Konečná pro kalifát?

Otázkou je, zda tyto radikální změny v politické geografii Středního východu přetrvají – nebo do jaké míry přetrvají – až válka skončí. Islámský stát bude pravděpodobně nakonec zničen, kvůli tlaku nejednotných, avšak početných nepřátel, ačkoliv jeho stoupenci zůstanou jistou silou v Iráku, Sýrii a zbytku islámského světa. Kurdové jsou v silnější pozici, mají podporu USA, ale tato podpora existuje pouze proto, že poskytují asi 120,000 pěšáků, kteří se ve spolupráci se silami USA vedené koalice ukázali být účinnou a politicky přijatelnou protiváhou ISIS. Kurdové se bojí, že tato podpora zmizí, až bude ISIS poražen, a že budou ponecháni napospas vzbouřeneckým ústředním vládám v Iráku a Sýrii, jako i Turecku a Saúdské Arábii. „Nechceme být použiti jako kanonfutr pro zmocnění se Raqqa,“ řekl mi vloni syrský kurdský vůdce v Rojava. Totéž jsem slyšel tento měsíc pět set mil východněji, na území KRG poblíž Halabja na íránské hranici, od Muhammada Haji Mahmuda, zkušeného vůdce pešmergů a generálního tajemníka Socialistické strany, který vedl tisíc bojovníků při obraně Kirkuku v r. 2014. Jeho syn Atta byl zabit v boji. Řekl, že se obává, že „jakmile bude Mosul osvobozen a ISIS poražen, nebudou mít Kurdové mezinárodně stejnou hodnotu“. Bez této podpory nebude KRG schopna držet sporná území.

Nástup kurdského státu není žádnou zemí v regionu vítán, ačkoliv někde – včetně vlád v Bagdádu a Damašku – zjistili, že vývoj je dočasně v jejich zájmu a že jsou stejně velmi slabí, aby mu vzdorovali. Ale Turecko bylo zděšeno, když zjistilo, že syrské povstání v r. 2011, u kterého se doufalo, že přinese éru tureckého vlivu na celý Střední východ, místo toho přineslo kurdský stát, který kontroluje polovinu syrské strany 550 mil dlouhé hranice s Tureckem. A co hůř, vládnoucí stranou v Rojava je Strana demokratické jednoty (PYD), která je až na název syrskou odnoží Kurdské strany pracujících (PKK), proti které Ankara vedla partyzánskou válku od r. 1984. PYD spojení popírá, ale každá tamní kancelář PYD má na zdi obrázek vůdce PKK, Abdulla Ocalana, který je od r. 1999 v tureckém vězení. Od roku, kdy byl ISIS konečně poražen při obléhání kurdského syrského města Kobani, rozšířil Rojava své území všemi směry, kdy jeho vůdci opakovaně ignorovali turecké hrozby vojenskou akcí proti nim. Vloni v červnu Jednotky lidové ochrany (YPG) syrských Kurdů obsadily Tal Abyad, důležitou křižovatku na turecké hranici severně od Raqqa, což YPG umožnilo propojit dvě ze svých tří hlavních enkláv, kolem měst Kobani a Qamishli; nyní se pokouší dosáhnout na třetí enklávu, dále na západě, v Afrin. Tento rychlý postup je možný jen díky tomu, že kurdské síly operují pod USA řízeným leteckým deštníkem, který značně násobí jejich palebnou sílu. Právě východně od Tal Abyad, krátce před konečným útokem YPG, hřměla nad hlavou neustále koaliční letadla. Jak v Sýrii, tak v Iráku Kurdové identifikují cíle, povolávají letadla na nálety a pak fungují jako čistící síly. ISIS má všude velké ztráty. Při obléhání Kobani, které trvalo čtyři a půl měsíce, bylo zabito 2200 bojovníků ISIS, většina z nich americkými nálety.

Ankara několikrát varovala, že pokud se Kurdové posunou na západ k Afrin, turecká armáda zasáhne. Konkrétně uvedla, že YPG nesmí překročit Eufrat: to byla pro Turecko „červená čára“. Ale když v prosinci vyslala YPG své arabské bojůvky, Syrské demokratické síly (SDF), přes Eufrat na přehradě Tishrin, Turci neudělali nic – částečně proto, že postup byl podporován na různých místech jak americkými, tak ruskými nálety na cíle ISIS. Od počátku roku začaly být turecké námitky zuřivější, protože YPG a syrská armáda, ačkoliv jejich aktivní spolupráce prokázána není, vzaly nejdůležitější zásobovací trasy ISIS a opozice do kleští, kdy tato trasa probíhala úzkým koridorem mezi tureckou hranicí a Aleppem, kdysi největším syrským městem. 2. února syrská armáda, podporovaná ruskými nálety, odřízla hlavní silniční spojení do Aleppa a o týden později se SDF zmocnily letecké základny Menagh, ze které vyhnaly na Al-Kajdu napojenou frontu Al Nusra, z jejíž podpory bylo v minulosti obviněno Turecko. 14. února turecké dělostřelectvo začalo ostřelovat síly, které se zmocnily základny, a požadovaly jejich stažení. Komplexní kombinace bojůvek, armád a etnických skupin bojujících o ovládnutí této malé, avšak klíčové oblasti severně od Aleppa, činí tamní boje matoucími dokonce i podle syrských měřítek. Ale pokud bude opozice odříznuta od Turecka dlouho, bude vážně a možná i fatálně oslabena. Sunitské státy – zejména Turecko, Saúdská Arábie a Katar – ve své dlouhodobé kampani s cílem svrhnout Bashara al-Assada neuspějí. Turecko bude čelit vyhlídkám na nepřátelský PKK řízený státeček podél svého jižního křídla, čímž pro něj bude mnohem těžší potlačit dlouho trvající odboj PKK v rámci jeho vlastní kurdské menšiny čítající 17 milionů lidí.

Říká se, že Erdogan chtěl, aby Turecko zasáhlo v Sýrii vojensky již od loňského května, ale doposud ho v tom zrazovali jeho armádní velitelé. Tvrdili, že Turecko by vstoupilo do silně komplikované války, ve které by mohlo stát proti USA, Rusku, Íránu, syrské armádě, PYD a ISIS, zatímco jeho jedinými spojenci by byly Saúdská Arábie a některé monarchie Zálivu. Vstup do syrské války by zcela určitě představoval pro Turecko obrovské riziko, neboť se navzdory tomu, že hlasitě odsuzuje PYD a YPG jako „teroristy“, omezilo jen na malé akce, někdy jen na čistou pomstu. Ersin Umut Güler, turecký kurdský herec a režisér v Istanbulu, nedostal povolení přivést domů k pohřbení tělo svého bratra Azize, který byl zabit v bojích s ISIS v Sýrii. Než stoupl na minu, byl Aziz u YPG, ale byl to turecký občan a patřil k radikální socialistické Turecké straně – nikoliv k PKK. „Je to jako něco z Antigony“, řekl Ersin. Jeho otec odcestoval do Sýrie a odmítl se vrátit bez těla, ale úřady byly neoblomné.

Turecká reakce na vzestup Rojava má válkychtivý tón, ale v praxi je ambivalentní. Jednoho dne ministr vyhrožuje totální pozemní invazí a druhý den další představitel ji vylučuje, nebo ji podmiňuje účastí USA, což je nepravděpodobné. Turecko obvinilo z pumového útoku v Ankaře, při kterém zahynulo 17. února 28 lidí, YPG, což muselo zvýšit pravděpodobnost intervence, ale v nedávné minulosti byly turecké akce rozkouskované a kontraproduktivní. Když 24. listopadu turecká F-16 sestřelila ruský letoun v rámci toho, co se zdá být pečlivě naplánovaným útokem, předvídatelným výsledkem bylo, že Rusko pošle moderní letadla a protivzdušné raketové systémy, aby si zajistilo nadvládu ve vzduchu nad severem Sýrie. To znamená, že pokud by Turecko zahájilo pozemní invazi, muselo by to učinit bez vzdušné podpory a jeho jednotky by byly vystaveny bombardování ze strany ruských a syrských letadel. Mnoho kurdských politických vůdců tvrdí, že invaze turecké armády je nepravděpodobná: Fuad Hussein, šéf štábu prezidenta KRG, mi minulý měsíc v Erbil řekl, že „pokud se Turecko chystalo zasáhnout, tak před sestřelením ruského letadla“ – ačkoliv to předpokládá, samozřejmě, že Turecko ví, jak jednat ve svém nejlepším zájmu. Tvrdil, že konflikt by byl rozhodnut dvěma faktory: tím, kdo vyhraje na bojišti, a spoluprací mezi USA a Ruskem. „Pokud má být krize vyřešena,“ řekl, „bude vyřešena dohodou mezi velmocemi“ – a minimálně na Středním východě Rusko opětovně získalo statut velmoci. Nová volná aliance mezi USA a Ruskem, i když přerušovaná projevy konkurování si v duchu studené války, přinesla 12. února dohodu v Mnichově o dodávkách pomoci obléhaným syrským městům a o „zastavení nepřátelských akcí“, po kterých má následovat formálnější příměří. Deeskalaci krize bude obtížné zorganizovat, ale fakt, že USA a Rusko společně vedou dohlížecí tým, ukazuje na rozsah, v jakém vytěsňují místní a regionální mocnosti coby tvůrce rozhodnutí v Sýrii.

Pro Kurdy v Rojava a na území KRG je to okamžik zkoušky: pokud válka skončí, jejich nově získaná moc by rychle zmizela. Nakonec jsou to jen malé státy – KRG má asi 6 milionů obyvatel a Rojava 2,2 milionu – obklopené mnohem většími. A jejich ekonomiky jsou jen těsně nad vodou. Rojava je dobře organizován, ale blokován na všech stranách a neschopen prodat většinu své ropy. 70% budov v Kobani bylo přeměněno na prach americkým bombardováním. Lidé utekli z měst jako Hasaka, která jsou blízko frontové linie. Ekonomické problémy KRG jsou vážné a pravděpodobně neřešitelné, pokud nedojde k neočekávanému nárůstu ceny ropy. Před třemi lety se propagoval jako „nová Dubaj“, obchodní uzel a ropný stát s dostatečnými příjmy, aby se mohl stát nezávislým na Bagdádu. Když ropná horečka v r. 2013 vyvrcholila, nově vybudované luxusní hotely v Erbil byly plné zahraničních obchodních delegací a podnikatelů. Dnes jsou hotely a obchodní domy prázdné a irácký Kurdistán je plný napůl rozestavěných hotelů a obytných budov. Konec konjunktury KRG znamenal ničivý šok pro obyvatelstvo, z nichž mnozí se pokouší přestěhovat do západní Evropy. V mešitách probíhají časté vzpomínkové mše za ty, kteří se utopili v Egejském moři při plavbě z Turecka na řecké ostrovy. Státní příjmy z ropy činí nyní asi 400 milionů dolarů měsíčně; výdaje činí 1,1 miliardy dolarů, takže jen pár ze 740,000 vládních zaměstnanců dostává plat. V zoufalství vláda zabavila peníze v bankách. „Má matka šla do své banky, kde si myslela, že má 20,000 dolarů,“ řekl mi Nazdar Ibrahim, ekonom univerzity Salahaddin v Erbil. „Řekli: „Nemáme vaše peníze, protože si je vzala vláda.“ Nikdo nedává peníze do bank a to ničí bankovní systém.“

KRG se propagoval jako „jiný Irák“, kterým, v některých ohledech, je: je mnohem bezpečnější žít tam, než v Bagdádu nebo Basře. Ačkoliv Mosul není příliš daleko, bylo v iráckém Kurdistánu v porovnání se zbytkem země jen pár bombových útoků nebo únosů. Ale KRG je ropným státem, který zcela závisí na příjmech z ropy. V regionu se nevyrábí téměř nic jiného: dokonce i zelenina na trzích je dovážena z Turecka a Íránu a ceny jsou vysoké. Nazdar Ibrahim řekl, že oblečení, které si mohl koupit v turecku za 10 dolarů, stálo doma třikrát více; v iráckém Kurdistánu, tvrdí, je stejně draho, jako v Norsku nebo Švýcarsku. Prezident KRG, Massoud Barzani, prohlásil, že uspořádá referendum o kurdské nezávislosti, ale v době všeobecného ekonomického krachu to není přitažlivá možnost. Asis Hardi, vydavatel novin Sulaymaniyah, říká, že protesty se šíří a v každém případě „dokonce i na vrcholu konjunktury byl v oblibě vztek na klientelismus a korupci“. Irácký kurdský stát – mající k nezávislosti daleko – je nucen se poohlížet po externích mocnostech, včetně Bagdádu, aby se zachránil před dalším ekonomickýcnm kolapsem.

Podobné věci se dějí i jinde v regionu: lidé, kteří byli propašováni z Mosulu, říkají, že kalifát se hroutí pod vojenským a ekonomickým tlakem. Jeho nepřátelé se zmocnili Sinjar, Ramadi a Tikritu v Iráku a YPG a syrská armáda ho odráží v Sýrii a blíží se k Raqqa. Pozemní síly útočící na ISIS – YPG, syrská armáda, irácké ozbrojené síly a Pešmergové – mají nedostaek lidí (v boji o Ramadi měla irácká armáda při útoku pouhých 500 mužů), ale mohou si povolat ničivé nálety na jakoukoliv pozici ISIS. Od okamžiku, kdy byl poražen v Kobani, se ISIS vyhýbal připraveným bitvám a nebojoval do posledního muže při obraně svých měst, ačkoliv s tím počítal v Raqqa a Mosulu. Pentagon, irácká vláda a Kurdové přehání rozsah svých vítězství nad ISIS, ale dochází k velkým ztrátám a ISIS je izolován od vnějšího světa kvůli ztrátě svého posledního spojení s Tureckem. Správa a ekonomická infrastruktura kalifátu se začínají bortit pod tlakem bombardování a blokády. Takový dojem mají lidé, kteří opustili Mosul na počátku února a úchýlili se do Rojava.

Jejich cesta nebyla snadná, protože ISIS zakazuje kalifát opustit – nechce masový exodus. Ti, kteří se ven dostali, nás informovali, že ISIS se stává násilnějším při vynucování fatev a náboženských přikázání. Ahmad, 35letý obchodník z al-Zuhour v Mosulu, kde vlastní malý obchod, sdělil, že „pokud je někdo přichycen, že si oholil vousy, dostane třicet ran bičem, zatímco vloni by ho jen zatkli na pár hodin“. Ahmad také řekl, že životní podmínky se prudce zhoršily a akce představitelů ISIS se staly mnohem svévolnějšími: „Berou jídlo bez placení a zkonfiskovali většinu mých zásob, pod záminkou, že podporují bojovníky Islámského státu. Vše je drahé a obchody jsou poloprázdné. Před rokem byla tržiště plná, ale posledních deset měsíců ne, protože utekla spousta lidí a ti, co zůstali, jsou nezaměstnaní.“ Sedm měsíců nefungovala elektřina a všichni závisí na soukromých generátorech, které běží na podomácku rafinované palivo. To je dostupné všude, ale je drahé a špatné kvality, takže funguje jen v generátorech, a ne v autech – a generátory se často porouchávají. Je nedostatek pitné vody. „Každých deset dní nám teče voda po dvě hodiny,“ řekl Ahmad. „Voda, kterou dostáváme z kohoutku, není čistá, ale musíme ji pít.“ Neexistuje žádná síť mobilních telefonů a internet je dostupný jen v internetových kavárnách, které jsou přísně sledovány úřady kvůli případnému podněcování ke vzpouře. Vyskytují se známky zvýšené kriminality a korupce, ačkoliv to může být důkazem především toho, že ISIS zoufale potřebuje peníze. Když se Ahmad rozhodl utéct, kontaktoval jednoho z mnoha pašeráků působících v oblasti mezi Mosulem a syrskou hranicí. Řekl, že cena za jednoho člověka propašovaného do Rojava činí 400 až 500 dolarů. „Mnoho pašeráků jsou muži ISIS,“ řekl, ale nevěděl, jestli vůdci organizace věděli, co se děje. Zcela určitě vědí, že rostou stížnosti na životní podmínky, protože citovali hadit, výrok Mohameda, proti takovým stížnostem. Ti, kteří porušují hadit, jsou zatčeni a posíláni na převýchovu. Ahmadův závěr: „Diktátoři se stávají velmi násilnými, když cítí, že se jejich konec blíží.“

Jak přesná je Ahmadova předpověď, že kalifát vstupuje do posledních dnů? Zcela určitě slábne, ale tomu je z velké části proto, že válka byla od r. 2014 internacionalizována vojenským zásahem USA a Ruska. Místní a regionální mocnosti nejsou tak důležité, jako dříve. Irácká a syrská armáda, YPG a Pešmergové mohou vyhrát nad ISIS díky přímé a masivní letecké podpoře. Mohou ho porazit v boji a mohou se pravděpodobně zmocnit měst, kterým zatím vládne ISIS, ale nikdo z nich není schopen plně dosáhnout svých válečných cílů bez pokračující podpory velmoci. Jakmile však bude kalifát pryč, ústřední vlády v Bagdádu a Damašku mohou opět posílit. Kurdy zajímá, jestli pak nepřijdou o všechny své zisky, kterých dosáhli ve válce proti Islámskému státu.