Hybridní války 3. Předpovídání hybridních válek

„Hlavním cílem za každou hybridní válkou je narušit multipolární nadnárodní spojovací projekty prostřednictvím z venčí vyvolaných konfliktů identity (národnostních, náboženských, regionálních, politických atd.) na území daného státu.“

Maje na paměti toto je dalším krokem identifikovat velké multipolární nadnárodní spojovací projekty, probíhající či naplánované po celém světě. Jakmile je to hotovo, každý stát je hodnocen ohledně jeho sociálně-politických slabin a jejich překrytí, podle následujících šesti faktorů:

• národnost
• náboženství
• historie
• správní hranice
• sociálně-ekonomické nerovnosti
• fyzická geografie

Pak zbývá jen určit sociálně-politicky nejzranitelnější státy a přistoupit k vytvoření podmínek nezbytných pro posílení klíčových demografických protivládních „separatistických nálad“ vůči ústředním úřadům. Kulturní antropologové, historici, aktivisté NGO, média a marketingoví experti a „nezávislí výzkumníci“, mimo dalších, hrají v tomto procesu přípravy společnosti roli předvoje a mohou být také integrálně použiti americkou tajnou službou při vysvětlování nejúčinnějších metod ideologické penetrace psýché jejich cílového publika. Souběžné s tím je aplikována také v různé míře strukturální příprava, aby se zintenzivnil uměle vytvořený rozkol mezi státem a strategickými prvky jeho obyvatel.

Civilizační a občanské vlastenectví:

Hybridní válka je v podstatě teorie chaosu použitá jako zbraň, která je sama disproporčně závislá na počátečních podmínkách před zahájením destabilizace. Jak bylo probráno, sociálně-politická slabá místa v každém cílovém státu jsou důležitými indikátory při měření potenciálního úspěchu nadcházející operace změny režimu, ale šest hlavních faktorů je obtížné modifikovat (nemluvě v krátkém časovém období), pokud nehrají plně do rukou agresora. V důsledku toho nabývá sociální a strukturální předběžná příprava větší role, neboť myšlenky a ekonomické trendy jsou mnohem snáze zasažitelné změnou, než, například, národnostní skladba a provinční hranice. Obě tyto základní charakteristiky (ovlivněné sociální a strukturální předběžnou přípravou) mohou mít silný dopad na civilizační nebo občanské vlastenectví občanů cílové země, kdy toto vlastenectví je nejsilnější obranou, kterou stát odrážející hybridní válku má.

Právě zde je vhodné opět připomenout případy Sýrie a Ukrajiny, kdy obě tyto země prošly dlouhou a zcela odlišnou cestou, díky velkým rozdílům v úrovni civilizačního či občanského vlastenectví, před zahájením hybridní války proti nim. Tento počáteční stav je bezpochyby tou nejvíce klíčovou věcí při určení, jestli se destabilizace potáhne roky, nebo jestli to bude rychlý a snadný úspěch.

Syřané jsou nejdůraznější civilizační vlastenci na světě a to posílilo nezlomnost jejich země při odolávání multidimenzionální agresivní hybridní válce vedené proti nim. V důsledku toho USA a jejich spojenci museli poskytovat nepřetržitou podporu svým nastrčeným figurkám, aby nepřirozeně udrželi chaotické procesy, u kterých očekávali, že se budou pohánět sami. V případě, že je takováto pomoc narušena, přemění se to přímo na viditelné oslabení prvků hybridní války v zemi a následně to vede k jejich rychlé likvidaci.

Na Ukrajině byla situace diametrálně odlišná, protože tam žádné civilizační vlastenectví neexistovalo (navzdory bohatému odkazu Kyjevské Rusi) a občanské vlastenectví se objevovalo vzácně. USA pak stačilo účinně zorganizovat řádná aktiva a dát jim signál zahájit destabilizaci najednou. Chaotické procesy pak probíhaly dle teorie a začaly žít vlastním životem, což si pak vyžadovalo minimální vedení, na rozdíl od strategického bahniště, do kterého USA zabředly v Sýrii. Jediným významným zásahem, který USA provedly, byl útok odstřelovačů pod falešnou vlajkou na konci února, a udělaly to jen proto, že cítily neodolatelnou příležitost maximalizovat chaos a rychle svrhnout vládu.

Abychom tuto část shrnuli, dva jasně odlišné příklady hybridní války, Sýrie a Ukrajina, dokazují, že počáteční stav civilizačního nebo občanského vlastenectví je rozhodujícím faktorem při ovlivňování vývoje asymetrického konfliktu, a to pak demonstruje demokratickým specialistům na bezpečnost existenční význam pro-aktivní podpory takových opatření v jejich vlastních cílových státech.

Vyvolání zuřivosti:

Nakonec je relevantní dotknout se počátečních fází hybridní války a stručně vysvětlit taktická omezení teorie, týkající se dvou specifických kategorií států. Co se týká podobností počátečních fází, které sdílí většina států, tak je to předem vybraný okamžik (typicky něco symbolického, jako historicky významné výročí, parlamentní/prezidentské volby, nebo vyprovokované násilí proti „protestujícím“), nebo nahodilý sled událostí (např. Janukovičovo rozhodnutí na poslední chvíli odložit asociační dohodu s EU), co je použito jako signál pro spojení jednotlivých buněk tvořících sociální infrastrukturu změny režimu do kritické protivládní masy, která zahájí barevnou revoluci a učiní první krok hybridní války. Pokud „měkký puč“ selže (často plný smrtícího městského terorismu), pak je proti napadené vládě a jejím vlasteneckým občanům spuštěn „tvrdý puč“ nekonvenční války, a tím je naplněna šablona hybridní války.

Ne všechny nekonvenční války začínají barevnými revolucemi a ne všechny barevné revoluce končí nekonvenční válkou, ale americkým strategickým cílem je, aby se dvě formy změny režimu hladce spojily do eskalujícího řetězce intenzivního protivládního tlaku kdykoliv je to možné. Některé společnosti s plně rozvinutou občanskou společností (ve vztahu ke globálně uznávané „normě“ Západu) a bez předem existujících sociálně-politických slabých míst, jako Dánsko, by zřejmě nikdy nezažily v rámci hybridní války její aspekt nekonvenční války a staly by se pravděpodobně pouze obětí barevné revoluce. Nicméně přetvoření demografické skladby (např. „uprchlickou“ krizí) by to předvídatelně změnilo a učinilo by to danou zemi mnohem citlivější na plnohodnotnou hybridní válku.

Státy, které nemají tak robustní občanskou společnost (nebo v tradičním západním pojetí žádnou), přesto však vyhovují sociálně-politickým podmínkám pro nekonvenční válku, jako Středoafrická republika, mohou rovnou přeskočit fázi barevné reálce a skočit přímo do války o identitu v rámci hybridní války. Stejně jako v prvním příkladu by to bylo možné také změnit prostřednictvím demografického přetvoření společnosti, ačkoliv jiným způsobem, neboť rychlý (s největší pravděpodobností Číňany podporovaný) rozvoj vede ke zrodu střední třídy, která by potenciálně mohla naplnit řady vzbouřenců při barevné revoluci.

Ve zřídkavých situacích existuje také možnost „obrácené hybridní války“, kde nekonvenční válka předchází barevné revoluci. Do jisté míry lze tvrdit, že zdlouhavá občanská válka v Myanmaru vytvořila úrodnou půdu pro barevnou revoluci v r. 1989 a pro následný vzestup Aung San Suu Kyi. Zatímco ji trvalo více než dvacet let, než se dostala k moci, nakonec neudělala nic a je jasné, že prostředí nekonvenční války připravilo masy na to, aby to časem akceptovaly. A něco podobného probíhá v současné době v západní Africe s Boko Haram. Každý ze čtyř států v regionu jezera Čad se dostává pod silný tlak této teroristické skupiny a násilí, ve které to vyústilo, vytváří situaci, kdy dokonce i dezorganizovaná barevná revoluce zvyšuje pravděpodobnost konečného úspěchu, právě proto, že cílová vláda je zaneprázdněna Boko Haram.

Obzvláště je tomu tak v případě Čadu, jehož hlavní město Ndžamena je extrémně blízko bojiště a již se stalo obětí několika sebevražedných atentátníků. Rodící se barevná revoluce by mohla být konečným násobitelem síly a prudce zvýšit pravděpodobnost, že vláda bude svržena, buď Boko Haram, nebo městskými vzbouřenci, nebo tichou a koordinovanou spoluprací obou. Ze standardního teoretického hlediska se existující tým bojovníků nekonvenční války dává dohromady s nově se objevivšími aktivním barevnými revolucionáři, aby rozhodujícím způsobem vychýlili rovnováhu proti státu a uspěli ve společném cíli změny režimu. Jedinou alternativou tohoto scénáře by bylo vojenské rozdrcení „protestujících“ s extrémní rozhodností v okamžik, kdy by povstali, než by se rychle přistoupilo k likvidaci jakýchkoliv teroristů, kteří by se pokusili využít nadcházejících bojů, kde by platil stejný vzorec pro Čad, jaký platí pro jakýkoliv jiný stát, který je ohrožen „obrácenou hybridní válkou“.

Praktická aplikace

Když jsme prošli vše, co bylo doposud prokázáno v testovacích případech Sýrie a Ukrajiny, je nyní čas prakticky uplatnit lekce hybridní války v předpovídání, kde by mohla udeřit příště. Multipolární nadnárodní spojovací projekty s největším dopadem jsou prosazovány Ruskem a Čínou, a dvěma nejvýznamnějšími z nich jsou Eurasijská unie a Nová hedvábná stezka. Jejich společná oblast vzájemného prolnutí ve střední Asii znamená, že jakákoliv destabilizace velkého rozsahu v tomto regionu by mohla dosáhnout cíle „dva jednou ranou“ a narušit ambice obou velmocí v rámci jednoho geopolitického mistrovského tahu, což je důvod, proč existuje tak velké riziko, že by tam mohla vypuknout hybridní válka někdy v blízké budoucnosti, avšak neexistuje žádné přímé integrační překrytí u rusko-čínského strategického partnerství, vyjma Balkánu, ale dokonce i tam souběh zájmů je méně provázán a rozvinut, než ve střední Asii. Netřeba však říkat, že to činí toto bojiště druhým regionem, který se nejpravděpodobněji stane obětí hybridních válek v budoucnu, kvůli „nezbytnosti“ pro Američany zabránit dokončení dvou megaprojektů Balkánský (Turecký) proud a Balkánská hedvábná stezka, které by rozhodujícím způsobem vychýlily evropskou strategickou rovnováhu ve prospěch multipolárního světa.

Další regiony ohrožené hybridní válkou jsou cílem specificky kvůli své spolupráci s čínskou Novou hedvábnou stezkou, a patří k nim státy větší Pevniny Írán, Afghánistán a Pákistán; západní část ASEAN; ostrovní stát v Indickém oceánu Maledivy; a velká část rovníkové Afriky, která rozdělení mořem přemosťuje; a Brazílie, Peru a Nikaragua v latinské Americe. Níže je mapa, která jasně ilustruje výše zmíněné geografické zóny, které jsou v budoucnu nejpravděpodobněji ohroženy hybridní válkou:

V těchto identifikovaných regionech (a s výjimkou „nezávislého“ státu Maledivy) existují jádrové státy, jejichž na identitě postavená destabilizace je velmi pravděpodobná, kvůli jistým kontextově specifickým důvodům. Co se týká relativní pravděpodobnosti, nejvíce realisticky k nim patří: Uzbekistán na větší Pevnině; Republika Makedonie na Balkáně; Myanmar v ASEAN; Džibuti-Etiopie v Africe; a Nikaragua v latinské Americe. Když zjednodušíme předešlou mapu, vypadají na ní geopolitické spouštěče takto:

Mapa výše má však jednu chybičku, a to, že klíčové spouštěče na větší Pevnině, v ASEAN, Africe a latinské Americe by mohly být potenciálně zachváceny méně pravděpodobnými hybridními válkami, avšak s větším regionálním dopadem, v Turkmenistánu, Thajsku, Keni-Tanzanii a Brazílii. Destabilizace v těchto zemích by mohla být dokonce účinnější v narušení multipolárních nadnárodních spojovacích projektů, jejichž jsou součástí, pokud by k ní došlo v jejich výše zmíněných regionálních protějšcích. Zde je upravená mapa, která to odráží:

Když jsme odhalili klíčové cíle hybridní války, budou další části výzkumu zaměřeny na každý z uvedených regionů, s důrazem na spouštěče, které dle očekávání zažehnou buď širší konflikt, nebo nevratně zasabotují nadnárodní integrační projekty, jejichž jsou součástí. Jedinou výjimkou jsou Maledivy, protože jsem o riziku hybridní války a širších geopolitických dopadech jejich destabilizace již napsal vyčerpávající třídílnou analýzu. Takže další části výzkumu budou zaměřeny na střední Asii, Balkán, ASEAN, Afriku a latinskou Ameriku.

Každá část začne popisem geo-ekonomického významu regionu, či jinými slovy toho, jak zapadá do zákona hybridní války. Pak bude uveden krátký přehled některých nejvíce relevantních sociálně-politických slabin dotyčných států a bude začleněn do širších scénářů hybridní války. Poslední část se pak specificky zaměří na klíčový cíl v daném regionu, kde se vysvětlí, jak by tamní hybridní válka rychle zničila multipolární nadnárodní spojovací projekt, jehož je země součástí, a kde to bude vhodné budou uvedeny komparativní rozdíly mezi klíčovými a mezními státy u pravděpodobnosti a dopadu.