Brazílie, stejně jako Rusko, pod útokem hybridní války

NV byla vysvětlena manuálem zvláštních jednotek pro nekonvenční válku z r. 2010. Zde je citát:

„Záměrem amerických NV snah je využít politická, vojenská, ekonomická a psychologická zranitelná místa nepřátelské mocnosti vytvořením a podporováním sil odporu, aby se dosáhlo amerických strategických cílů… V dohledné budoucnosti se budou americké síly zapojovat především do operací nepravidelné války.“

Pojem „nepřátelská“ mocnost není míněn jen ve vojenském smyslu slova; jakýkoliv stát, který se opováží vzepřít jakémukoliv významnému pilíři „řádu“ světa ustředěného kolem Washingtonu – od Súdánu po Argentinu – může být označen za „nepřátelský“.

Nebezpečný vztah mezi barevnou revolucí a NV se nyní plně rozvinul jako hybridní válka; zvlněná krabice květů zla. Barevná revoluce není nic jiného, než první fáze toho, co se stane hybridní válkou. A hybridní válku lze interpretovat v podstatě jako použití teorie chaosu – naprostého koncepčního miláčka amerických ozbrojených sil (politika je pokračování války lingvistickými prostředky“) – jako zbraně. Má kniha Empire of Chaos (Říše chaosu) z r. 2014 v podstatě sleduje bezpočet jejích projevů.

Tato velmi dobře vyargumentovaná trojdílná teze objasňuje ústřední cíl hybridní války: „narušit multipolární nadnárodní propojovací projekty prostřednictvím z venčí vyvolaných konfliktů kvůli identitě (etnických, náboženských, politických atd.) v cílovém státu.“

BRICS – v ose východní pobřeží/Wall Street extrémně sprosté slovo/koncept – musí být primárním cílem hybridní války. Z bezpočtu důvodů. Patří k nim: tlak na obchodování ve vlastních měnách, za obejití amerického dolaru; vytvoření rozvojové banky BRICS; zjevný tah směrem k eurasijské integraci, symbolizovaný nyní sbližováním Čínou vedené Nové hedvábné stezky – či Jeden pás, jedna cesta (OBOR), jak se oficiálně nazývá – a Ruskem vedené Eurasijské unie (EEU).

Z toho plyne, že hybridní válka, spíše dříve, než později, zasáhne střední Asii; Kyrgyzstán, nejlepší laboratoř pro experimenty říše vyjímečných s barevnými revolucemi je ideálním kandidátem (současné obnovení konfliktu v Náhorním Karabachu sem zapadá skvěle rovněž – p.p.)

V tuto chvíli je hybridní válka velmi aktivní v zemích hraničících s Ruskem na západě (Ukrajina), ale stále je nerozvinutá v Xinjiang na dálném západě Číny, který Peking sleduje pod lupou jako ostříž. Hybridní válka již běží, aby se zabránilo klíčovému gambitu v Trubkostánu; výstavbě Tureckého proudu. A bude rovněž plně aplikována s cílem přerušit Balkánskou hedvábnou stezku – klíčovou pro integrování obchodu Číny a východní Evropy.

Protože BRICS je jedinou skutečnou protiváhou říši vyjímečných, musela být vyvinuta strategie pro každého z hlavních hráčů. Vše bylo vrženo na Rusko – od sankcí po naprostou démonizaci, od útoku na jeho měnu po válku přes cenu ropy, dokonce včetně patetických pokusů o zahájení barevné revoluce v ulicích Moskvy. Pro slabší uzle BRICS musela být vyvinuta propracovanější strategie. Což nás přivádí ke komplexnosti hybridní války uplatněné v současné masivní politicko-ekonomické destabilizaci Brazílie.

V manuálu NV je ovládnutí vnímání velké „neutrální střední části populace“ na cestě k úspěchu klíčové, tak aby se tito neutrální nakonec obrátili proti svým politickým vůdcům. Součástí tohoto procesu je vše, od „podporování vzpoury“ (jako v Sýrii) po „širší šíření nespokojenosti prostřednictvím propagandy a politických a psychologických snah zdiskreditovat vládu“ (jako v Brazílii). A jak vzpoura eskaluje, měla by eskalovat i „propaganda; psychologická příprava populace na vzpouru“. To byl, v kostce, případ Brazílie.

Potřebujeme vlastního Saddama

Největším strategickým cílem říše vyjímečných obvykle je spojení barevné revoluce a NV dohromady. Ale občanská společnost Brazílie a živá demokracie byly příliš komplexní pro tvrdé kroky NV, jako sankce či R2P („zodpovědnost chránit“).

Není divu, že Sao Paolo bylo přeměno na epicentrum hybridní války proti Brazílii. Sao Paolo, nejbohatší brazilský stát, který je také domovem ekonomického/finančního hlavního města latinské Ameriky, je klíčovým uzlem vzájemně propojené národní/mezinárodní mocenské struktury.

Globální finanční systém ustředěný kolem Wall Street – který vládne prakticky celému Západu – prostě nemohl dovolit plný projev národní suverenity u takového velkého regionálního hráče, jakým je Brazílie.

Brazilské jaro, na počátku, bylo prakticky neviditelné, byl to výhradně fenomén sociálních médií – stejně jako v Sýrii na počátku roku 2011.

Pak, v červnu 2013, nechal Edward Snowden uniknout ony nechvalně známé šmírovací praktiky NSA. V Brazílii byla NSA nalezlá v celém Petrobras. A náhle, z ničeho nic, regionální soudce, Sergio Moro, na základě jediného zdroje – veksláka z černého trhu – dostal přístup k hlavnímu úložišti dokumentů Petrobras. Doposud dva roky trvající vyšetřování korupce „Automyčka“ neodhalilo nic o tom, jak se dostali k takovým znalostem o tom, čemu říkají „zločinná buňka“, fungující v rámci Petrobras.

Důležité je, že modus operandi barevné revoluce – boj proti korupci a „za obranu demokracie“ – již existoval. To byl první krok hybridní války.

Říše vyjímečných přišla s výrazy „hodní“ a „zlí“ teroristé, kteří rozsévají zmatek v „Syráku“, a v Brazílii to byli „hodní“ a „zlí“ korupčníci.

Wikileaks také odhalila, jak říše vyjímečných pochybovala, že Brazílie by mohla navrhnout jadernou ponorku – což je záležitost národní bezpečnosti. Jak stavební společnost Odebrecht začala působit globálně. Jak Petrobras sám vyvinul technologii na průzkum ložisek v solných polích – největším objevu ropy počátku 21. století, ze kterého byly velké ropné společnosti vyloučeny nikým jiným, než Lulou.

Pak, v důsledku Snowdenových odhalení, vláda Rousseff požadovala, aby všechny státní agentury používaly pro své technologické služby státní společnosti. To znamenalo, že americké společnosti mohly během dvou let přijít až o 35 miliard dolarů příjmů, protože by byly připraveny o byznys v 7. největší ekonomice světa – jak objevila výzkumná skupina Information Technology & Innovation Foundation.

Budoucnost probíhá nyní

Kurs směrem k hybridní válce v Brazílii nemá příliš společného s politickou levicí nebo pravicí. B podstatě to bylo o mobilizaci několika bohatých rodin, které ve skutečnosti zemi řídí; koupení si velké části kongresu; ovládnutí oficiálních médií; chování se, jako otrokáři 19. století (otroctví stále proniká v Brazílii všemi sociálními vztahy); a o legitimizaci toho všeho prostřednictvím řízné, avšak podvodné, intelektuální tradice.

Měli dát signál pro mobilizaci střední třídy.

Sociolog Jesse de Souza identifikoval freudovský fenomén „náhražkového uspokojování“, podle kterého brazilská střední třída – jejíž převážná část nyní volá po změně režimu – napodobuje těch pár bohatých stejně silně, jak silně je jimi vykořisťována, prostřednictvím hory daní a úrokových sazeb šplhajících do nebe.

Bohaté 0,0001% a střední třída potřebovala někoho k démonizování – ve stylu říše vyjímečných. A co by mohlo být dokonalejší pro starou kompradorskou elitu z řad soudců, policie a médií, než postava tropického Saddama Husseina: bývalého prezidenta Luly.

Ultra pravičácká „hnutí“, financovaná zločinnými bratry Kochovými, se náhle vynořila na sociálních sítích a v pouličních protestech. Brazilský nejvyšší státní zástupce navštívil Říši chaosu, když vedl team „Automyčka“, aby tam předal informace o Petrobras, které by potenciálně mohly vést ke vznesení obvinění ministerstvem spravedlnosti.

Automyčka a – neskutečně zkorumpovaný – brazilský kongres, který bude nyní rozhodovat o možném odvolání prezidentky Rousseff, se odhalily jako nerozeznatelné subjekty.

Pak si již autoři scénáře byli jisti, že sociální infrastruktura změny režimu již byla vybudována a přelila se do kritické protivládní masy, čímž umožnila plné rozvinutí barevné revoluce. Cesta k měkkému puči byla vydlážděna – aniž by dokonce bylo třeba se uchýlit ke smrtícímu městskému terorismu (jako na Ukrajině). Problémem bylo, že měkký puč selhal – jak se nyní jeví, bude velmi těžké spustit tvrdý puč, v Pinochetově stylu, prostřednictvím NV proti obléhané vládě Rousseff; a tím konečně dosáhnout plné hybridní války.

Na sociálně-ekonomické úrovni mohla být „Automyčka“ plně „úspěšná“, jen kdyby našla svůj zrcadlový obraz v brazilské legislativě regulující průzkum ropy, který by otevřela pro velké americké ropné firmy. A souběžně s tím by musely být zrušeny všechny sociální programy.

Místo toho nyní dochází k postupné mobilizaci brazilské občanské společnosti proti scénáři bílého puče/měkkého puče/změny režimu. Klíčoví hráči v brazilské společnosti jsou nyní pevně proti odvolání prezidentky Rousseff, od katolické církve po evangelíky; univerzitní profesory, nejméně 15 guvernérů států, masy odborářů a pracovníků „neformální ekonomiky“; od umělců po přední intelektuály; soudce; převážnou většinu právníků; a v neposlední řadě i po „hlubokou Brazílii“, která legálně zvolila Rousseff 54,5 miliony hlasy.

Nebude konec, dokud někteří tlustí páni v brazilském Nejvyšším soudu budou zpívat. Jisté však je, že nezávislí brazilští akademici již pokládají teoretické základy pro studii „Automyčky“ nejen jako pouhé masivní protikorupční akce, ale také jako hlavní studie geopolitické strategie říše vyjímečných uplatněné na komplexní globalizované prostředí, ovládané informačními technologiemi a sociálními sítěmi. Celý rozvojový svět by si toho měl být plně vědom – a poučit se z relevantních lekcí, protože Brazílie bude analyzována jako poslední případ měkké hybridní války.