Pozadí teroru v Paříži a Bruselu

„Jen co zemřel zakladatel tureckého islamismu, Necmettin Erbakan, a na samém prahu ´Arabského jara´ uzavřela Erdoganova vláda tajnou dohodu s Francií. Podle diplomata, co ji prostudoval, tento dokument specifikoval podmínky turecké účasti ve válkách proti Libyi (právě začínala) a Sýrii (mající následovat).“ Francie, zastupovaná ministrem zahraničí Alainem Juppé, tu vyjádřila souhlas s řešením „kurdské otázky“ tak, aby se „nedotklo turecké územní integrity“. S „vytvořením Pseudokurdistánu kdekoli jinde, do nějž budou vysídleni členové PKK“. Tedy s „projektem etnické čistky“, jenž sice nijak originální nebyl, tentokrát se však inspiroval hlavně „izraelskou vojenskou literaturou, popisující nový stát mezi Sýrii a Irákem“.

31. října 2014 byl Erdogan na státní návštěvě v Paříži. Francois Hollande jí využil i k utajenému setkání v Elysejském paláci se „spoluprezidentem syrských Kurdů Sálihem Muslimem“. Ten Hollandovi a Erdoganovi „kývl na nabídku stát se prezidentem Pseudokurdistánu, konstituovaného po svržení demokraticky zvoleného prezidenta Bašára Asada“.

„Turecké Kurdy i jejich lídra Abdulláha Öcalana zradil“ právě ve chvíli, kdy běžela bitva o Kobani, již syrští Kurdové bránili několik měsíců proti Islámskému státu. A „svým vítězstvím nad džihádisty otřásli politickou šachovnicí“. „Kdokoli chtěl proti džihádistům bojovat doopravdy teď, musel mít Kurdy za spojence“. Ten status jim vydobyl až práh této války. Až dosud to totiž „byli turečtí političtí běženci v Sýrii, vystavení ve vlastní zemi represím už od 80. let“. Pro „členské země NATO byla PKK, hlavní kurdská formace v Turecku, teroristickou organizací“. Teprve pod tlakem nových okolností začaly „rozlišovat ´špatnou´ tureckou PKK od ´dobré´ syrské YPG, třebaže obě ty organizace jsou těsně propojené“.                   

Dramatický zvrat nastal loni 8. února. Svou letitou pozici změnila sama Francie. Francois Hollande - tentokrát už zcela oficiálně – přijal v Elysejském paláci „spoluprezidenta syrských Kurdů (loajálního s Öcalanem) Asyu Abdulláha a velitele Nesrina Abdulláha v maskáčích. Salih Muslim se této schůzky nezúčastnil.“

„Recep Tayyip Erdogan reagoval povelem k útoku Daeše v Suruku na demonstraci na podporu kurdské věci 20. července 2015.“ „Rétoriku nasadil západní a protiteroristickou.“ „Válku sice tentokrát vyhlásil Daeši i Kurdům, vojenskou sílu však znovu obrátil jen proti Kurdům. Zrušil tím klid zbraní a občanskou válku ve své zemi rozpoutal nanovo. Protože nedokázal vytvořit Pseudokurdistán v Sýrii, vyprovokoval exodus Kurdů do Evropy.“

To rozjelo migrační vlnu na plné obrátky. Berlín a Paříž ji zprvu svatořečily (i coby „zdroj chybějící pracovní síly“). Média závodila v „projevech soucitu s běženci, prchajícími ze syrské diktatury“. „Francouzské a německé vedení si empatie s migranty vzala za rukojmí úvah, jak by se válka dala financovat 3 miliardami eur Turecku rok co rok – darem, předhazovaným veřejnému mínění jako humanitární pomoc běžencům.“

„Koncem září 2015 však proti džihádistům zahájilo vojenskou operaci Rusko. Erdogan musel přihlížet, jak se jeho projekt hroutí víc a víc. Nařídil proto Sálihu Muslimovi, aby spustil operaci násilného pokurdštění severní Sýrie. Syřané se jí vzepřeli a Rusko už našlo způsob, jak situaci pacifikovat“ (třeba i za cenu „pozdější federalizace Sýrie“). Francie hodila mrtvého brouka.

„Turecko, které ten Hollandův kotrmelec vytočil, si Francii vzalo za rukojmí a 13. listopadu nařídilo útok v Paříži se 130 obětmi na životech a 413 zraněnými.“ Meyssan to tehdy, připomíná i teď, komentoval takto: „Francouzské vlády, střídající se mu moci, vstupovaly do aliancí se státy, jejíchž hodnoty jsou opakem těch republikánských.“ Právě s nimi uzavíraly holporty i „ve stále víc  tajných válkách. Prezident Hollande a zvlášť náčelník jeho generálního štábu generál Benáchoit Puga, ministr zahraničí Laurent Fabius i jeho předchůdce Alain Juppé jsou dnes objektem vydírání.“ A jediný únik, který jim z té pasti zbyl, je „doznání, do jaké změti svou zemi zavlekli“.

„Terorizovaná Paříž se vrátila k Juppého plánu z roku 2011. 20. listopadu se spolu s Londýnem zasadila o to, že Rada bezpečnosti OSN přijala Rezoluci 2249.“ S cílem „ospravedlnit“ – „pod hlavičkou boje proti Daeši“ – „dobytí severní Sýrie Kurdy. Jenže Spojené státy a Rusko její text změnily v tom smyslu, že Francie a Spojené království mohou intervenovat jen na pozvání Sýrie.“ Což budí asociace se „zkrachovalou koloniální operací z roku 1956“. Kdy se „francouzsko-britské síly, podporované Izraelem a Tureckem, pokusily okupovat Suezský průplav. Zvednuté obočí Spojených států a SSSR je však přimělo zařadit zpátečku.“

Za pět a půl měsíce ruské intervence v Sýrii se vztahy Moskvy a Ankary zhoršily ještě víc. Rusko se ovšem do války s Tureckem vtáhnout nenechalo. A „vsadilo na subtilnější plán podpory PKK proti Erdoganově vládě. Sergej Lavrov dokázal svého amerického partnera přesvědčit, aby nastávající destabilizace Turecka využil ke svržení diktátora Erdogana. Turecký režim, pociťující hrozbu ze strany Ruska i USA, se snaží najít spojence. Premiér Ahmet Davutoglu vyrazil 5. března do Teheránu a íránský ministr zahraničí Džavád Šaríf navštívil 18. března Ankaru. Islámská republika si však komplikovat vztahy s oběma velmocemi nemá v úmyslu.“ 

Když Vladimír Putin 14. března oznámil, že většinu leteckých sil ze Sýrie vrací domů, „projekt Pseudokurdistán“ sice jakoby dostal novou šanci. „Jenže Moskva a Washington jsou o krok napřed – začaly nepřímo dodávat zbraně PKK.“

Zato státy, mající většinu v EU, ji drží v zajetí politiky, oktrojované Francií.  „Už minimálně pět let a bez viditelné známky úspěchu.“ Některé jiné evropské země – například Belgie – kontrují aspoň gesty typu „azylu pro předáky tureckých Kurdů“. A netají se ani „zlostí nad summitem EU-Turecko 17. a 18. března, který je donutil schválit dotaci Ankaře ve výši 3 miliard euro ročně“.

„Chování evropských elit, zaslepených obsesí proti Sýrii, opakuje chybu, jíž se dopustily v roce 1938. Tehdy, posedlé antikomunismem, podpořily kancléře Hitlera, když anektoval Rakousko i za sudetské krize (Mnichovské dohody), aniž jim došlo, že si tím vyzbrojují nepřítele, co udeří i na ně.“

Erdogan pronesl – „právě v době summitu s EU“ – „televizní projev u příležitosti 101. výročí „bitvy o Dardanely“. Na počest tehdejšího „vítězství Osmanské říše nad spojenci“ – a „obětí útoku v Ankaře před pár dny“. Prohlásil tu: „Neexistuje důvod, proč by bomby, které vybuchly v Ankaře, nemohly explodovat v Bruselu či jiné evropském městě…Apeluji na všechny státy, podporují teroristické organizace, přímo či nepřímo. Krmíte hada na své hrudi a ten had, kterého krmíte, může kdykoli uštknout i vás. Pohled na bomby, explodující v Turecku, z televizních obrazovek pro vás možná nic neznamená – až ale bomby začnou vybuchovat ve vašich městech, pak naše pocity pochopíte. Potom však už bude pozdě….“  

K bruselskému masakru došlo jen čtyři dny nato. Vyžádal si 34 životy a 260 zraněných. Synchronie, nastalá čirou náhodou, to podle Meyssana nebyla. Tím spíš, že „turecký tisk se z trestu, jenž stihl Belgii, radoval“. A „občanská válka, restartovaná prezidentem Erdoganem, má v Turecku na svědomí dalších 3.500 životů“.