Rusko-íránská aliance v Sýrii na křižovatce

Dehqan zdůraznil, že setkání v Teheránu provedlo zhodnocení konfliktu v Sýrii ze strategické perspektivy. Přišel s následujícími klíčovými body:

• Klíčovou příčinou syrského konfliktu je „expansionistická a agresivní“ politika Spojených států, Saúdské Arábie, Izraele a jistých dalších regionálních států;
• USA a jejich regionální spojenci byli neupřímní ve svých tvrzeních, že bojují s terorismem;
• Existuje zde „nebezpečný komplot“, jehož cílem je destabilizace regionu, vybuzení separatismu a podkopání národní suverenity Sýrie;
• Agenda Íránu konzistentně usilovala o „totální“ boj proti terorismu a v tomto přístupu se bude pokračovat;
• Írán svolal setkání proto, aby se probrala potřeba „rozhodné, rychlé, komplexní a koordinované akce“ proti teroristickým skupinám.

Setkání v Teheránu proběhlo na pozadí zvěstí, že ruský a íránský přístup k syrské situaci se rozchází. Některé poslední zprávy v íránských médiích dokonce přišly s kritikou, že Rusko zvolňuje své vojenské operace v Sýrii.

Na druhou stranu Moskva sdělila o setkání v Teheránu velmi málo. Ruské ministerstvo obrany pouze uvedlo, že na setkání se probírala „prioritní opatření na posílení spolupráce“ proti teroristickým skupinám a „bezpečnostní iniciativa“ s cílem zabránit džihádistickým skupinám „provádět širší operace“.

Problematika útoku na Raqqa

Nicméně čtyři dny po teheránské schůzce, 13. června, ruská zpravodajská agentura Sputnik uveřejnila zajímavý komentář analyzující rovnováhu sil v Sýrii.

Osvětlil, že syrské vládní síly jsou přetíženy a že jakákoliv očekávání ohledně bezprostředního vojenského vítězství v Raqqa nebo Aleppu jsou přehnaná. V komentáři byla situace v Raqqa vyhodnocena takto:

• Raqqa je velké město s 200,000 obyvateli, což činí jakékoliv pokusy o útok velmi obtížnými. Navíc ozbrojenci Daesh silně posílili své pozice v celém městě… Dalším problémem je nedostatek jednotek u armády a lidových uskupení. V současné době jsou ty nejschopnější síly armády a domobrany nasazeny u Raqqa, včetně tankové brigády a brigády zvláštních operací Pouštní orli. Nicméně je obtížné vyčíslit jejich počet i bojové schopnosti.
• Účinnost ruských náletů během postupu na Raqqa je nižší, než během aktivní fáze ruské kampaně, protože letadla nyní operují na limitní vzdálenosti svého bojového doletu. Je také nepravděpodobné, že armáda převezme kontrolu nad místním vojenským letištěm. Ale dokonce i kdyby se jej zmocnila, ozbrojenci Daesh budou stále schopni ho ostřelovat… A co víc, nálety v obytných oblastech budou nemožné. Nicméně syrská armáda nezaútočí na Raqqa přímo, kvůli nedostatku lidí. V této situaci by možný útok trval měsíce.

V rámci dosti podobného hodnocení u Aleppa komentář poznamenal, že nejlepší jednotky syrských sil jsou již vázány na frontě v Raqqa a komunikační sítě a zásobovací trasy jsou v Aleppu silně zatížené.

Komentář varoval, že ofenziva u Raqqa může být dobrou pro propagandu, ale vybere si velkou daň u času a zdrojů a, mezitím, existuje několik dalších front, „kde se situace může zhoršit každou chvíli“.

U nadšení plného proslovu prezidenta Bashara al-Assada ve středu v syrském parlamentu v Damašku, kde volal po naprostém vojenském vítězství, ruský komentář volá po střízlivém posuzování reality.

Je samozřejmé, že Moskva nesdílí nadšení a přesvědčení projevené Teheránem a Damaškem ohledně celkové pozemní operace. Řečeno prostě, Rusko se jistí, zatímco Damašek a Teherán dychtí po akci.

Ruské upřednostňování příměří je pochopitelné. Írán a Sýrie, na druhé straně, jsou názoru, že příměří pouze pomohlo „opozici“ se přeskupit a opětovně získat některá ztracená území.

Skutečně, je to jen podpora Ruska, co umožnilo syrské vládě konsolidovat svoji kontrolu nad většinou Damašku, Homs a Hama a získat kontrolu nad územími kolem Aleppa. Režim nemůže doufat, že uštědří „opozici“ rozhodující ránu jinde, než v západních oblastech země.

A stejně tak Rusko bude vyzváno, aby neslo náklady jakéhokoliv pokusu syrského režimu a jeho spojenců získat kontrolu nad celou zemí. Moskva projevuje zdráhavost toto břímě nést.

Z Dehqanových poznámek se zdá, že Teherán je obezřetný u pracovních vztahů, která Moskva udržovala s USA a Izraelem. Moskva, na druhé straně, používá rozhovory s USA ke zřízení silnějšího mechanismu pro oznamování a vynucování příměří.

Moskva rovněž aktivně prosazuje komunikační spojení mezi vládou a veliteli opozice, aby se de-eskaloval konflikt na místní úrovni.

Jinými slovy, Rusko se zaměřuje na vyjednání trvalého zastavení nepřátelských akcí, zatímco souběžně podporuje vnitro-syrský dialog o budoucí podobně syrského státu atd.

Americká past?

Rusko shledává užitečným, že USA, aspoň zdánlivě, již nekladou tak velký důraz na Assadův odchod v souvislosti s bezprostředním cílem výrazného a udržitelného snížení násilí.

Velkou otázkou je, co bude dál. Írán a Sýrie budou mít extrémní obavy, že USA a jejich spojenci mají plán „B“ – a že Rusko může spadnout do americké pasti – čímž by se těžiště mohlo nakonec posunout směrem k vytvoření nějakého mechanismu pro vynucování příměří ve formě mírotvorných jednotek z řad vnějších hráčů v oblastech vůči nim přátelských.

Nevyhnutelným dalším krokem u takovéhoto vývoje by bylo přenesení místních pravomocí na syrské frakce (vládu a opozici) v jimi ovládaných oblastech.

Skutečně, jsou zde počáteční známky toho, že politicko-vojenská situace se posunuje tímto směrem, aniž by existovaly vyhlídky na mírový proces nebo pouhý vojenský pat.

Nedávný příjezd britských a francouzských zvláštních jednotek by docela dobře mohl být akcí předjímající takový decentralizační proces, který se pravděpodobně kuje.

Samozřejmě, že Teherán a Damašek to budou považovat za de facto rozparcelování Sýrie vnějšími mocnostmi mezi své loutkové frakce a nepřijmou to. Zdá se, že Moskva bude váhat.

Ovšemže, z ruského pohledu, spolupráce s USA přináší mučivé vyhlídky na otevření širšího dialogu s Washingtonem o zmírnění napětí ve vztazích mezi těmito dvěma zeměmi.

Abych ocitoval Stratfor: „Bílý dům byl vnímavý na tu a tam taktickou koordinaci s Moskvou, ale Washington se necítí být nijak obzvláště nucen učinit Rusku výraznější ústupky (u jiných témat, než Rusko).“ Nicméně Moskva chová naději, že americko-ruská koordinace by se stala v jistou chvíli nevyhnutelnou.

Celkově se zdá, že Írán pocítil potřebu bít na poplach a sdělit, že všichni tři – Rusko, Írán a Sýrie – nemají ve skutečnosti na výběr, než plout spolu. Teprve se uvidí, jestli Moskva zvuk poplašného zvonu v Teheránu slyšela.