Pláč nad ukradenou Evropou

Pro ty, kteří to snad ještě nevědí, jsem se narodil ve Švýcarsku v r. 1963 a, stejně jako většina Švýcarů, jsem cestoval po celé Evropě po mnoho let. Má oblíbena místa byla především na jihu: Řecko (Atény, Aegina, Aghia Marina), Španělsko (Gran Canaria, Andalusia, Madrid), Itálie (Ansedonia, Řím, Miláno, Aosta), Francie (Creuse, Correze, Vercors), ale také „skutečná“ „střední Evropa“ Švýcarska (Berner Oberland, Graubunden, Val Psochiavo), Německo (Bavorsko), Holandsko (Amsterdam, Hague), Belgie (Bruggy). Dokonce jsem podnikl pár skvělých cest do Irska (Dublin, Donegall, Connermara) a vše jsem miloval. Miloval jsem jazyky (mluvím španělsky, německy, francouzsky, italsky), miloval jsem nádhernou odlišnost lidí, hudby, jídla, krajiny, přízvuků a krásných budov, coby svědků minulosti sahající až do starověku – to vše bylo potěšením pro mé srdce a potravou pro moji mysl. Naprosto  MILUJI Evropu, a nejen kvůli národnostem, sám jsem napůl Evropan (můj otec, který mne nevychoval, je Holanďan), ale protože většinu života jsem strávil tam, a ať se bude dít cokoliv, Evropa pro mne bude domovem.

(Bokem: když říkám „Evropa“, myslím tím západní Evropu, skutečnou Evropu, tu, která byla okupována NATO, ne tu východní část, okupovanou Varšavskou smlouvou, která stejně nikdy Evropou skutečně nebyla. Nechci se nikoho dotknout, ale pro mne je názor, že Polsko nebo Bulharsko jsou součástí Evropy, směšný. Stejně tak Balkán, s možnou výjimkou Řecka. Vím, že většina nebude souhlasit a dokáže, že se mýlím, ale je mi to jedno. MOJE Evropa bude vždy čistě západní, za všech okolností.)

Ale tento domov mi byl ukraden.

Zaprvé, tento domov mi byl ukraden projektem EU, který byl od prvního dne proti-evropský. Jak je EU proti-evropská? Především proto, že jejím cílem je unifikovat nádherně rozličný kontinent. Co mají Němec a Ital společného. Řeknu vám to: „nic“. Ve Švýcarsku jsem žertoval, že hranice s Afrikou začíná v Carouge, v nejjižnější čtvrti Ženevy. Kdybyste se zeptali německého Švýcara z Curychu, řekl by, že hranice s Afrikou začíná jižně od Bernu, na jazykovém předělu mezi německy a francouzsky mluvícím Švýcarskem. A prosím nepovažujte to za známku proti-italského nebo proti-francouzského rasismu – není. Byl to „vtip“, ale odrážející skutečné rozdíly.

Kdysi existovalo skutečné a životaschopné evropské (a jak jsem řekl, pokaždé když říkám „evropské“, myslím „západoevropské“) jádro: Německo, Francie, Belgie, Holandsko a Dánsko byly blízko sebe, kdy Francie byla podivínem mimo (Francie jsou přinejmenším dvě země: jih a sever Francie, slepené historií a jazykem). Švýcarsko bylo politicky příliš nezávislé, aby se k tomuto „jádru“ připojilo, stejně jako Británie, která nikdy nebyla ani v nejmenším evropská. Když tak, Británie byla vždy proti-evropská a nejhorším nepřítelem Evropy.

EU zašla mnohem dál. Připojila Španělsko, Itálii, Řecko a Portugalsko. Již to bylo dosti šílené, ale, předpokládám, bolestivě schůdné. Ale pak přišla smrtící rána: připojily se všechny země VS v rámci sebevražedné expanze na východ. Necítím potřebu diskutovat o tom, jak by měly být země střední a východní Evropy nazývány, možná „východoevropské“ je v pořádku, ale nikdy nebyly žádným způsobem součástí západní Evropy. Ano, z politických důvodů, si o sobě Poláci, Estonci a Rumuni myslí, že jsou „Evropané“, ale stejně jako Ukrové s jejich směšným „Україна – це Європа!“ (Ukrajina je Evropa), nikdy nebyli součástí skutečné Evropy, ne té, o které jsem žertoval, že hranici Evropy s Afrikou tvoří Carouge.

Druhá smrtící rána Evropě přišla, když kapitalisté otevřeli hranice Evropy levné přistěhovalecké pracovní síle z jihu. Dovolte mi vám říct, že první vlna přistěhovalců, většinou Italů, Portugalců a Španělů, mohla být snadno integrovatelná. Chodil jsem do školy, kde asi polovinu třídy tvořily tyto tři skupiny. Jistě, každý z nich měl vlastní identitu, jazyk a zvyky – ale mohli být opravdu integrováni do širší společnosti. Pak přišli Jugoslávci a to již bylo mnohem drsnější. Všichni – Srbové, Chorvati, Albánci z Kosova – přišli z komunistické Jugoslávie, a zatímco zcela určitě tvrdě pracovali, nikdy se skutečně necítili v jejich nové zemi pobytu doma, a stejně i místní je nepovažovali za vlastní. Ale pak přišel bordel s příchodem „Arabů“ z Maghrebu (severní Afriky), kteří nebyli dokonce ani skutečnými „Araby“, ale černoši ze subsaharské Afriky. Dokážete si představit, jaké to je vidět „skutečné“ Afričany ve stále větším počtu po celém vašem domovském městě, kde jste žertovával, že hranice s Afrikou je v Carouge (opakuji tento příklad, protože jej považuji za velmi výmluvný)? Bylo to jako mor, i když nikdo to nebyl ochoten připustit.

Nyní mi dovolte okamžitě odstranit jednu kachnu. Záležitost islámu.

Říkám, že nikdo z Afričanů nemohl být skutečně integrován do čistě západoevropské společnosti. Ale, a to je klíčové, muslimové, a zde myslím skutečně nábožné a pobožné muslimy, vždy respektovali zákon a byli vždy vynikajícími sousedy. Vím, o čem mluvím, neboť jsem žil hned naproti velké mešitě, po desítky let, a vím jistě, že muslimové chodící do mešity jsou extrémně zdvořilí (více, než místní) a že si dávají velmi záležet, aby ukazovali uhlazený, vzdělaný a řádný obrázek islámu před ne-muslimy. Skutečným morem byly děti z druhé generace, které nebyly ani Evropany, ani muslimy. Nyní tito, obzvláště Alžířané, jsou zodpovědní za převážnou většinu kriminality a jsou skutečným děsem: arogantní, uřvaní, nevzdělaní a velmi agresivní. Tito Severoafričané se typicky mísí s druhou generací afrických černochů a tvoří jádro téměř všech zločineckých gangů poflakujících se kolem. Opět, mluvím z dlouhé a osobní zkušenosti, takže mi prosím neříkejte, že neznám Evropu, ani islám, protože znám, vlastně velmi dobře.

(Bokem: nemohu mluvit o Turcích/Kurdech v Německu, prostě proto, že jsem v těchto kruzích nestrávil dostatek času a nemohu tedy na ně mít kvalifikovaný názor).

Takže má Evropa mi nebyla ukradena pouze jednou, ale dvakrát, a zatímco pláču nad Evropou mého mládí, naprosto opovrhuji Evropou Evropské unie. Pokaždé, když vidím Hollanda, Stoltenberga nebo Tuska, se mi zvedá žaludek a kleju. Lezou mi naprosto krkem. Nenávidím Evropu Charlie Hebdo, BHL, Harlema Desira, Evropu Conchity Wurst nebo Dalii Grybauskaite (typická evropská jména, že?).

Londýn nyní vypadá jako Karáčí, Paříž jako Ouagadougou, Řím jako Targu-Mures. To je naprosto nechutné, pobuřující a sebevražedné. Říkat to nemá naprosto nic společného s rasismem a pouze člověk postrádající jakékoliv skutečné kulturní kořeny může falešně interpretovat zděšení těch, kteří vidí, jak jsou jejich města a kulturní kořeny likvidovány vlnami neintegrovatelných přistěhovalců, jako formu rasismu. Nevěříte mi?

Dovolte mi říct vám toto: ve Francii je spousta Severoafričanů, kteří jsou nyní zděšeni, když vidí, jak jsou jejich (obvykle chudé) čtvrti doslova zaplaveny rumunskými cikány, zatímco ve Švýcarsku máte víceméně integrované Jugoslávce, kteří nyní se zděšením sledují, jak jejich údajně bývalí jugoslávští „spoluobčané“ řídí obchod s kokainem. Kolik si myslíte, že byste ve vězení našli švýcarských občanů? To nikdo neví, ale tipuji, že tvoří méně než 15% vězňů.

Nejhorším na tom všem je, že jak pravice, tak levice jsou za tento stav věcí zodpovědné stejně.

Původně přišel hlavní impulz pro dovoz přistěhovalců do Evropy od pravice, od organizovaných korporátních manažerů, kteří chtěli levnou pracovní sílu za každou cenu. Jako vždy, když se podíváte hlouběji, byly silou stojící za korporacemi banky. Není náhoda, že ve Francii vše začalo Georgesem Pompidou, který, než se stal prezidentem, byl generálním ředitelem banky N. M. Rothschild & Sons. Pompidou, který se dostal k moci po “barevné revoluci” CIA známé jako „květen 68“, po skutečném francouzském vlastenci, generálovi Charlesovi de Gaulle, který se pokusil odpojit Francii od jejích anglo-sionistických páníčků a který byl následně svržen v bizarní revoluci, ve které trockisté a agenti CIA pracovali ruku v ruce na dosažení změny režimu ve Francii.

Jedinou starostí celé francouzské pravice byl zisk, zisk a zase zisk. Francouzští pracující byli skvěle odborově organizováni, dosáhli pozoruhodných sociálních a pracovních práv a francouzští kapitalisté je prostě nemohli přeměnit na bezprávnou pracovní sílu, kterou potřebovali, takže ji dovezli ze zahraničí.

Co se týká levice, ta viděla v tomto přílivu přistěhovalců fantastickou politickou příležitost jak dosáhnout společenské změny, které vždy dosáhnout chtěla: totálního zničení jakékoliv formy tradice, národní identity a náboženství.

Francouzští sionisté obzvláště v tom viděli vynikající příležitost k oslabení francouzské národní identity tím, že ji onálepkují jako z definice rasistickou. Tak to udělali.

Prezident Francois Mitterrand chtěl rozštěpit francouzskou pravici, aby vyhrál volby, takže osobně nařídil hlavní francouzské televizní stanici udělat dlouhý rozhovor s vůdcem Národní fronty, Jean-Marie Le Pen. Právě tento rozhovor dostal Národní frontu do světel reflektorů a tato taktika fungovala. Francouzská pravice byla rozdělena a, mimochodem, stále je. Francouzští socialisté spojili síly s izraelskou lobby a vytvořili hnutí s názvem „Touche pas a mon pote“ (nesahej na mého kámoše), vedené chlápkem pojmenovaným Harlem Desir (nekecám!). Jejich poslání? Bojovat s údajným rasismem Francouzů. Zní to povědomě? Vytvořte problém a pak ho „vyřešte“ („základní poučka sionismu“). Tato operace fungovala skvěle a učinila veškerou diskusi o přistěhovalectví rovnou rasismu.

Nyní, kdy EU nahradila Evropu, se pravice a levice logicky slily do toho, čemu říkám „extrémní střed“ – stejný globalistický model, který na jedné straně chce zrušit všechny hranice, a na druhé zlikvidovat všechny sociální regulace chránící pracující třídu před vykořisťováním kapitalistů.

Omlouvám se za tuto dlouho exkurzi do minulosti, ale chci, abyste chápali, proč jsem vždy tak naštvaný, když píšu o dnešní „Evropě“: jsem naštvaný, protože si pamatuji velmi dobře „včerejší Evropu“, protože jsem ji viděl zabíjet krok po kroku před mýma očima, protože osobně jsem prožil každou fázi této pomalé vraždy a protože naprosto opovrhuji pseudo Evropou, kterou sionisté budují na popelu staré Evropy.

Pár dalších komentářů:

Gladio: ano, vím o Gladio, pamatuji si bombový útok v Boloně a únos Aldo Mora. Mohly by být poslední bombové atentáty Gladio 2.0? Ano, rozhodně, ale to v žádném případě nijak neovlivňuje základní tezi, že nekontrolované přistěhovalectví je morální hrozbou pro Evropu a ideálním vektorem pro penetraci teroristů. Jen si vzpomeňte na to, že Daesh je řízen CIA a ať již jsou řídící agenti v Raqqa nebo v Bruselu, není v tom rozdíl. Takfiristé byli vždy pěšáky CIA.

Role USA: obrovská. EU je v podstatě americkým projektem, prostřednictvím Bilderbergů a sionistické lobby v Evropě. EU je dnes řízena kompradorskou elitou, která je zcela podřízená anglo-sionistickým zájmům. To, co skuteční Evropané chtěli, byla „Europe des patries“ (Evropu vlastí), kterou prosazoval de Gaulle. Všichni víme, co se stalo de Gaullovi za to, že se postavil proti anglo-sionistické Říši.

Rusko: to je zajímavé. Nevidím u Rusů vůbec žádnou škodolibou radost, vůbec žádnou. Zaprvé, většina Rusů má prostě Evropu ráda, obzvláště jižní Evropu, se kterou cítíme mnohem silnější spojení. Ale obdivujeme také severní Evropany pro jejich nepopiratelné úspěchy. Navíc Rusové vědí, díky vlastní hořké minulosti, že dobří lidé mohou žít i v nechutném režimu. To je také důvod, proč Rusové obvykle neobviňují obyčejné Američany z politiky vládnoucího 1%. Ale to, co Rusy skutečně otravuje, je zavrženíhodná servilita většiny Evropanů vůči zavrženíhodnému režimu. Velký ruský filosof Ivan Solonevič psával, že „Němci nejsou lépe organizováni, jsou snadněji organizovatelní“. Tím myslel, že ať již za nacistů, nebo za americké okupace, jsou Němci vyjímečně poslušní a ochotní dělat nařízené. V kontrastu s tím jsou Rusové mnohem více svobodomilovní a dokonce anarchističtí a vždy se bouří proti jakékoliv autoritě, kterou nerespektují.

(Bokem: pochybujete o tom? Zvažte toto: Němci skutečně zvolili Hitlera a pak ho poslouchali až do jeho smrti. V porovnání s tím sovětský režim se dostal k moci v r. 1917, ale stability dosáhl teprve až v r. 1946 (!), po obrovské občanské válce, mnoha povstáních, krvavých represích, krvavých vyhnáních a strašlivé válce, kdy, poprvé v ruské historii, miliony Rusů změnily stranu. Dokonce i po r. 1946 – roce poslední velké vlny represí – se sověti báli vlastní populace až do r. 1991, a z dobrého důvodu, dodal bych).

Osobně očekávám, že k první explozi proti EU dojde ve Francii, zemi, která má, stejně jako Rusko, hluboký, téměř fyzický, vztah ke svobodě a která, jak jsem si osobně jistý, nakonec vybuchne. Až se to stane, bude to násilné a krvavé (tedy další francouzská – a ruská – tradice). Myslím, že anglo-sionisté přistoupí k nepředstavitelné zvrhlosti a nečestnosti, aby tomu zabránili, zle já sázím na Francii, která povstane proti Říši v EU jako první. Proč? Protože ostatní kandidáti, Řecko, Španělsko nebo Itálie, se budou vždy „ohlížet přes rameno“, zatímco Francouzi prostě vybuchnou vzteky, bez ohledu na následky (v tom jsou Francouzi mnohem podobnější Rusům). Navíc Francouzi budou vždy nenávidět Anglány.

Islám: Fakt 1: muslimové zde zůstanou. Můžete mít vztek, nebo být rádi, ale to je fakt. Fakt 2: islám, skutečný islám, na rozdíl od wahhabistického islámu, je kategoricky proti anglo-sionismu. Myslím, že islám bude jednou ze sil, která nakonec pomůže „vyčistit chlév“ v Evropě. Wahhabismus na druhé straně bude zcela a totálně v Evropě zlikvidován. Je to smrtelná hrozba pro celé civilizované lidstvo, hrozba, se kterou nelze jednat a která musí být zcela zlikvidována.

Osmani: mějte mne za šílence, ale docházím k závěru, že Turecko, aspoň v současné formě, je inherentně nebezpečným a nereformovatelným subjektem, který musí být donucen smrsknout se do velikosti a stavu přiměřenému představě „normální země“. Jen se podívejte na poslední desítky let. Turci byli zapleteni: na Kypru, v Kurdistánu, Čečensku, Bosně, Albánii, Makedonii, Krymu, Libanonu a Sýrii! Jak to vypadá u podpory terorismu? Vzpomíná si někdo, že Turecko stále okupuje polovinu Kypru a že turecká armáda bombarduje a napadá Kurdy v Sýrii a Iráku již desítky let. Jasně, „imperiální virus“ nebyl v této bývalé říši vyhlazen a tato hniloba musí být zlikvidována, aby se Turecko konečně stalo tím, čím se staly všechny ostatní bývalé říše: normální zemí, jako Řecko a Holandsko. Mimochodem, jedinou věcí, která dnes drží Turecko pohromadě a dává mu jakousi imunitu, je, samozřejmě, ochrana Spojených států, NATO, alias anlgo-sionistické Říše. Zbavte se jednoho a ostatní bude brzy následovat.

„Skutečná“ levice: kdysi v Evropě existovala skutečná levice. A, na rozdíl od moderní „kaviárové levice“, byla skutečně vlastenecká. Vůdce francouzské Komunistické strany Georges Marchais prohlédl kapitalistický plán dovést masu přistěhovalců a odsoudil to jako konspiraci jak proti místním Francouzům, tak proti přistěhovalcům. Některé z jeho projevů zní velmi podobně, jako věci, které Jean-Marie Le Pen opakoval po desítky let. Skutečná levice byla nyní v Evropě zcela zlikvidována, nebo, pokud někde existuje, je příliš malá, aby něco zmohla.

„Skutečná“ pravice: Národní fronta Jeana-Marie Le Pena bývala skutečnou věcí, dokonce i když byla pečlivě manipulována francouzskými socialisty. Ale od chvíle, kdy se k moci dostala jeho dcera Marine, byla Národní fronta zcela kooptována sionisty, a z lidového a pracovního hnutí se nyní přeměnila na typicky kapitalistickou pseudo pravici, zaprodanou systému a neschopnou dokonce proti sionistům ani pípnout. Ve Francii existuje skutečná pravice, většinou kolem tradicionalistických „katolických“ (latinských) kruhů, ale je stejně příliš malá, aby mohla opravdu něco změnit.

Omlouvám se za tento dlouhý potlach. Ale bolí mne kvůli této problematice srdce a je pro mne bolestivé o tom psát. Prosím nepeskujte mne kvůli gramatice, překlepům nebo jiným nepřesnostem. Napsal jsem to na posezení, bez přípravy, a takto bleskově píšu, jen když mi něco dráždí emoce (sakra, dokonce se ani neobtěžuji si to po sobě přečíst, nebo zkontrolovat překlepy). Ačkoliv to uveřejním v části „analýzy“, dělám to jen proto, že je to doplnění mé včerejší analýzy. Ale, jak můžete vidět, analýza to není – je to jen frustrovaný a vzteklý potlach o tom, co bylo učiněno místu, kde jsem se narodil a které mám stále rád.

Abych skončil něčím osobním a hezkým, nechám vám tu tuto fotografii místa v Řecku z GoogleEarth, kde jsem se, jako dítě, naučil potápět: skály poblíž vesnice Αγία Μαρίνα (Svatá Marina), na ostrově Aegina. Navštívil jsem toto místo ve věku 12 let poprvé a strávil jsem tam také své líbánky, téměř před 23 lety. Je to také jedno z míst, které nazývám „domovem“.