Osmnáctý týden ruského zásahu v Sýrii: Dramatická eskalace se zdá být na spadnutí

Během první fáze operace nebyly syrské ozbrojené síly schopny dosáhnout okamžitého strategického úspěchu. To není tak překvapivé. Je důležité zde mít na paměti, že během prvních týdnů operace Rusko neposkytovalo Syřanům blízkou vzdušnou podporu. Místo toho systematicky degradovalo celou infrastrukturu Daesh (poznámka: za „Daesh“ považuji „všechny“ teroristy v Sýrii), včetně velitelských stanovišť, komunikačních uzlů, palivových skladů, muničních skladů, zásobovacích tras atd. To byla důležitá práce, ale neměla bezprostřední dopad na syrskou armádu. Pak Rusové začali se dvěma důležitými úkoly: zatlačit Daesh v provincii Latakia a napadnout ilegální trasu obchodování s ropou mezi Daesh a Tureckem. První cíl byl potřebný pro ochranu ruských jednotek a druhý měl zasáhnout finance Daesh. Pak Rusové přistoupili k poskytování vzdušné podpory. Nejen to, ale Rusové se aktivně zapojili do pozemních operací.

Druhá fáze byla zahajována postupně, bez velkých fanfár, ale pro situaci na zemi to znamenalo hodně: Rusové a Syřané začali úzce spolupracovat a brzy zdokonalili svoji spolupráci na kvalitativně novou úroveň, což umožnilo syrským velitelům používat ruskou palebnou sílu s velkou účinností. Dále Rusové začali poskytovat Syřanům moderní vybavení, včetně tanků T-90, moderních dělostřeleckých systémů, protibaterijních radarů, nočního vidění atd. Nakonec, podle různých ruských zpráv, byly ruské týmy zvláštních operací (většinou Čečenci) poslány do klíčových míst, včetně do hlubokého týlu Daesh. V důsledku toho syrská armáda poprvé přešla od dosahování taktických vítězství k operačním vítězstvím: poprvé Syřané začali osvobozovat klíčová města strategického významu.

Pak Rusové použili proti Daesh fantasticky intenzivní palebnou sílu v klíčových sektorech fronty. V severním Homs Rusové bombardovali sektor po 36 hodin v kuse. Podle posledních informací ruského ministerstva obrany jen mezi 4. až 11. únorem provedla ruská vzdušná skupina v Syrské arabské republice 510 bojových náletů a zasáhla 1,888 teroristických cílů. Takovéto strašidelné ostřelování přineslo očekávaný účinek a syrská armáda začala pomalu postupovat podél turecko-syrské hranice, a zároveň ohrožovala síly Daesh stále se nacházející v severní části Aleppa. Tím hrozilo, že Rusové a Syřané odstřihnou životně důležitou zásobovací trasu spojující Daesh s Tureckem. Podle ruských zdrojů byly síly Daesh tak demoralizovány, že nutily místní lidi utíkat k turecké hranici a pokusily se ukrýt v tomto proudu vyhnaných lidí.

Toto strategické ruské a syrské vítězství znamenalo, že všechny země podporující Daesh, včetně Turecka, Saúdské Arábie a USA, čelily naprostému kolapsu své snahy svrhnout Assada a rozbít Sýrii a přeměnit ji na „Džihádistán“. Američané to nemohli připustit, samozřejmě, a co se týká Saudů, tak jejich výhrůžky invazí do Sýrie byly dosti směšné. Takže hlavní role zbyla na Erdogana, který byl více než šťastný, že může poskytnout Západu dalšího maniakálního spojence ochotného jednat naprosto nezodpovědně, jen aby upřel „druhé straně“ cokoliv vypadající jako vítězství.

Zdá se, že Erdogan zvažuje dvě možnosti. První je pozemní operace v Sýrii s cílem obnovit zásobovací trasy Daesh a zabránit syrské armádě ovládnout hranici. Zde je dobrá ilustrace toho (SouthFront video), jak by to vypadalo:

Podle různých expertů má Erdogan pro provedení takové invaze 18,000 vojáků podporovaných letectvem, obrněnou technikou a dělostřelectvem, rozmístěných podél hranice.

Druhý plán je ještě jednodušší, alespoň teoreticky: vytvořit bezletovou zónu nad celou Sýrií. Erdogan osobně zmínil tuto možnost několikrát, naposledy ve čtvrtek 11.

Netřeba říkat, že oba plány jsou podle mezinárodního práva absolutně ilegální a představují agresivní akt, podle Norimberského tribunálu „mezinárodní zločin nejvyššího stupně“, protože „obsahuje akumulované zlo celku“. Tedy ne, že by to megalomaniaka jako Erdogan odradilo.

Erdogan, a jeho ochránci na Západě, bude samozřejmě tvrdit, že v Aleppu je humanitární katastrofa, či dokonce že tam probíhá genocida, že je zde „odpovědnost chránit“ (R2P) a že pro podniknutí takovéto jasně „humanitární“ akce není potřeba žádné RB OSN. Šlo by o takové „Sarajevo 2.0“ nebo „Kosovo 2.0“. Západní média nyní mají napilno s démonizací Putina a nedávno nabídla tato témata na přetřes těm nebožákům, kteří na to ještě slyší:

1. Putin „pravděpodobně“ nařídil zavraždění Litviněnka
2. Putin nařídil vraždu Litviněnka proto, že Litviněnko se chystal odhalit, že Putin je pedofil (vážně, nekecám – ověřte si to!)
3. Třetí světová válka by mohla začít tím, že by Rusko napadlo Lotyšsko.
4. Podle amerického ministerstva financí je Putin zkorumpovaný.
5. Podle George Sorose Putin chce „rozpad EU“ a Rusko je větší hrozba, než džihádisté.
6. Rusko je tak děsivé, že Pentagon chce na obranu Evropy čtyřikrát více peněz.
7. Putin posiluje ISIS v Sýrii a způsobuje uprchlickou vlnu.

Netřeba v seznamu pokračovat – představu máte. Je to opravdu neustálé opakování, jako v Bosně, Kosovu, Iráku, Libyi, s přesně stejnými „humanitárními krokodýlími slzami“ a s přesně stejným odůvodňováním ilegální agrese. A místo Sarajeva, „mučednického města obléhaného srbskými řezníky“, bychom nyní měli Aleppo, „mučednické město obléhané syrskými řezníky“. Dokonce očekávám i řadu operací pod falešnou vlajkou v Aleppu, aby se „dokázalo“, že „svět musí jednat“, aby „zabránil genocidě“.

Velkým rozdílem samozřejmě je, že Jugoslávie, Srbsko, Irák a Libye byly proti anglo-sionistické Říši téměř bezmocné. Ne tak Rusko.

Z čistě vojenského hlediska podniklo Rusko řadu klíčových kroků: vyhlásilo rozsáhlé „prověrky“ „bojové pohotovosti“ v jižním a středním vojenském okruhu. To prakticky znamená, že všechny ruské jednotky jsou v bojové pohotovosti, obzvláště vzdušné a kosmické síly, výsadkové jednotky, jednotky vojenského přepravního letectva a, samozřejmě, všechny ruské jednotky na Krymu a Černomořská flotila. Prvním praktickým účinkem takových „cvičení“ je nejen zajištění okamžité dostupnosti těchto sil, ale také je pro nepřítele velmi těžké zjistit, co přesně dělají. Existuje také zpráva, že ruské letadlo včasného varování (AWACS) – A-50M – nyní pravidelně přelétá nad Sýrií. Jinými slovy, Rusko podniklo přípravy potřebné pro vedení války s Tureckem.

Netřeba říkat, že Turci a Saudové také oznámili společná vojenská cvičení. Dokonce oznámili, že saúdská letadla budou provádět nálety z letecké základny Incirlik na podporu invaze do Sýrie.

Zároveň Rusové rovněž přišli s mírovou iniciativou ustředěnou kolem příměří, jež by mělo začít 1. března, či dokonce, podle posledních úniků, 15. února. Cíl je jasný: narušit turecký hybný moment směrem k invazi do Sýrie. Je zjevné, že ruští diplomaté dělají co mohou, aby zabránili válce s Tureckem.

Zde musím opět zopakovat to, co jsem řekl již milionkrát v minulosti: malý ruský kontingent v Sýrii je ve velmi ošidné pozici: daleko od Ruska a velmi blízko (45 km) k Turecku. Nejen to, ale Turci mají přes 200 vojenských letadel připravených k útoku, zatímco Rusové mají pravděpodobně celkem méně než 20 SU-30/34/35. Ano, jsou to velmi moderní letadla, generace 4++, a budou podporována systémy S-400, ale poměr sil zůstává strašlivý – 1:10.

Rusko však má oproti Turecku jednu velkou výhodu: Rusko má spoustu dálkových bombardérů, vyzbrojených gravitačními bombami a střelami s plochou dráhou letu, schopnými zasáhnout Turky všude, v Sýrii i v Turecku. Vlastně je Rusko dokonce schopné zaútočit na turecká letiště, což je něco, čemu Turci nemohou zabránit a u čeho nemohou provést odplatu. Velkým rizikem pro Rusko by v tuto chvíli bylo, že NATO by to interpretovalo jako ruskou „agresi“ vůči členskému státu, obzvláště pokud by byla zasažena (ne)slavná letecká základna Incirlik.

Erdogan musí zvážit také další reálné riziko: že zatímco jsou turecké síly bezpochyby vycvičené, nemohou se rovnat bitvami zoceleným Kurdům a Syřanům, obzvláště když ti posledně uvedení jsou podporováni jednotkami Íránu a Hizballahu. Turci mají pestrou historii akcí proti Kurdům, nad kterými mají typicky početní převahu a větší palebnou sílu, ale které nikdy nedokázali neutralizovat, podrobit či zničit. A konečně je zde možnost, že Rusové by mohli použít své pozemní síly, obzvláště pokud by byly jednotky v Chmeimim skutečně ohroženy.

V tomto směru mi dovolte hned říct, že vyslání, řekněme, výsadkových jednotek tak daleko od ruské hranice na ochranu malého kontingentu jako v Chmeimim není něco, k čemu jsou výsadkové síly určeny, aspoň „podle předpisů“. Přesto teoreticky, pokud by čelili možnému útoku na ruský personál v Chmeimim, mohli by se Rusové rozhodnout vysadit tam výsadkáře o síle pluku, tedy asi 1,200 mužů, plně mechanizovaného, s obrněnou technikou a dělostřelectvem. Tato síla by byla doplněna o prapor námořní pěchoty s až 600 muži. To možná nevypadá v porovnání s údajnými 18,000 vojáky, které Erdogan shromáždil na hranici, jako mnoho, ale nezapomínejte, že pro jakýkoliv útok na Chmeimim by byla k dispozici pouze část z těchto 18,000 vojáků a že ruské vzdušné síly mohou přeměnit na fašírku ještě větší síly (jak vypadá moderní ruské letectvo uvidíte zde). Upřímně, nemyslím, že by se Turci pokusili obsadit Chmeimim, ale jakákoliv výraznější pozemní turecká operace učiní takový scénář přinejmenším možným a ruští velitelé nebudou mít luxus předpokladu, že Erdogan je při smyslech, ne po sestřelení SU-24. Pak by Rusové prostě museli předpokládat to nejhorší.

Jasné však je, že v jakékoliv válce mezi Ruskem a Tureckem bude muset NATO učinit klíčové rozhodnutí: je aliance připravena jít do války s jadernou mocností jako Rusko, aby ochránila šílence jako Erdogan? Je těžké si představit, že USA/NATO udělá něco tak šíleného, ale, bohužel, války mají vždy potenciál velmi rychle se vymknout kontrole. Moderní vojenská teorie vyvinula mnoho vynikajících modelů eskalace, ale, bohužel, žádný dobrý model toho, jak by mohlo dojít k de-eskalaci (aspoň o tom nevím). Jak může někdo de-eskalovat, aniž by vypadal, že kapituluje, nebo aspoň musel připustit, že je slabší stranou?

Současná situace je plná nebezpečí a nestabilních asymetrií: ruské jednotky v Sýrii jsou malé a izolované a nemohou ochránit Sýrii před NATO, či dokonce před Tureckem, ale v případě totální války mezi Ruskem a Tureckem nemá Turecko šanci vyhrát, naprosto žádnou. V konvenční válce mezi NATO a Ruskem osobně nevidím, jak by jedna ze stran mohla prohrát (ať již v tomto kontextu znamená „prohrát“ a „vyhrát“ cokoliv), aniž by se použily nejdříve jaderné zbraně. To mi říká, že USA nemohou dovolit Erdoganovi zaútočit na ruské síly v Sýrii, ne během pozemní invaze, a o to méně během pokusu zřídit bezletovou zónu.

Problémem pro USA je, že nemají příliš šancí dosáhnout svého hlavního cíle v Sýrii: „zabránit Rusku vyhrát“. V šalebné mysli anglo-sionistických vládců je Rusko jen „regionální velmocí“, které nelze dovolit vzepřít se „nepostradatelnému národu“. A přesto Rusko dělá přesně to, jak v Sýrii, tak na Ukrajině, a celá Obamova ruská politika je v troskách. Může si dovolit vypadat tak slabě ve volebním roce? Může americký „hluboký stát“ nechat Říši pokořit a odhalit její slabost?

Poslední zprávy mi silně naznačují, že Bílý dům rozhodl nechat Turecko a Saúdskou Arábii napadnout Sýrii. Turečtí představitelé otevřeně říkají, že invaze je za dveřmi, a že cílem této invaze bude zvrátit zisky syrské armády podél hranice a poblíž Aleppa. Poslední zprávy také naznačují, že Turci začali ostřelovat Aleppo. Nic z toho by se nemohlo stát bez plné podpory CENTCOM a Bílého domu.

Říše došla evidentně k závěru, že Daesh není dostatečně silný, aby svrhl Assada, aspoň dokud ho ruské vzdušné a kosmické síly podporují, takže nyní vypustí Turky a Saudy, v naději, že to změní výsledek této války, nebo, pokud to není možné, rozdělí Sýrii do „zón zodpovědnosti“ – to vše pod záminkou boje s Daesh, samozřejmě.

Ruské síly v Sýrii čeká velmi vážná výzva a nevím, jak by se s touto novou hrozbou mohly vypořádat sami. Velmi doufám, že se zde mýlím, ale musím připustit, že ke „skutečné“ ruské intervenci v Sýrii by nakonec dojít mohlo, s MiG-31 a zbytkem. Vlastně v příštích několika dnech budeme pravděpodobně svědky dramatické eskalace konfliktu v Sýrii.