Židovská náboženství a vyhlídky na disent

Krátký pohled na běžné judaistické modlitby o sabatu odhaluje povahu judaismu coby řídícího systému postaveného na poslušnosti. Jak můžeme vidět níže, v judaismu není dokonce ani láska k bohu náhodným činem:

„Budeš milovat svého boha Adonai celým srdcem,
Celou duší a celou svoji mocí.
Vezmi si k srdci tato nařízení, která ti dnes přikazuji.

…Takže měj na paměti dodržování všech mých přikázání
A buď zbožný ke svému bohu.
Jsem Adonai, tvůj bůh, který tě vyvedl z Egypta, aby byl tvým bohem:
Jsem Adonai, tvůj bůh.“

(Běžné modlitby pro sabatový večer z páté knihy Mojžíšovi a Čísel).

Pro židy nejsou víra a boží láska předmětem ani racionálního úsudku, ani spirituálního impulzu. Láska boží, jak se dočteme výše, je přísná „povinnost“, příkaz. Ale pokud judaismus není systémem víry, o jaký systém jde? Věří judaismus vůbec v něco?

Odpověď zní ano: žid věří v „židy“ a židé věří v „žida“. Tento režim vzájemné afirmace nastoluje pevné a silné kmenové kontinuum, které slouží kolektivum, jakož i jednotlivci. V souladu s tím je jedinec věrný kolektivu, a obráceně. V pragmatickém ohledu židé lpí na „vyvolených lidech“ a spolu s „vyvolenci“ podporují kolektivní smysl vyvolenosti.

V judaismu je „vyvolenost“ vírou, že židé byli jako jediní vyvoleni, aby uzavřeli s bohem smlouvu. Pro nábožné židy je být vyvoleným chápáno jako povinnost. Podle judaistické víry byli židé umístěni na Zemi, aby splnili jistý účel. Tento účel je židům udělen a předávají ho z otce na syna (1).

Ve skutečnosti si první židé vymysleli boha, který si je vyvolil před všemi ostatními lidmi. Z nějakého důvodu je tento bůh příležitostně krutý, často neetický, a jako by to nestačilo, není ani zrovna dobrým otcem. Židovský bůh dokonce ani neumožňuje svým lidem říkat mu jménem. Člověk se diví, co vedlo první židy k vymyšlení takovéto odporné otcovské postavy. Dále se může člověk ptát, co vedlo židy k udržování svého „vztahu“ s tak odporným otcem. Odpověď je překvapivě jednoduchá. Žádný vztah nemají.

Židé nevěří v boha, jsou vykonavatelé božích příkazů. Věří v sebe – židé věří v „žida“ a obráceně. V rámci této podivné problematické rodinné záležitosti může žid odvrhnout boha, stejně jako autor může volně přepsat či aspoň upravit svůj příběh. Ale žid nikdy nemůže odvrhnout židy, stejně jako židé nemohou dovolit „židovi“ vyváznout. A co bůh, může být emancipován, může si vybrat jiné lidi? Určitě ne. Na rozdíl od žida, který může odvrhnout boha, za lpění na židovské identitě, je židovský bůh pouhým židovským protagonistou, nemůže jít nikam, uvízl u „svých“ vyvolených lidí navždy.

Vyvolenost, jak se zdá, je sotva nebeský dar, ve skutečnosti je to prokletí. Odsuzuje židy do sféry dobrovolně přijatého příkazu a materiálna. Místo krásy, posvátnosti a konání božského a velebného, zůstává židovskému rabínu pozemská poslušnost, která je udržována přísným kmenovým nastavením. „Žid“ a „židé“ jsou svázání sadou vzájemných afirmací, ve kterých židovský bůh slouží jako nápomocný subjekt.

Někteří mohou oprávněně tvrdit, že tato okázalá vazba mezi židy a „židem“ je klíčová pro pochopení dichotomie mezi judaistickou kmenovostí a univerzálním apelem islámské a křesťanské víry.

Judaistická krutá netolerantnost vůči disentu je příkladem výše uvedeného. V celé historii byli židé prokazatelně nepřátelští vůči svým nekonformistům; nyní jsme připraveni pochopit proč. U islámu a křesťanství sekularizace, například, znamená odmítnutí transcendentální oblasti. Ale pro rabínského judaistu nepřizpůsobení se představuje odmítnutí židů. Zasahuje tu tvrdě do křehkého vztahu mezi „židem“ a židy. Otřásá to mechanismem sebepotvrzování. Zatímco v případě křesťanství a islámu odvržení boha znamená postavit se zády ke vzdálené nadpřirozené entitě, v případě judaismu je takový čin interpretován jako nevíra v kmen a nedůvěra.

Tato interpretace může pomoct osvětlit situaci Ježíše. Může osvětlit zdůvodnění stojící za brutálním rabínským herem (exkomunikací) Spinozy a Uriela Da Costy. A rovněž to osvětluje, proč jsou sekulární a tak zvaní „pokrokoví“ židé stejně agresivní vůči disentu či jakékoliv formě kritiky zevnitř. Pokud judaismus není systémem víry, ale systémem řízení postaveném na poslušnosti, pak je židovská politika identity pouhým rozšířením výše uvedené filosofie řízení.

Židé často odvrhují svého boha, prostě proto, aby si vymysleli jiného boha, který „usnadňuje“ schválení nového systému řízení. Tento nový systém, stejně jako staré zásady, je novou sadou přísných příkazů, způsobů projevu a přísných omezení u „košer“ produktů.

Na počátku 20. století byl, například, bolševismus přitažlivým pro mnoho východoevropských židů. Poskytl pocit sebeoprávněnosti, mimo regulace přísné formy poslušnosti. Jak víme, netrvalo dlouho, než bolševismus dospěl do genocidní doktríny, proti které barbarismus starého zákona vypadal jako pohádka pro malé děti. Holokoust, který se zdá být v současnosti nejoblíbenějším židovským náboženstvím, může být posledním a konečným stádiem židovského historického vývoje. Podle náboženství holokoustu je „žid“ novým židovským bohem. Náboženství holokoustu konečně sjednotilo „žida“ a židy do soběstačné komplexní a nezávislé „bezbožné“ náboženské báchorky. Obojí mělo být vyhlazeno. Ale nejen, že to bylo zachráněno: žid i židé přetrvali a každý nezávisle. V holokaustovém náboženství jsou židé jak oběťmi, tak utlačovateli – transformovali otroctví na zplnomocnění a učinili to sami, navzdory tomu., že byli odvrženi svým zrádným bohem. Holokaustové náboženství, stejně jako tradičnější judaismus, je zcela a ostudně netolerantní vůči disentu.

V důsledku neexistence božské transcendentální entity židovské náboženství vždy považovalo kritiku za odmítnutí kmene. Židovská náboženství, ať již judaismus, bolševismus či holokoust, jsou stejně netolerantní vůči kritice a disentu. Židovská náboženství považují opozici za odporný pokus o „delegitimizaci“ hraničící s genocidními sklony.

Židovská náboženství lze definovat jako různé podklady usnadňující pocit vyvolenosti. Potvrzují vazbu mezi imaginárním okrajovým „kolektivem“ a fantaskním „archetypem“: bolševici a „bolševici“, přeživší a „přeživší“, židé a „židé“ atd. Vazba mezi kolektivem a ideou archetypální singularity je vždy udržována sadou přísných příkazů, správným způsobem projevu, jistými přísnými regulačními pravidly chování a zuřivým odporem k disentu.

Dosti tragické je, že netolerantnost vůči disentu se stala univerzálním politickým symptomem Západu. Ostatně křesťanské a islámské náboženství a božskost obecně jsou také napadány v kontextu současného západního projevu. Je to symptomem jeruzalemifakce našeho západního vesmíru? Je vynořování se diktatury politické korektnosti náhoda? A pokud se máme stát židy, existuje nějaký prostor pro naději, že náš vesmír může, v nějaké fázi, opět obsahovat univerzální étos? Můžeme opět věřit v něco? Nebo musíme čekat na postavu nového Ježíše, která vzkřísí naši víru v lidského ducha a lidstvo obecně? Nebo jsme byli přeměněni a předurčeni k sebedestrukci, jakmile se přiblížíme takovému jasnému povědomí?

1) Jak samotný bůh tvrdí v knize Stvoření: „A já (bůh) uzavřu smlouvu mezi mnou a vámi (židy) a vašimi potomky po vašich generacích, smlouvu navždy, že vám a vašim potomkům budu bohem.“ (Kniha Stvoření, kapitola 17).