Materiální pomoc je rozhodně projevem solidarity, ne však vždy jednoznačně užitečným

Na politické scéně to znamená, že většina voličů stojí na jedné či druhé straně, zcela nekriticky vůči straně vlastní a naopak výhradně kriticky až nenávistně vůči té druhé. I obecně takto zjednodušené vidění přináší mnoho problémů. Například šmahem odsuzujeme ty, u nichž se objeví i nepatrné náznaky pochybení, a naopak adorujeme takové, kteří si získají naše sympatie, třeba i pouhými marginálními či účelově populistickými kroky, aniž bychom příslušníky obou uvedených skupin hodnotili celkově a dlouhodobě. Nejde však o pouhý haló efekt, který bývá obvykle kompenzován alespoň dodatečně, neboť zde se zcela neuvědoměle přidává další tendence: tendence slyšet pouze informace potvrzující náš postoj a neslyšet informace náš postoj popírající. Když se k tomu přidá i furiantství, tedy tendence setrvat na svém postoji i poté, kdy je zjevně prokázána jeho chybnost, nelze se divit, jestliže se naše společnost dělí na dva nesmiřitelné tábory, které by se nejraději pozabíjely (pro zachování lepší srozumitelnosti tématu jsem raději pominul selhání etické čili zjištné pohnutky, pod jejichž vlivem lidé mluví a jednají bez ohledu na vlastní názorové preference, zato s ohledem na maximalizaci vlastního prospěchu).

Ona zjednodušující schematičnost pak má negativní dopad například i tam, kde jde o projevy solidarity, ale i prosté humanity či tolerance. I tyto by dle mého mínění totiž měly být poskytovány uváženě, až po prozkoumání problému do hloubky, a i poté nejlépe odborně. Jistě se všichni shodneme, že je zcela nevhodné poskytnout prostředky drogově závislému, byť jsou žádány pod záminkou prostředků na obživu, neboť zde je téměř jisté, že půjdou na další dávku a že namísto pomoci takto dotyčnému „pomůžeme“ ke dnu a že v důsledku jde o počínání nehumánní. Nejspíš se všichni, možná až na matky zcela zaslepené mateřským instinktem, shodneme, že krýt bezdůvodnou absenci dítěte ve škole je „pomocí“ ke dnu a že v důsledku jde o výchovné selhání. Nejspíš se všichni shodneme, že poskytnout krytí kamarádovi, který pravidelně řídí opilý, není ohleduplné, ale krajně nezodpovědné, k němu i ke všem potenciálním obětem. Nejspíš se všichni shodneme, že pomoc imigrantům nelze poskytovat neomezeně a bezpodmínečně, a že je nutno ji vázat na splnění námi určených podmínek. Nejspíš se shodneme i na tom, že poskytnutím finančních prostředků člověku, který s nimi neumí hospodařit, ať už pro sníženou příčetnost/svéprávnost či pro nezodpovědnost, nejen že nenapomůžeme k řešení příčiny, ale že naopak pomáháme fixovat nevyhovující stav. Možná se shodneme i na tom, že pomáhat chudým tehdy, kdy jde o dopad naprostého selhání či dokonce záměrné deformace systému, je sporné, protože jednak naše soukromé prostředky nikdy nebudou dostatečné pro pomoc všem chudým, a dále protože i zde tím, namísto řešení příčiny, pomáháme fixovat nevyhovující stav. Zda a případně co když ten příspěvek ovlivní čtenáře tak, že příště nepomohou potřebnému? Protože de facto málo kdy máte k ruce všechny důkazy, málo kdy dotyčného znáte tak, abyste mohl 100% říct, on si to zaslouží. Nebo on si to nezaslouží. Řídit se striktně vašimi obavami rovná se prostě nepomoci. Hotovo.

Do které kategorie spadá i Petr Hartman, jehož nedávná veřejná prosba o pomoc mne motivovala k této své úvaze, nevím. Zato vím, že než bych publikoval jeho prosbu o příspěvek či mu jej poskytnul, pokusil bych se to ověřit. Člověk, který píše, že využil všechny možnosti sociálního systému, musel obdržet hned několikerá rozhodnutí o zamítnutí žádosti o příspěvek. A jistě nebude váhat taková rozhodnutí předložit. Jednak proto, že tím poskytne tolik potřebnou osvětu těm, kteří ještě stále věří v prospěšnost volné ruky trhu pro všechny, a, a to je rovněž důležité, vyloučí spekulace o nevěrohodnosti své prosby. Snad všichni jsme se už setkali s prosbou o příspěvek, například na ulici, kde ale skutečnost, že onen příspěvek reálně není žádán na jídlo, nýbrž na alkohol, je patrná ihned, jakmile užijeme čich. Snad všichni víme, jak přesvědčiví umějí být žadatelé všeho druhu, kteří neváhají útočit tam, kde mohou být nejúspěšnější - na emoce. A jakými zdatnými psychoanalytiky při tom dovedou být, kdy ty z nás, jenž citem disponujeme, poznají už na sto metrů. Navíc je zde nutno si uvědomit snad největší slabinu nás, kteří jsme ty emoce či obyčejnou lidskost ještě nezahodili, a sice tendenci posuzovat všechny podle sebe. Přičemž si dovolím vyslovit přesvědčení, že s některými příslušníky našeho živočišného druhu nás spojují, při troše zjednodušení, už jen vnější tělesné znaky. A nečiním tak coby pohrdání/povyšování, nýbrž coby varování před všeho schopnými tvory, kteří se, žel stále úspěšně, maskují jako lidé. A to bez ohledu na výši intelektu. V této souvislosti je vhodné uvědomit si následující:

- Asociálové s vysokým intelektem disponují dokonalým maskovacím nástrojem a jsou proto mnohem nebezpečnější (či úspěšnější, měřeno jejich měřítkem úspěšnosti), než asociálové s intelektem průměrným či podprůměrným. Proto v systému, postaveném jim na míru, často zaujímají významné mocenské pozice a disponují velkým majetkem.

- I mezi lidmi intelektuálně a majetkově průměrnými či podprůměrnými se, dle mých zkušeností, ve významné míře vyskytují jedinci, kteří mocné movité asociály kritizují nikoli z pozice etiky, nýbrž závisti, a jsou přitom sami rovněž asociály, byť zatím méně viditelnými, neboť lžou, kradou a/nebo podvádějí pouze do výše svých omezených možností. Jakmile by však dostali příležitost, konali by stejně jako ti, které nyní kritizují.

Z předchozího plyne, že nechceme-li ve snaze změnit systém k lepšímu pouze vytloukat klín klínem, je nutno věnovat stejnou pozornost oběma zmíněným skupinám. Stejně jako etice obecně. Neboť pevnost a stabilita každé stavby, bez ohledu na zvolenou konstrukci, je vždy limitována užitým elementárním stavebním materiálem, je-li jeho pevnost nedostatečná. A společnost vždy stojí na lidech.

Dávat nebo nedávat? Poznámka editora

Zajímavá úvaha. Autor má v mnohém pravdu. Je téměř vždy jisté, že ne všechny darované prostředky skončí tak, jak dárce očekává. Je silně pravděpodobné, že mnozí, kteří předstírají potřebu, ve skutečnosti na tom nejsou tak špatně. Jen málokdy vznikne situace, že dárce přesně ví, jak je na tom příjemce daru doopravdy. Dále je tady velký problém s tím, že vždy bude existovat někdo, kdo by tu pomoc potřeboval více než právě obdarovaný. Nikdy se nám nepodaří dát tomu nejpotřebnějšímu.

Tak co, dávat nebo nedávat?

Můžeme se stáhnout do ulity nedůvěry. Nedávat. Podezřívavě zkoumat každou nataženou ruku. Co když, chlapečku, lžeš? Co když já ti dám stovku a ty půjdeš, a koupíš si krabicový jabčák nebo cigarety? Díváš se tak divně, kdoví, jestli nemáš za rohem zaparkovaný Mercedes. A je možné, že náš pocit je správný. Dáme a za půl hodiny, když se vracíme stejnou cestou, vidíme chlápka, jak popíjí a kouří.

Pokud se budou všichni chovat takto (jakože většina se tak chová), svět bude (je) chmurným místem k životu. Zamračené smutné tváře, jaké potkáváme denně v metru a na ulici.

Zkusme se na to podívat z jiného pohledu. Na internetu obíhá jednoduchá stránka Random Kindness and Senseless Acts of Beauty (Náhodná laskavost a nesmyslný čin krásna.) V odkazu je uváděn příklad. Žena v červené Hondě zastaví u turniketu, kde se platí mostné a říká: „Platím za sebe a za šest dalších za mnou“ a dává obsluze sedm lístků. Šest dalších řidičů jeden za druhým přijíždějí postupně k budce a dozví se, že mýtné platit nemusí, protože někdo před nimi za ně zaplatil. Nevím, jestli je ten příběh pravdivý, ale je inspirativní.

Co myslíte, zjišťovala ta žena předem, zda si to ti řidiči vůbec zaslouží? Zda to potřebují? Zda mají málo? A jestli – Bůh chraň – náhodou nejsou bohatší než ona? Asi sotva, že? Tak proč to, k čertu, dělala? Má snad na rozhazování? Myslím, že to dělala kvůli sobě. Protože jí to udělalo dobře. Cítila se lépe. A možná neúmyslně udělala lepší i svět.

Bohužel, jak je v USA zvykem, z hnutí Random Kindness and Senseless Acts of Beauty se stalo cosi téměř oficiálního. Všimla si toho média, Oprah Winfrey v Good Morning America se tomu věnovala. Nejsem si jistý, zda tím prospěla. Ale bez ohledu na to, jak to zkazili, zkusme to brát jako potravu pro naši duši. Jako inspiraci pro sebe.

Už ve svém minulém příspěvku jsem zmiňoval židy. Dovolte, abych je zmínil ještě jednou, protože je rozumné přebírat dobré věci i od těch, se kterými ne úplně souhlasíme. Židé mají koncept mitzvah. Mimo 613 příkazů v pěti knihách Torah má mitzvah i druhé, poněkud volnější mínění. Referuje o morálních skutcích prováděných jako náboženská povinnost. Z toho pohledu lze mitzvah považovat za koncept lidské laskavosti. Samozřejmě, že se to týká jen vlastních soukmenovců. A je to jeden ze zaručených receptů, jak přežít zlé časy. Jako jednotlivci i jako národ. Oni k tomu potřebují náboženství. Potřebují nad sebou karabáč a mstivého Jahve. My, protože jsme dál, to zkusme brát jako příkaz etiky.

Říká se „dávám, abys dal“. Já říkám, dávám, protože doufám, že až sám budu potřebovat, také mi někdo dá. Dávám, abych udělal svět lepší. Kdyby se tím řídilo více lidí, kdyby ta myšlenka prostoupila národ, jsem si naprosto jistý, že by náš malý svět složený z lidiček kolem nás opravdu lepší byl. Ale nemyslete si, také nedávám všem. V podchodu na Zličíně potkávám každý týden silného muže o berlích. Vybírá příspěvky na chráněné dílny. Pohybuje se těžce, stání mu dělá potíže, přesto tam vydrží hodiny. Je mi ho líto, cítím stud, když ho míjím, ale tomu člověku jsem nikdy nic nedal. Nevím přesně proč. Nicméně ponechávám si právo rozhodnout, komu dám a komu ne, protože všem dát nelze. Nemusí v tom být racionalita, někdy je to jen pocit. Co je důležité, je uvědomění si, že obecně pomáhat a dávat je dobré.

Je to přesně to, co jsem napsal už jednou: Čím více dáváme, tím jsme bohatší.