Den, na který Západ rád zapomíná

Jak často jste slyšeli o nacisticko-sovětském paktu o neútočení, podepsaném 23. srpna 1939? Toho dne Adolf Hitler a Josef Stalin, tito dva výlupkové, podle západních oficiálních médií, „rozdělili“ východní Evropu od Baltu k Černému moři. Byly otevřeny brány pro druhou světovou válku. Stalin vrazil Británii a Francii, tak zvaným západním demokraciím, ve skutečnosti dvěma největším koloniálním říším na světě, dýku do zad.

Aby se zajistilo, že toto datum nezapomenete, je nyní mimo častých připomínek v oficiálních médiích 23. srpen navrhován za „Evropský den vzpomínek na oběti stalinismu a nacismu“. V r. 2008 Evropský parlament přišel se skvělým nápadem zřídit „celoevropský upomínkový den obětí všech totalitních a autoritářských režimů, který by byl vzpomínán důstojně a nezaujatě“. Je slaven od r. 2009. Různá středopravicová uskupení v Evropském parlamentu, spolu s Parlamentním shromážděním NATO (rozuměj USA), tento nápad podpořila. Nebyla náhoda, že v r. 2009 Organizace bezpečnosti a spolupráce v Evropě (OSCE) na setkání v Litvě rovněž schválila rezoluci „stavící roli SSSR a nacistického Německa na počátku druhé světové války na roveň“. Rezoluce OSCE naprosto nijak nesouvisí s tím, co se v 30. letech skutečně stalo. Jde o pokus přepsat historii. Přirozeně, že všechno to neustálé předhazování antistalinistické a antisovětské propagandy má jiný účel: útočit na Ruskou federaci a Vladimira Putina, cílový objekt západních rusofobů.

Existuje jiné datum, které by bylo lepší volbou k připomínání, pokud by Evropa opravdu chtěla vzpomenout, jak začala druhá světová válka. Navrhoval bych 30. září 1938. Toho dne se britský premiér Neville Chamberlain a francouzský premiér Edouard Daladier sešli s Hitlerem a jeho pravou rukou, italským fašistou Benito Mussolinim, v Mnichově, aby tam rozdělili Československo. Ani českoslovenští, ani sovětští diplomaté se těchto setkání nezúčastnili; Hitler je tam nechtěl. Vůdce požadoval území Sudet s většinovou německou populací. Záminkou bylo sebeurčení, ale skutečným účelem bylo zničit Československo, překážku německé nadvlády v Evropě, a izolovat SSSR, spojence Československa.

Ve skutečnosti dělal SSSR vše, co prakticky mohl, aby podpořil evropskou kolektivní bezpečnost a československý odboj proti nacistické agresi. Byli to Francouzi a Britové, a obzvláště ti, kdo se vyhýbal boji. Francouzi byli zbabělci. Francouzský ministr zahraničí Georges Bonnet počítal, že Francie by nebojovala a pokud ano, čelila by porážce a komunistické revoluci. Stalinova velká Nemesis, L. D. Trockij, rád říkával, že válka je matka revoluce, a Bonnet a mnoho jeho francouzských kolegů souhlasili.

Chamberlain byl méně zbabělý a byl více odhodlán nenechat se zatáhnout do války kvůli k zániku odsouzenému neživotaschopnému státu. Podle Bonneta nebylo Československo pro Brity nic více, než „cáry hadrů sflikované dohromady Versailleskou smlouvou… Nikdo by na jeho ochranu neměl zemřít“. Chamberlain si myslel, že se s Hitlerem dohodne, a Československo bylo malou cenou za dosažení dohody. Chamberlain řekl vůdcům opozice v parlamentu, že Hitler je „ctihodný muž“, který udrží mír po získání Sudet. Když vůdci opozice vyjádřili své pochyby, Chamberlain reagoval podrážděně: „Setkal jsem se s Hitlerem a věřím mu.“ Nejapná slova, jak se ukázalo, protože i zbytek Československa zmizel o pár měsíců později, v březnu 1939.

Pro Chamberlaina byla aliance se SSSR proti nacistickému Německu tou poslední volbou, či dokonce vůbec nemyslitelná. Dohoda s Hitlerem byla mnohem přitažlivější. Aliance se SSSR proti nacistickému Německu znamenala válku. „Preventivní válku“, řekl Bonnet, zbabělý člověk, který ztratil svoji vážnost během mnichovské krize.

„Vy chcete válku!,“ bylo hlavním obviněním Toriů a evropské pravice těch, kteří se snažili zorganizovat odboj proti nacistické agresi. Stalin pochopil. Když se v r. 1939 Britové a Francouzi stále zdráhali zorganizovat společnou obranu proti nacistickému Německu, Stalin jednal s Hitlerem. Pro sovětskou vládu byl Mnichov posledním stéblem, které velbloudovi zlomilo vaz, a vedl přímo k nacisticko-sovětskému paktu o neútočení. Mnichovská dohoda a pakt o neútočení byly rovněž z jednoho soudku. Lidé v té době zuřili, protože Stalin uspěl tam, kde oni selhali vloni v Mnichově. Bylo to každý sám za sebe, nikdy nešlo o dobrou dlouhodobou bezpečnostní strategii. Jen to povzbudilo agresora, jak Stalin zjistil v červnu 1941.

Mnoho historiků se pokusilo bránit Chamberlianovu zradu a prodání Československa. Británie nebyla na válku připravena a musela vyčkávat. Přiznejme každému, co jeho jest. Chamberlainovi historici-obránci provedli spoustu výzkumu a vypsali mnoho inkoustu, aby obnovili jeho pověst. Nemyslím však, že uspěli. Kritici v té době měli pravdu. Podle Manchester Guardian z počátku r. 1939 bylo britské usmiřování „mazaným plánem jak prodat své přátele, aby se podplatili naši nepřátelé“.

Pokud si nějaký stát zaslouží odsouzení za sabotování kolektivní bezpečnosti během 30. let, je to Británie, ne SSSR. Britové opakovaně odmítli sovětské návrhy na proti-nacistickou alianci, nebo blokovali Francouze, snažící se zlepšit vztahy s Moskvou. A znáte Francii, jednající vždy jako anglosaský satelit – jen tehdy to byla Británie, nyní jsou to Spojené státy.

Dnes se vše změnilo, ale vše zůstalo při starém. Během meziválečného období byl fašismus atraktivní pro kapitalistickou elitu, bojící se socialismu a SSSR. Po druhé světové válce se fašismus stal opět atraktivním pro západní „liberální“ elitu, nejdříve tajně, nyní otevřeněji. EU ve své rusofobní póze odsoudila „pořádání veřejných demonstrací oslavujících nacistickou nebo stalinistickou minulost“, ale nacističtí přátelé z toho nějak vypadli. V Pobaltí se pořádá spousta demonstrací na počest vojáků SS, kteří bojovali spolu s nacistickým Německem proti Rudé armádě. A co lze říct o Ukrajině? Stěpan Bandera, nacistický kolaborant, a Hitler jsou oslavováni bez jakýchkoliv problémů. Hnědé košile Pravého sektoru představují předvoj kyjevské junty, která svrhla zvolenou ukrajinskou vládu v rámci Západem organizovaného puče. Ukrajina je podle všech charakteristik fašistickým státem. EU a Spojené státy to popírají. Jde prý jen o „pár špatných jablek“ v Kyjevě, ale samozřejmě nikdo není tak slepý, aby to neviděl.

Pokud bych byl poslancem, navrhl bych, aby Evropský parlament vzpomínal 30. září 1938, den, kdy Západ zradil a prodal Československo a zaprodal kolektivní bezpečnost proti nacistickému Německu. A zde byla hlavní zločinnou stranou Británie, nikoliv SSSR. Je těžké to odčinit dokonce i nyní, což je důvod, proč o tom nic neslyšíte v oficiálních médiích.

Aspoň Čechoslováci měli funkční demokracii, jedinou ve střední či východní Evropě v té době. Pobaltské státy a Polsko byli fašisté či fašističtí sympatizanti a antisemité. Co se stalo se západními „hodnotami“? Tyto „hodnoty“ jsou samozřejmě falešné, pokud jimi tedy nemyslíte pokrytectví, dvojí metr a rusofobii. Přirozeně, pokud bych byl poslancem, bylo by se mnou zacházeno jako se cvokem nebo Putinovým agentem. Jako historik bych se mohl setkat se stejnou reakcí, ale to je riziko, které jsem ochoten podstoupit.