Pomalý debakl Evropy

V celé EU a mezi ruskou intelektuální elitou to hýří scénáři bezprostředního kolapsu západní civilizace, když obrovský počet uprchlíků nelze asimilovat. V Rusku je tento proces sledován s extrémními obavami, protože se odehrává nedaleko západních částí Ruska a týká se těch, které Kreml tradičně definuje jako „naši partneři“.

Ale co když tento pomalý debakl Evropy nebyl koncipován jako dystopie á la Šílený Max, ale přinesla ho sebou tsunami muslimů, vyhnaných Západem zorganizovanými válkami?

Hle, pevnost Evropa

Teprve před šesti měsíci vláda Angely Merkel přistoupila k obrovským hrátkám tím, že přijala tak zvanou „humanitární“ uprchlickou politiku; označila ji za civilizovanou tvář jinak politicky zkaženého konceptu R2P („zodpovědnost chránit“), který byl bezohledně zmanipulován s cílem napadení a zničení Libye.

O šest měsíců později máme tlupy uprchlíků táhnoucí se podél Balkánské cesty – a stále více uvíznutých kvůli přísným hraničním kontrolám, zmizení sociální dávek, ostnatým plotům a zdem a praktickému zrušení Schengenské dohody. Riskantní hra Merkelové skončila; pevnost Evropa je zpět, se mstou na mysli.

Slyšíte zvuk hroutících se mýtů? Pár by jich tu bylo. Přesvědčení o „evropské solidaritě“ – nemluvě o rovnosti a bratrství. Názor, že členové EU přijmou rozumnou, harmonickou a proporcionální distribuci uprchlíků. Názor, že Evropa neodmítne, nebude deportovat a repatriovat lidi utíkající z válečných zón. Názor, že Turecko bude „chránit“ Evropu před krizí.

Balkánská cesta je nyní, ze všech praktických důvodů, pro uprchlíky zapečetěna, zatímco Ankara pomalu buduje zeď podél úseků turecko-syrské hranice – ani ne tak, aby je skutečně zadržela (nakonec Ankara musí udržet otevřenou džihádistickou dálnici), ale z propagandistických důvodů.

Humanitární uprchlická politika Německa je v troskách a rozleptána pochybnostmi; před pouhými dvěma týdny kancléřka Merkel přemýšlela, jestli se má vydat „naší evropsko-tureckou cestou“, nebo jestli by měla EU nařídit naprosté zapečetění řecko-makedonské hranice.

A to nás přivádí k jádru problému – kterým je samozřejmě Turecko.

Většina německých konzervativních politiků chce, aby Merkel zapečetila německé hranice, zatímco Merkel stále věří v ruku prozřetelnosti; v pomoc „evropských partnerů“ – která nepřijde – a především v pomoc Ankary.

A přesně tam ji turecký sultán Erdogan chce mít; jako prosebnici, ne jako vůdce ekonomické mocnosti Evropy číslo jedna.

Mocenské hrátky Ankary

Jedním z klíčových mýtů celé uprchlické krize je, že Erdoganova vláda AKP dělá, co může, aby ji „zadržela“.

Nesmysl. Samotná krize byla zosnována Ankarou v r. 2015 – kdy byli uprchlíci „propuštěni“ ze svých zadržovacích táborů v Turecku, pod hrozbou, že se o ně již nikdo nebude starat. Uprchlická záplava nebyla „spontánním výtvorem“, kdy by se Syřané, Iráčané či Afghánci náhle rozhodli utéct do EU; byla přímo vyvolána Ankarou. A Erdogan od začátku snil o Velké ceně: uplatit EU, obzvláště Merkel, aby zaplatila – nejméně 3 miliardy euro – aby většina uprchlíků zůstala nikoliv na území Turecka, ale na území jednoho z jeho vlastních neo-osmanských protektorátů; aby byla na syrském území vytvořena „bezpečnostní zóna“.

Extra důkazem ukazujícím na komplot Ankary je fakt, že Turecko nenavýšilo počet hlídek na svém středomořském pobřeží – místa, odkud vycestovává velká spousta uprchlíků, aby zkusili štěstí na lodích na cestě do bezpečí, na řecké ostrovy. Prioritou Ankary bylo „uzavřít“ turecko-syrskou hranici. Tedy ne ji skutečně „uzavřít“, neboť bezpečný průchod zůstává zaručen vybraným „umírněným vzbouřencům“.

Ve Varšavě sídlící agentura pro kontrolu evropských hranic Frontex je zcela přesvědčena, že uprchlické hrátky mezi EU a Tureckem budou pokračovat. Diplomaticky ředitel Fabrice Leggeri tvrdí, že „Turecko to musí učinit pro pašeráky přistěhovalců těžší“.

Jenže to se nestane. A Německo – a EU jako celek – bude i nadále rukojmím politického manévrování Ankary.

Schůzka EU a Turecka se konala v listopadu 2015. Tehdy Erdogan slíbil, že bude větší bezpečnost na pobřeží Egejského moře a více nájezdů na pašeráky přistěhovalců. Příliš málo příliš pozdě. Turecké pobřeží Egejského moře je dlouhé 2,800 kilometrů. Ankara nemá zdroje, aby ho mohla hlídat pořádně.

Takže pašování v masivním měřítku pokračuje volně nadále. Pašeráckým kruhům se správnými „kontakty“ v turecké policii a mezi politiky s vazbami na AKP stačí zaplatit zhruba 3,000 euro za každou skupinu uprchlíků, aby prošla přes hranice a dosáhla moře.

Souběžně s tím Ankara očividně válčí na jihovýchodě Anatolie s Kurdy z PKK. To je priorita číslo jedna, nikoliv pašování uprchlíků, nemluvě o boji s ISIS/ISIL/Daesh. Turecký premiér Ahmet Davutoglu to nemohl vystihnout přesněji, když vloni navštívil Berlín: Erdoganovým/Davutoglovým plánem A je „zlikvidovat“ Kurdy z PKK. Žádný plán B neexistuje.

Chaos, nejdříve vytvořen, pak vítán

Nikdo v Bruselu to neudělá. Takže Frau Merkel nakonec bude jediným evropským vůdcem, který se postaví Erdoganovi a přečte mu zákon o nepokojích. Není to jen záležitost slušného požádání Ankary, aby snížila počet uprchlíků. Je třeba mu to nařídit: vyslechnout ho, proč je vloni vypustil v tak masivním počtu, to především; a zrušit jakýkoliv budoucí balíček finanční pomoci, včetně na budování uprchlických táborů na syrském území.

Drsným faktem je, že celá uprchlická krize – pro Evropu existenční krize – je používána Ankarou jako páka v komplikovaném výpalnictví. Erdogan chce tsunami evropských peněz; a chce tsunami ústupků při vyjednávání vstupu Turecka do EU.

Mezitím neexistuje žádná koordinovaná uprchlická politika EU. Dokonce ani rovnováha mezi humanitárními obavami a „odstrašováním“, altruismem a reálpolitikou. Žádný politický „vůdce“ EU nepřevezme zodpovědnost za války NATO (za „podpory“ petrodolarových zemí GCC), které celou krizi způsobily. Naprostá většina uprchlíků jsou Syřané, Afghánci a Afričané, kteří opouští kontinent přes NATO zničenou Libyi.

Průzkumy mínění konzistentně ukazují, že většina občanů EU již uprchlíky „vítat“ nechce. Jak správně zdůraznil Jean Bricmont z Belgie, autor Humanitárního imperialismu, občané EU, kterých „se nikdy nikdo neptal na otázku uprchlíků a kteří jsou neustále žádáni o oběti, protože „nejsou peníze“, pochopitelně tyto morální žvásty již neberou“.

Bricmont patří k několika málo lidem v Evropě, kteří spojují tečky: „Stejní lidé, kteří vybízeli k „humanitárním“ intervencím a „podporovali“ ozbrojená povstání v zahraničí, která vedla k nekonečným válkám, vytvářejícím neustálý příliv uprchlíků, nyní požadují, aby obyvatelé našich zemí „vítali uprchlíky“. Nejdřív tam vytvoří chaos, a pak tleskají chaosu tady.“

No, to je celá logika Říše chaosu v kostce.