Putin bojuje se stranou války na všech frontách

Stejný mechanismu platí, geopoliticky, pro jakoukoliv stranu, v jakékoliv zeměpisné šířce, která je napojena svými nekrytými penězi na západní centrální banky. Páni vesmíru vždy usilují o realizaci nadvlády tím, že manipulují s lichvou a nekrytými penězi.

Takže proč ruský prezident Putin nevykopne šéfku ruské centrální banky, Elvíru Nabjulinu, a velkou část jejího finančního týmu – neboť nadále nakupují americké dluhopisy a podpírají americký dolar, místo rublu? Co je zde skutečně napadáno, když ne ruské zájmy?

Bodnutí do zad

OPINION | Why #Turkey Stabbed #Russia in the Back https://t.co/kCCasGpvvN pic.twitter.com/FpQEFrMuKZ

— teleSUR English (@telesurenglish) November 27, 2015

Nyní je jasné, která strana měla prospěch ze sestřelení ruského Su-24 tureckým letectvem – což byl názorný válečný akt. Bezprostředním důsledkem bylo pozastavení – které by mohlo vést ke zrušení – klíčového prvku Trubkostánu: Tureckého proudu, který je černou můrou pro Pány vesmíru, neboť Turecko se mělo stát klíčovou alternativou obcházející zkrachovalý stát Ukrajina u dodávek zemního plynu do jižní Evropy.

Mimo to EU zaplatila Ankaře 3 miliardy euro za „nepřímé“ služby (oficiální výmluvou je umožnit Turecku kontrolovat syrskou imigraci do Evropy). A sankce EU vůči Rusku byly prodlouženy o dalších šest měsíců.

Vhodnou odpovědí Ruska by bylo, kdyby Moskva nesplatila všechny své dluhy u západních bank v rámci odvety za sankce. Extrémním krokem by bylo zastavení dodávek zemního plynu do EU. Pokud by Rusko přišlo s jedním z těchto kroků, nemluvě o obou, sankce by byly zrušeny rychlostí blesku. Takže kdo je zde skutečně „agresivní“?

Putin – a ruská rozvědka – to neviděli se blížit: tedy „ránu do zad“ sultána Erdogana. Takže lze namítnout, že ruská tajná služba vážně podcenila masivní Erdoganovy investice do změny režimu v Sýrii.

Ať se na zemi stane cokoliv – mnohem více, než ve vídeňsko-ženevské šarádě vydávané nyní za „mírový proces“ – má Sýrie v budoucnu dvě silné možnosti; být neo-osmanskou kolonií, ale v podstatě podřízenou náladám Pánů vesmíru; nebo jednotnou suverénní zemí, nerozdělenou, se silnými vztahy jak s Ruskem, tak s Íránem.

Otázka však zůstává: jak Turecku projde taková provokace, když Rusko uvalilo zatím jen pár sankcí?

Zmatená agenda

Chybějícím dílkem skládačky je Izrael. Rozpory se staly zářivě zjevnými po srovnání budovy v Damašku izraelskými raketami se zemí, kdy bylo zabito devět civilistů, jakož i na Hizballah napojený Samir Kuntar.

To by se nemohlo stát, v žádném případě, bez souhlasu Ruska – vzhledem k tomu že ruská protivzdušná obrana nyní chrání syrské území. Takže vzkaz je jasný; Rusko nebude zasahovat do priorit Izraele v Sýrii a Libanonu, a naopak.

US officials think Putin is meeting his aims in Syria and at a relatively low cost, contrary to Obama admin rhetoric https://t.co/Lv03rxmsUZ

— Mike Giglio (@mike_giglio) 28. Prosinec 2015

Ono „naopak“ by nemohlo být ošidnější. Tel Aviv mlčky „podporuje“ frontu al Nusra, alias Al-Kajdu v Sýrii, což, jak byla nakonec i Obamova vláda nucena připustit, je teroristická organizace.

Podle ruského ministerstva obrany – jakož i nezávislých tureckých vyšetřování – většina ukradené syrské/irácké ropy skupinou Islámský stát je nakonec kupována Izraelem. Tel Aviv je čirou náhodou také hlavním kupujícím ukradené irácké ropy z iráckého Kurdistánu, se kterou je ropa Daesh míchána.

Mimo to je Tel Aviv smrtelným nepřítelem jak Íránu, tak Hizballahu – což jsou klíčové uzle koalice „4+1“ (Rusko, Sýrie, Írán, Irák, plus Hizballah) bojující s uskupením Islámský stát. Nemluvě o tom, že Tel Aviv – který upřednostňuje rozparcelování Sýrie – chce spolknout na energie bohaté Golanské výšiny navždy.

Takže jak to Izraeli prochází?

„Nabídka“ strany války

Podstatným v těchto třech scénářích – ruská ekonomika, Turecko a Izrael – je, že smrtící devastující reakce je pro Putina snadno dostupná u všech tří. Avšak odmítá nechat se lapit válečnou logikou. Putin je výsostným odpůrcem „ruské agrese“.

Plná konfrontace s Tureckem sjednotí nejednotné NATO. Nyní ruské výzvědné informace spojily tečky u toho, jak se Páni vesmíru pokouší použít Ankaru jako návnadu v pasti pro Moskvu, stejně jako použili nyní odhozený irelevantní Kyjev. Největšími importními zeměmi pro Turecko jsou Rusko (10,4%), Čína (10,3%) a Německo (9,2%); velké problémy v Turecku by byl pro toto trio velký bolehlav, k velké radosti Říše chaosu.

Konfrontace s Izraelem evidentně přinese použití plné síly Pánů vesmíru. Nemluvě o tom, že poslední věcí, kterou Moskva potřebuje, je otevření nové fronty v Levantě. Zde je pedantský pokus Sakera objasnit nebezpečný vztah mezi Izraelem a Ruskem.

Klíčovou frontou je však ruská ekonomika; dříve či později musí dojít k čistce v ruské centrální bance a na ministerstvu financí, ale Putin bude jednat jen tehdy, až bude mít neprůstřelnou vnitřní podporu, a to není zdaleka daným.

Zkrachovalá existence, Obamova vláda – nehledě na všemožné řečnické či právnické překrucování -- stále trvá na studné válce 2.0 s Ruskem, řádně předepsané Obamovým mentorem dr. Zbigniew „Velká šachovnice“ Brzezinskim.

To je v „tradici“, kterou například Bill Blum rozsáhle zdokumentoval, protože od konce druhé světové války se Washington pokusil svrhnout více než 50 vlád – v naprosté většině plných demokracií; shazoval bomby na civilní obyvatele více než 30 zemí; pokusil se zavraždit více než 50 zahraničních vůdců; pokusil se potlačit národní hnutí ve 20 zemích; zasahoval do bezpočtu demokratických voleb; učil mučení prostřednictvím příruček a „poradců“; a seznam pokračuje.

Putin a ti nejlepší a nejchytřejší z ruské rozvědky to dobře vědí.

A přesto si drží slušný manévrovací prostor; etablují Rusko jako nepostradatelnou mocnost v celé jihovýchodní Asii (po rozdrcení podvodného „Kalifátu“ v Raqqa a Mosulu); brání Pánům vesmíru pronikat do Černého moře; a v blízké budoucnosti budou skutečně bojovat na Balkáně.

Skutečný pokrok bude přicházet jako vedlejší produkt rusko-čínského diplomatického/strategického partnerství – od energie po obchod a vojenskou oblast. A to nás opět přivádí k Novým hedvábným stezkám – a konvergenci Čínou prosazovaného Jeden pás, jedna cesta s Eurasijskou ekonomickou unií (EEU).

Podstatné je, že v r. 2016 bude tato možnost nadále výrazná; je to buď nadvláda strany války – s podtextem Washingtonem „svéhlavě“ přehlížené salafisticko-džihádistické „nabídky“ mladým nespokojeným muslimům; nebo vize úplné prosperující obchodní/komerční/komunikační sítě pro celou Eurasii. Dámy a pánové, sázejte.