Válka v Iráku: Nikoliv omyl, ale holokaustový zločin

Zas a zase my, Američané, neustále mluvíme o invazi do Iráku v r. 2003 jako o omylu; téměř jednohlasně: demokraté i republikáni. Ale nebyl to omyl, ani zdaleka! Byl to vykalkulovaný válečný akt vládní kliky elitářských válečných jestřábů, v čele s Bushem mladším a Dickem Cheneym. Naštěstí pro tyto americké vůdce, a bohužel pro nás ostatní, pouze vůdci z poražených zemí jsou obviňováni a stavěni před soud. Pokud by ve druhé světové válce zvítězila Osa a žili bychom v Hitlerově tisíciletí, žádný Norimberský proces (1945-49) by nebyl, ani následné zavedení důležitých a klíčových mezinárodních zákonů, jako Univerzální deklarace lidských práv (1948), Ženevská konvence (1949). Ne, žádná šibenice pro Bushe a Cheneyho… pouze obdiv blbců!

My, jako národ, musíme přestat označovat Bushův skutek v Iráku jako omyl a přestat minimalizovat holokaustové dozvuky takového idiotského nedomyšleného zločinného chování. Měli bychom se podívat a přehodnotit následky, když ne z jiného důvodu, tak proto, abychom se poučili; a udrželi výrok George Santayany při životě: Ti, kteří si nepamatují minulost, jsou odsouzeni si ji zopakovat. A Bushovo rozhodnutí nebylo odpustitelným hříchem, pouhým „omylem“… jeho ničivé následky byly vážné a trvalé.

Zbytečné a iracionální zasahování USA do záležitostí Středního východu po druhé světové válce, pomáhání anachronistickému íránskému šáhovi (1967-79) jako vrchol geopolitické stupidity, bylo korunováno nedostatkem vnější vize v mezinárodní politice nepříliš chytrého George W. Bushe… kterému někteří (možná mnozí) přisuzují, že „udržel Američany v bezpečí“. Ano, Georgi (Santayano, nikoliv Bush); stupidita vládne a historie se, bohužel, opakuje ve Spojených státech amerických v kruhu.

Nová mise Bushe v rámci příbuzenstva, zvolení bratra Jeba, stejně jako jeho mise v Iráku, bude pravděpodobně opětovně ukončena na palubě letadlové lodi, a ne u volebních uren; lidé (převážná většina) si to se značkou Bush spojují.

A stejná spojitost začíná převažovat i u demokratických voličů u jména Clinton. Výlevy Hillary, napodobující podobně chytré výlevy Obamy, Henryho Kissingera a Madeleine Albright, ji nemusí přinést uznání, po kterém baží. Nakonec Kissingerovu politiku lze vždy přímo spojovat se smrtí bezpočtu milionů nevinných civilistů v Kambodži-Vietnamu; zatímco svědomí Albrightové je silně zatíženo smrtí stovek tisíc iráckých dětí.

Jen jedna poznámka bokem pro Donalda Trumpa a jeho zástupy věrných: Nedávalo by smysl obhajovat „čistotu“ amerického prezidentského nástupnictví a zajistit, že 5 vrcholových postů ve vládě (možná více) bude obsazeno doma se narodivšími občany? Místo ministra zahraničí tane na mysli jako čtvrté v pořadí (po vice-prezidentovi, předsedovi parlamentu a dočasném prezidentovi senátu), což by vyloučilo, aby se stali prezidenty dva v zahraničí narození politici – Henry Kissinger (Německo) a Madeleine Albright (Česká republika).

Ano; Hillary Rodham Clinton, bývalá první dáma, senátorka a ministryně zahraničí, se neustále dovolává svých rozsáhlých zkušeností se státními záležitostmi jako něčeho, co ji silně kvalifikuje pro místo v Bílém domě; avšak její rozsáhlé zkušenosti z velké části tvořila rozhodnutí na základě špatného úsudku… pochybné zkušenosti, které jsou dle mého kontraproduktivní a neodpovídají tomu, co se požaduje od perspektivního dobrého a efektivního vůdce. Dvě nanejvýš defektní americké dynastie, či rádoby dynastie: Bushovi a Clintonovi; avšak většina Američanů chová obdiv k jedné či druhé, zatímco obě si zasluhují spláchnutí do historické toalety.

Zjistěte si to!