Hybridní války 4. Větší pevnina

Modernější stratégové zúžili tento region na bývalé sovětské republiky střední Asie, ale já cítím, že je to v současnosti nedostačující kvůli měnící se dynamice vyvíjejícího se světové řádu, a tudíž navrhuji úpravu konceptu, aby do něj byl zahrnut rovněž Írán, Afghánistán a Pákistán. Tato redefinovaná verze původní Mackinderovy teze posunuje gravitační geopolitický střed více na jih (v kontrastu s tím Mackinderovy široké kontury zahrnovaly celé Srbsko a většinu ruského Dálného východu), aby odrážela relevantnější oblasti geopolitického soupeření mezi jednopolárním a multipolárním světem v kontextu nové studené války.

Propojení Eurasie:

Střední Asie

Větší Pevnině odpovídají čtyři obecné zóny propojenosti, a každá z nich má vlastní ekonomickou roli ve velkém rámci. Bývalé sovětské republiky střední Asie propojují Rusko a Čínu nejvíce přímo a rovněž tvoří geopolitický most mezi nimi. Společně tyto země tvoří nedocenitelné jádro rusko-čínského strategického partnerství a jejich stabilita je hlavním předmětem zájmu obou velmocenských partnerů. Aby rozšířila multipolární koncept ještě dále, Čína oznámila na konci listopadu ambiciózní plán výstavby železnice přes střední Asii, propojující ji s Íránem, čímž katapultovala význam regionu do bezprecedentních výšin.

Jakékoliv narušení v rámci tohoto prostoru sebou přináší potenciál rychlého rozšíření se po celém regionu, obzvláště pokud takové události mají původ v z hlediska identity křehkém údolí Fergana, tudíž si to vyžaduje multilaterální přístup k bezpečnosti oblasti. Do Ruskem vedené CSTO patří Kazachstán, Kyrgyzstán a Tádžikistán, zatímco do SCO, které je tradičně společným kondominiem mezi Ruskem a Čínou, patří tyto tři plus Uzbekistán.

Slabým článkem, vynechaným z obou matic, je ústavně neutrální Turkmenistán, a zatímco geograficky je od chaosu za hranicemi, který by mohl skoncovat s celým Fergana, izolován, je velmi zranitelný konvenčním teroristickým útokem z Afghánistánu, který by jinak mohl být zmírněn jeho multilaterálním zapojením do jedné z těchto dvou sestav regionální bezpečnosti. Na tom by ani tak nezáleželo, pokud by nehrál Turkmenistán naprosto klíčovou osovou roli v multipolárních nadnárodních propojovacích energetických projektech, kdy je především nejstrategičtějším energetickým partnerem Číny a jejím největším dodavatelem plynu.

Írán

Islámská republika Írán má jedinečnou polohu, aby mohla fungovat jako geopolitický kanál pro rusko-indický obchod, přes koridor sever-jih mezi nimi. Patřící Číně je železnice přes střední Asii zmíněná výše potenciálním hru měnícím faktorem středovýchodní politiky Pekingu. V takovéto budoucí konfiguraci by to umožnilo Číně přímý přístup na trh Středního východu, a proto rozšířit dosah své Nové hedvábné stezky, a zároveň se vyhnout potenciálním námořním úzkým hrdlům, která by mohla být zablokována během nepřátelství s USA. Vzato společně je Írán integrálním geo-ekonomickým partnerem jak Ruska, tak Číny, ačkoliv tyto dva státy nemají tak prolínající se zájmy, jaké mají ve střední Asii. Nicméně jakýkoliv typ destabilizace hybridní válkou, která negativně ovlivní stabilitu Íránu (ať již k tomu dojde v zemi samotné, nebo ji to ovlivní nepřímo ze zahraničí), bude mít podobný dopad i na velké geo-ekonomické zájmy Ruska a Číny.

Afghánistán

Tato válkou zmítaná země je z geostrategického pohledu potenciálně nejdůležitější v celé Eurasii, neboť teoreticky umožňuje souběžnou projekci vlivu ve všech státech větší Pevniny, vyjma Kazachstánu a Kyrgyzstánu. Je-li pod kontrolou USA, znamená to, že teroristický chaos by mohl potenciální překročit její hranice a pomoct prosadit Brzezinského teorém „Balkánu Eurasie“, ale osvobozena v multipolárním prostředí by mohla naopak sloužit jako cenné území na půli cesty a propojit různé propojovací projekty. Například pokud by nebyla zatížena současnými bezpečnostními problémy, mohla by být tato země tou nejpřímější cestou při fyzickém propojení kulturních bratranců v Íránu a Tádžikistánu (možná prostřednictvím výstavby železnice Turkmenistán-Afghánistán-Tádžikistán), a zároveň by se tím bylo možné vyhnout možnosti, že Uzbekistán by se mohl opětovně pokusit bránit jejich bilaterálnímu obchodu. Dejme tomu, že by to znamenalo zmařenou příležitost přístupu na potenciálně lukrativní uzbecký trh, ale takováto strategická oběť by mohla být považována za nezbytnou, aby se zajistila íránsko-tádžická obchodní trasa a nestala se obětí politických tranzitních hrátek.

Afghánistán je předurčen hrát klíčovou roli v dalším, jistějším, projektu, a tím je plynovod TAPI, mající přivést turkmenský plyn na indický trh. Zvažován byl již před téměř dvaceti lety a první kroky k jeho realizaci byly konečně podniknuty na počátku listopadu, kdy Turkmenistán schválil výstavbu své části plynovodu. Bude-li tento projekt někdy dokončen, pak učiní z Ašchabadu klíčového partnera New Delhi a pomůže Turkmenistánu hrát stabilizační roli v ekonomickém vzestupu Indie. Za pochopení, že tento pozitivní scénář s potenciálně globálním dopadem je podmíněn bezpečností trasy TAPI přes Afghánistán, stává se zjevným, že Kábul by mohl mít celkem velký vliv na nadcházející běh událostí, pokud si dá do pořádku svoji bezpečnost a bude hrát se svými kartami správně, a získal by tím záviděníhodnou geo-ekonomickou pozici v budoucnu (a v důsledku toho by se stal ještě lákavějším cílem pro USA).

Pákistán

Tento jihoasijský stát se má stát místem, kde se křižují tři multipolární propojovací projekty, což mu také zajišťuje jeden z největších geo-ekonomických potenciálů na světě. Plynovod TAPI byl již zmíněn, ale je předjímán podobný projekt vedoucí z Íránu do Indie, a potenciálně procházející přes Pákistán (a pokud ano, půjde zřejmě odbočka i do Číny). Existuje možnost, že bude místo toho zvolena drahá podvodní trasa, aby se zmírnily strategické obavy Indie ohledně toho, že Pákistán se stane „jihoasijskou Ukrajinou“ a použije svoji energetickou pozici k politickému vydírání, avšak vzhledem k tomu, že TAPI bude procházet také Pákistánem, zdá se, že New Delhi již má dostatek důvěry v podnikatelskou rozumnost Islámábádu, že možná také umožní vést přes Pákistán i íránskou trasu. Pokud se tak stane, pak bude z Pákistánu nenahraditelný energetický partner Indie a vzájemný prospěch, který by prostřednictvím této pragmatické spolupráce získaly, by mohl být použit také jako odrazový můstek ke zintenzivnění jejich ekonomických vztahů prostřednictvím SAARC.

Třetím, a výhledově nejvýznamnějším z těchto tří infrastrukturních projektů naplánovaných přes Pákistán, je ekonomický koridor Čína-Pákistán. Tento mamutí podnik v ceně 46 miliard dolarů poskytne Číně životně důležitou pupeční šňůru spojující ji s Indickým oceánem prostřednictvím přístavu Gwadar a umožní ji zmírnit strategickou ztrátu, kterou očekává, že utrpí v Myanmaru (která bude popsána později v jednom z výzkumů). Vlastně je celkem schůdné, aby se ekonomický koridor Čína-Pákistán mohl stát základem celoeurasijského zipu, který pomůže spojit Eurasijskou unii, Čínu, Írán a SAARC. Zatímco je stále příliš brzy na to říct, jestli bude tento scénář někdy plně úspěšný, zdá se, že v současnosti vše mluví v jeho prospěch, a jeho úspěšná realizace by poskytla multipolárnímu světu nejsilnější páku na přetváření geo-ekonomických toků tohoto superkontinentu.