Proč se USA rozhodly zničit MMF?

Po sedmdesát let sloužil MMF nejen jako mezinárodní věřitel, ale také, a to je důležitější, jak garant úvěrů poslední záchrany, které některé státy poskytují jiným. V r. 1956 největší věřitelské země vytvořily Pařížský klub, neformální mezinárodní organizaci, která je, spolu s Mezinárodním měnovým fondem, zodpovědná za zajišťování splátek úvěrů poskytnutých oficiálními věřiteli. Ale MMF zůstal poslední „linií obrany“. Pokud příjemce úvěru odmítl splácet, MMF ukončil veškeré vztahy s tímto potížistou a tato země se stala vyvrhelem světa mezinárodních financí.

Tento mechanismus na ochranu zájmů oficiálních věřitelů fungoval celkem hladce, dokud ho potřebovaly Spojené státy a další západní země – primární oficiální věřitelé globálního finančního trhu. Stále jsou hlavními půjčovateli peněz rozvojovým zemím. Země světa dluží celkem členům Pařížského klubu 304 miliard dolarů (k 31. prosinci 2014; vyjma nezaplacených úroků), a jedná se o 20 států.

Nicméně na konci dvacátého století vstoupilo do arény mezinárodních financí jako oficiální věřitelé mnoho dalších států.

Zaprvé jsou zde vývozci surovin. Od konce minulého století začaly tyto země zřizovat to, co je známo jako státní rezervní fondy, ve kterých je shromážděna zahraniční měna získaná vývozy ropy a dalších přírodních zdrojů. Tyto fondy jsou používány k investování a na úvěry. Ve světě existují desítky státních rezervních fondů. Největšími jsou státní rezervní fondy UAE, Norska, Saúdské Arábie a Kuvajtu. Podle nejkonzervativnějších odhadů je v aktivech těchto rezervních fondů nyní něco mezi šesti a sedmi biliony dolarů.

Zadruhé je zde Čína. Čína má největší zlaté a devizové rezervy, z nichž část je ve formě státních rezervních fondů. Tři hlavní čínské rezervní fondy drží celkem aktiv za téměř 1,2 bilionu dolarů. Část peněz z těchto čínských rezervních fondů prochází pár největšími bankami v Číně, které nabízí mezinárodní půjčky. Úvěry poskytnuté těmito bankami jsou považovány za oficiální či státní úvěry.

Mezinárodní půjčování Číny překonalo v 21. století zbytek světa. Čína se náhle stala největším oficiálním věřitelem ve světě a nikdo si, zdá se, nepovšiml, když se tak stalo.

Mnozí na Západě byli celkem vyplašeni, když se překvapující článek s názvem „China’s lending hits new heights“ objevil 17. ledna 2011 ve Financial Times. Tyto noviny vypočítaly, že v letech 2009 až 2010 čínští státní poskytovatelé půjček – China Development Bank a Export-Import Bank of China – poskytli různým státům a společnostem v rozvojovém světě nejméně 110 miliard dolarů úvěrů. A součástí tohoto odhadu jsou pouze ty půjčky, které byly oficiálně potvrzeny Čínou nebo příjemci peněz. Financial Times věří, že skutečná výše celkových úvěrů by mohla být podstatně vyšší. Pro srovnání noviny uvedly další číslo: od poloviny 2008 do poloviny 2010 poskytla Světová banka ostatním zemím pouze 100,3 miliard dolarů (zhruba stejným klientům, jako má Čína).

Ale brzy na tuto bombu Financial Times zapomněly. Západ nemá upozorňováním na tato fakta co získat – nechce uznat, že byl poražen na mezinárodním úvěrovém trhu. Ani Čína nechce zbytečnou publicitu, která by komplikovala expanzi jejího úvěrování, kterýžto úspěch je převážně důsledkem faktu, že Čína poskytuje investice a oficiální úvěry za podmínek podstatně příznivějších, než jsou podmínky nabízené MMF, Světovou bankou, nebo členy Pařížského klubu. Čínské půjčky často neakumulují žádný úrok. Západní experti to označují za čínský „úvěrový dumping“.

Čínské půjčky mají primárně zajistit kontrolu nad zdroji surovin a energie v asijských, afrických a latinsko-amerických zemích. Jakmile investiční projekty skončí, jsou úvěry často spláceny dodávkami ropy a dalších přírodních zdrojů. Půjčování Pekingem se rozšiřuje také rozvojem mezinárodní dopravní infrastruktury, potřebné pro dovoz a vývoz zboží do a z Číny. Patří sem i široké spektrum investičních projektů, které jsou součástí iniciativy Nová hedvábná stezka. A nakonec čínské rozvojové banky posilují své vývozy moderních vybavení (např. zařízení elektráren); a exportní úvěry jsou pro tyto účely používány hojně.

Čína byla dlouho velkým obchodním partnerem mnoha rozvojových zemí. Například v r. 2014 dosáhl obchod Číny s africkými zeměmi 166 miliard dolarů. Jen v letech 2001 až 2010 poskytla Čína africkým zemím půjčky ve výši 62,7 miliard dolarů, prostřednictvím Export-Import Bank. To je o 12,5 miliard dolarů více, než byla celková výše úvěrů poskytnutých těmto zemím Světovou bankou. Podobný obrázek lze vidět v latinské Americe.

Export-Import Bank of China uvedla, že na počátku r. 2016 má portfolio v zahraničních úvěrech ve výši 520 miliard yuanů (79 mld dolarů), které poskytla jako součást mega projektu Jeden pás, jedna stezka. Tyto úvěry zafinancovaly přibližně 1000 infrastrukturních projektů v 49 zemích po celém světě.

Další příklad. Během dvoudenního Fóra o čínsko-africké spolupráci, konaného v Johannesburgu v prosinci 2015, čínský prezident Xi Jinping prohlásil, že Peking má v plánu poskytnout zemím Afriky finanční pomoc ve výši 60 miliard dolarů.

Nyní se vraťme tam, kde jsme začali – ke změnám v pravidlech v Mezinárodním měnovém fondu. Ve většině zemí Washington ztratil svoji pozici hlavního věřitele. Čína přebírá štafetu všude. Po několik let hledal strýček Sam způsob, jak bojovat s expanzí čínských úvěrů. Hlavní akcionář MMF dlouho hýčkal sen o změně pravidel fungování MMF, která by legitimizovala nesplácení závazků státy a připravila by Fond o jeho roli poskytovatele záruk za úvěry státům. To by skutečně bylo prstem do oka Pekingu, jako odplata za to, že byli Američané vytlačeni z mnoha rozvojových trhů.

Jakmile byl vytvořen precedent na Ukrajině (poté, co ta nesplatila svůj státní dluh vůči Rusku), může to povzbudit rozvojové země, aby „dloubly“ svého čínského věřitele. A pak můžeme očekávat vypuknutí konfliktů mezi Čínou a dlužnickými rozvojovými zeměmi.

Tento druh „reformy“ MMF je jako hra s ohněm. Nejen, že je ohrožena existence Fondu, ale také celý mezinárodní finanční systém, který by, po ztrátě svého „věřitele poslední záchrany“, mohl náhle implodovat. Chování Ameriky připomíná chování Herostrata, který vypálil proslulý chrám Artemis ve svém městě, aby dokázal svoji „výjimečnost“. Po sedmdesát let měl Mezinárodní měnový fond pro strýčka Sama stejný význam, jako chrám Artemis pro obyvatele Efezu ve starém Řecku.

* * *

20. ledna MMF zrušil to, co bylo známo jako „systémové vynětí“, princip, který byl přijat v r. 2010 a který umožňoval Fondu poskytovat půjčky zemím s neudržitelnými dluhy, pokud existovala reálná hrozba, že jejich krize by mohla nakazit sousední ekonomiky. Toto rozhodnutí učinilo politiku MMF ještě více matoucí. Experti se na tom, jak zrušení „systémového vynětí“ ovlivní další spolupráci MMF s Ukrajinou, neshodnou.