách středního a krátkého doletu ze strany našich amerických partnerů. Myslím, že jde o zjevnou záležitost, která si vyžaduje co nejpečlivější posouzení, a bezpochyby i zapojení stran účastnících se podrobných a důkladných rozhovorů o těchto záležitostech.“

Není tam téměř nic nejednoznačného. Jak řekl Putin ve svém projevu o červené čáře v březnu 2014, poté, co puč v Kyjevě vyvolal krymské referendum a připojení k Ruské federaci: „Vše má své meze. A s Ukrajinou naši západní partneři překročili čáru.“ Analýzu významu nové ruské válečné strategie si přečtěte zde.

O dva roky později Putin řekl, ale nikoliv z Kremlu, ale ze vchodu do Megaro Maximou, že Rumunsko překročilo červenou čáru a nyní je v hledáčku. Místo, odkud to Putin řekl, není bez významu. Bylo to oficiální sídlo řeckých premiérů od doby, kdy se řecká levice dostala v r. 1982 k moci. Bylo to rovněž sídlo správy dvou států, které okupovaly Řecko vojensky – Německa v letech 1941 až 1944 a USA do r. 1952.

Putin připomíná Rumunsku a Polsku, že jsou okupovanými státy a že pokud se spoléhají na raketové základny a článek 5 smlouvy NATO, tak ty nebudou spolehlivým štítem, když bude vát radioaktivní vítr nad jejich hlavními městy. Pro Rumunsko je příliš pozdě. Pro Polsko je ještě čas na vzájemné a reciproční bezpečnostní dohody, možná na těch principech doporučených Federací atomových vědců; možná, jak to Putin vyjádřil, „co nejpečlivější posouzení, a bezpochyby i zapojení stran účastnících se podrobných a důkladných rozhovorů o těchto záležitostech“.

Vyjádřeno tímto způsobem, z hlavního města země rozdrcené dnes okupací silami Evropské unie, to znamená výzvu Polákům, aby se zachránili dříve, než Polsku dojde čas, opětovně. Původní dohoda ohledně raketové základny Redzikowo byla podepsána v r. 2010 Radoslavem Sikorskim (níže vlevo) a Hillary Clinton (vpravo). Sikorski byl v té době polským ministrem zahraničí. Dnes, zbaven všech oficiálních postů, je ve Varšavě trestně stíhán, žije v exilu v USA a závisí na příjmech své ženy pocházejících z amerických vládních operací. Clinton je trestně stíhána ve Washingtonu a kandiduje na prezidentku ve volbách, které mají být 8. listopadu.

Trvalo dva roky válečných eskalací mezi Washingtonem a Moskvou, než přišlo hledáčkové varování. Kolik zbývá mezi tímto okamžikem a prstem na spoušti? Kam bude prst namířen a jak bude stisknuta?

Pravděpodobnou dobou, podle ruských hodnocení, je říjen. Historie „říjnových překvapení“ zoufalých amerických prezidentských kandidátů snažících se strhnout na poslední chvíli vítězství na svoji stranu je dobře známá. Poslední vojenskou operací přímo spojenou s prezidentskými volbami byl nepodařený pokus prezidenta Jimmy Cartera zachránit rukojmí z amerického velvyslanectví v Teheránu v dubnu 1980 a následná manipulace s jednáními s íránskou vládou o jejich propuštění. Poslední americkou válkou mající napravit výsledek prezidentských voleb byla válka v Albánii prezidenta Dustina Hoffmana (níže vpravo) ve filmu Vrtěti psem.

V říjnu bude slabý odcházející prezident Barack Obama postrkován slabou neúspěšnou kandidátkou Demokratické strany Hillary Clinton k záchraně jejích nadějí a poštvání vzdorovitých amerických voličů proti republikánskému kandidátovi Donaldu Trumpovi. Rusové věří, že letošní říjnové překvapení bude násilné. Jako cíl v hledáčku se letos Albánie nekvalifikuje. Clinton si nemůže dovolit další dobrodružství v Libyi.

Victoria Nuland (níže vlevo), Samantha Power (uprostřed) a Michele Flournoy (vpravo) – ženy kolem Clinton, které přijdou o povýšení a moc, pokud Clinton prohraje a vyhraje Trump – se o to již pokusily (a neuspěly) na Ukrajině, v Sýrii, Iráku a Turecku. Rumunsko je téměř kandidátem.

Ale mohou, a učiní tak, pomoct Rusové Trumpovi v jeho protiúderu – Reaganova typu, říjnovém překvapení teheránského typu?

Genadij Nečajev (níže vlevo), přední vojenský analytik Verzia i vzgljad v Moskvě, říká, že cílovou prioritou v ruské strategie je nadále „klíčová vojenská infrastruktura: letecké základny, raketová odpaliště, přístavy a námořní základny, sklady a místa, kde jsou rozmístěny pozemní síly. To se týká především zemí „starého NATO“, kde bylo vše zřízeno již po desítky let. Za těchto cílů by bylo nejvíce poškozeno Německo a Británie, následované Francií a Tureckem; jakož i jihem Itálie a severním pobřežím Evropy“.

Existují ruské vojenské úvahy o novém prstu na spoušti, a brzy? „Nemyslím, že je to možné,“ odpovídá Nečajev. „Za celou existenci Varšavské smlouvy lze takové incidenty spočítat na prstech jedné ruky. Tehdy byla intenzita vzdušných operací na hranicích několikrát vyšší, než nyní. Je zde možnost náhodného střetu ve vzduchu kvůli chybám pilotů nebo nezodpovědných nízkých přeletů. To se stalo dříve. A nelze to vyloučit opět.“

Jevgenij Krutikov (nahoře vpravo), rovněž přední vojenský analytik v Moskvě, a bývalý důstojník sloužící na Balkáně, říká: „Jakýkoliv stát NATO, který se zaváže destabilizovat obecnou situaci, se může ocitnout v zaměřovači. Vojenské poměry si to vyžadují. Pokud někdo, jako Rumunsko, umístí na své území protiraketový systém, automaticky to znamená, že se stává cílem a může být napaden raketami středního doletu, jako Iskander, balistickými raketami nebo něčím horším. Vypíchnout někoho jako jistý cíl je obtížné. Jakýkoliv stát NATO, který změní rovnováhu, bude automaticky cílem v hledáčku. Lidé musí pochopit, že utrpí, když se něco stane. Takže nemohu říct, že byl vybrán někdo konkrétně. Všichni jsou v zaměřovači.“

V Krutikovově hodnocení jsou vojenské cíle v Pobaltí nyní „méně relevantní. To, co se tam děje, je na úrovni etnické paniky. Nemají žádné vnější síly (NATO) a je tam jen hrstka tanků, které jsou pouhou karikaturou. V arktické zóně je problém, ale je to velmi velká oblast a musí být rozdělena do bojišť. Obzvláštně nebezpečnou je nyní situace kolem Barentsova moře, protože právě tam docházelo ke střetům mezi Ruskem a NATO a byly tam opakovaně pořádány manévry, primárně Spojenými státy. Před pouhým měsícem byly ukončeny poslední. Zúčastnilo se jich nejen NATO, ale i Finové a Švédové, kteří nejsou členy NATO. Arktida nemůže být největší problémovou oblastí, protože žádná země NATO nemá flotilu ledoborců, což je dosti podivné.“

„V Japonském moři, ano, tam dochází k rychlému navyšování ruských ozbrojených sil na Kurilských ostrovech, které, bez účinné podpůrné infrastruktury, dříve neexistovaly. A spolu s tím dochází ke zvyšování zájmu ze strany Američanů. Podle mého názoru již došlo nejméně ke dvěma americkým pokusům proniknout tam průzkumným letadlem, takže přirozeně došlo k protiakci ze strany Ruska.“

V následujících týdnech, podle Krutikova, nebudou místa s prstem na spoušti tam, kde jsou největší strategické zájmy, ale kde je manévrovací prostor mezi ruskými silami a jejich nepřáteli nejmenší. A tím je Baltské moře a Černé moře. V nejširším místě, ve směru východ-západ, je Baltské moře široké 193 km; Černé moře 1175 km. Mezi rumunským přístavem Konstanca a ruským námořním štábem v Sevastopolu činí vzdálenost 392 km.

Krutikov: „Balt je velmi malý. Do oblasti Kaliningradu a z ní musí ruská letadla létat ze severozápadních a přilehlých oblastí, kde je velmi velký počet vojenských polních letišť a kde lety ve směru Kaliningrad musí dodržovat jistý řád. Je zde extrémně nervózní reakce pobaltských států, které nemají vlastní letadla. Takže se tam střídají na hlídkování jiní, jako Dánové, a nyní Portugalci. Když ruské letadlo letí ve správném prostoru, musí ho nebozí Portugalci sledovat. To je problém, protože lidé jsou nervózní. Když je situace takto napjatá, může se něco stát. Je to ta nejnebezpečnější situace, jen proto, že není prostor k úniku. Je tam příliš málo místa.“

„Málo prostoru je také v Černém moři. Asi před deseti dny začaly síly NATO manévry v Černém moři, v severozápadní části oblasti kolem Oděsy. Náhle je tam koncentrace velmi velkého počtu cizích lodí – rumunských, bulharských, tureckých, amerických. A nedej bůh ten zatracený Donald Cook. Je tam také velmi málo prostoru. Černé moře je louže, možná o trochu větší, než baltská louže, ale i tak tam není dost místa na otočku. Proto taková hysterie, jako tam, může způsobit problémy.“

Poznámka k Benckendwarfovu syndromu: hodnocení schopností nepřátel je na ruské rozvědce. Hodnocení záměrů nepřítele je náchylné na Benckendwarfův syndrom. Zamlžení schopností chybným vyhodnocením záměrům je benckendwarfismus – pokřivení způsobené ruskými tvůrci politiky, kteří si myslí, že rozumí Britům, Němcům, Turkům a Američanům lépe, než jejich kolegové, protože umí jazyk, líbí se jim kultura, nebo mají peníze, aktiva nebo děti v jejich ochraně.

Tento syndrom je pojmenován po hraběti Aleksanderu Benckendorffovi (níže vlevo), anglofilnímu ruskému velvyslanci v Londýně v letech 1903 až 1917. On řídil pro-britskou linii v ruské strategii – cara a několik ministrů zahraničí – v letech a během událostí vedoucích k první světové válce v r. 1914. Stejně tak trpasličím, avšak ve prospěch Němců, byl baron Roman Rosen (vpravo).

V anglo-americké tvorbě politiky se tento syndrom nazývá podomorodštění. Sám Putin trpěl tímto syndromem; vyléčili ho z něj jeho nepřátelé, nikoliv jeho přátelé. Ohledně více podrobností o Benckednwarfismu si přečtěte dílo Dominica Lievena, Toward the Flame, Empire, War and the End of Tsarist Russia (K požáru, impériu, válce a konci carského Ruska), vydané vloni.