Třináctý týden ruské intervence v Sýrii: demaskování lží

Klíčovým zde je, jaká kritéria použít k měření „úspěšnosti“. A to vede k otázce, co Rusové doufali dosáhnout svým zásahem, to v prvé řadě. Ukazuje se, že Putin jasně a oficiálně řekl, jaký účel ruská intervence má. 11 října prohlásil v rozhovoru s Vladimirem Solovjevem na Prvním ruském televizním kanálu následující:

Našim cílem je stabilizovat legitimní autoritu a vytvořit podmínky pro politický kompromis.

Tak. Neřekl, že Rusko změní průběh války, o to méně, že ji vyhraje. A zatímco někteří považovali ruskou intervenci za totální „změnu hry“, která bude znamenat konec Daesh, já v to nikdy nevěřil. Zde je co jsem napsal přesně den předtím, než Putin přišel s výše uvedeným prohlášením:

Nemylme se zde, ruské síly v Sýrii jsou malé, aspoň prozatím, a ani zdaleka nepřipomínají to, co předpovídaly zvěsti (…) Neexistuje způsob, jak by velmi omezená ruská intervence mohla skutečně změnit směr války, aspoň ne sama o sobě. Ano, trvám na tom, že ruský zásah je velmi omezený. 12 Su-24M, 12 Su-25SM, 6 Su-34 a 4 Su-30SM nejsou velkou silou, nejsou dokonce podporovány ani vrtulníky, ani střelami s plochou dráhou letu. Ano, ruské síly byly velmi účinné při zmírňování tlaku na severozápadní frontě a umožnily syrské armádě provést protiofenzivu, ale to samo o sobě válku neukončí.

Byl jsem v té době tvrdě kritizován za „minimalizaci“ rozsahu a potenciálu ruské operace, ale zvolil jsem tyto kritiky ignorovat, protože jsem věděl, že čas mi dá za pravdu.

To, co se stalo pak, bylo klasické zveličování: mnoho údajně pro-ruských komentátorů začalo psát euforické „analýzy“, které den za dnem bičovaly naděje veřejnosti, jen aby se ty později zhroutily v rozčarování. Předvídatelně čím více rozdíl mezi očekáváními a skutečností na zemi rostl, tím více kritiků Putina a Assada se mohlo škodolibě radovat z ruské „neschopnosti zvítězit“. Tento druh pseudo analýzy je postaven na typické bludné představě „vidláků“: absurdní názor, že Rusové měli v úmyslu sami porazit Daesh. Bohužel, „pro-ruští“ komentátoři silně přispěli ke konstrukci, kterou „vidláci“ (a ne-ruské ozbrojené síly) akceptovali coby zcela nerealistické očekávání a předpověď.

Po druhém týdnu ruské intervence jsem napsal:

Ruské síly jsou malé a zranitelné. Samozřejmě, že jednou z možností pro Rusy by bylo rozšířit své letiště u Latakie, ale to by zabralo čas a další zdroje a dle mého chtějí nejdříve zkonsolidovat své stávající letiště. Nicméně, jako dočasné opatření, by mohli Rusové používat bombardéry s domovskou základnou v Rusku. Pokud Írán umožní Rusku provádět dotankování ve vzduchu v íránském vzdušném prostoru, nebo pokud Írán umožní Rusku používat íránské letecké základny, pak by v Sýrii mohlo být zapojeno mnohem více „balíčků letectva“ Su-34/Su-35SM či Su-34/Su-30SM. Teoreticky by mohlo Rusko dokonce poskytnout své Tu-22M3 pro bombardování, své Tu-95MS pro odpalování střel s plochou dráhou letu a své Tu-160 pro obojí. Nemyslím, že existuje nějaká vojenská nutnost použít nyní tyto strategické bombardéry, ale mohl by to být dobrý nápad z politických důvodů – ukázat trochu „vojenských svalů“ a ukázat neokonzervativcům, že s Ruskem si není dobré zahrávat. Odpálení střel s plochou dráhou letu z ponorek by také udělalo své, obzvláště pokud by byly odpáleny ruskou ponorkou ve Středozemním moři, kterou by americké námořnictvo nedetekovalo.

A přesně to se pak stalo: Rusko začalo používat své strategické letectvo k rozšíření svých schopností a k ukázce Západu, že Kreml to myslí vážně. Pak jsem to uzavřel tímto:

Doposud odvedl Kreml skvělou PR práci, tedy že Daesh je přímou hrozbou pro Rusko a že je mnohem lepší „bojovat s nimi tam, než tady“. Tato logika je však založena na myšlence, že velmi omezená ruská intervence může zvrátit rovnováhu. Mezi zvrácením rovnováhy a bojováním války někoho jiného je velmi tenká koncepční čára a to je něco, čeho si je Kreml naléhavě vědom. Snad nebude tato čára nikdy překročena.

Abych byl vůči Kremlu spravedlivý, tak říct, že je lepší „bojovat s nimi tam, než tady“, není v žádném případě slibem zvrátit jakoukoliv rovnováhu. Ale byla spousta ruských komentátorů, kteří říkali, že ruská intervence by skutečně mohla zvrátit rovnováhu a Kreml tato tvrzení přímo nevyvracel. Takže dle mého Kreml stanovil následující cíl:

• Primární cíl: stabilizovat legitimní autoritu a vytvořit podmínky pro politický kompromis
• Druhotný cíl: zvrátit rovnováhu ve válce ve prospěch syrských ozbrojených sil

Když jsme zamítli hloupé argumenty vidláků a předložili jsme skutečné ruské cíle, můžeme nyní vyhodnotit, jestli bylo Rusko úspěšné, či ne.

Po pouhých třech týdnech ruských vzdušných a raketových operací přijel Assad do Moskvy a k prvním mnohostranným jednáním, která svedla dohromady ministry zahraničí Ruska, USA, Turecka a Saúdské Arábie, došlo ve Vídni. Všechny země, které zahájily svoji agresi vůči Sýrii pod heslem „Assad musí odejít“, nyní musely akceptovat, že Assad nikam nepůjde. To byl naprostý diplomatický triumf Ruska. Tento první triumf byl následován další řadou triumfů v RB OSN. Mezitím, na zemi v Sýrii, syrská armáda, poprvé za mnoho měsíců, zahájila řadu protiútoků, které pomalu, ale systematicky začaly zatlačovat Daesh ve většině sektorů fronty. Takže pokud je kritériem „stabilizace legitimní autority a vytvoření podmínek pro politický kompromis“, pak nemá ruská operace daleko k naprostému vítězství, skutečnému diplomatickému triumfu dosaženému ve velmi krátkém čase. Za méně než měsíc Rusové uspěli a učinili Assadovu přítomnost v čele legitimní vlády v Damašku nespornou realitou, kterou všichni nenávidějící Assada museli akceptovat, a podmínky pro politický kompromis byly vytvořeny, aspoň diplomaticky.

Nyní se blíže podívejme, co se skutečně stalo ve vojenské oblasti. Ale než tak učiníme, dovolte mi zopakovat opět, že zvrácení vojenské rovnováhy nikdy nebylo primárním ruským cílem, pouze druhotným, kterého je možné dosáhnout, či v to aspoň Rusové doufají, v procesu dosahování prvního, hlavního. Abych to doložil, budu muset opětovně zopakovat něco, co jsem jako mantru opakoval první tři měsíce: „operačně-taktická skupina ruských vzdušně-kosmických sil (RASF) v Sýrii“ se rovná zhruba jednomu leteckému pluku. Aniž bych zacházel do přílišných podrobností, potřebujete jen vědět, že ruská vojenská teorie vyvinula velmi přísnou sadu norem, které velmi podrobně specifikují typ sil potřebných k úspěšnému provedení jakéhokoliv specifického úkolu. Všem se základním pochopením válčení, a obzvláště vzdušných operací, je naprosto jasné, že jediný letecký pluk nemůže být použit k porážce síly s více než 100,000 bojovníky nasazenými na území zhruba 150,000 km2 (jen v Sýrii), podporovanými sítí základen a výcvikových táborů v Turecku a dalších zemích regionu, kteří dostávají kvazi nekonečné dodávky zbraní, bojovníků a peněz od mnoha sponzorů z řad bohatých států. Zeptejte se kohokoliv s byť jen povrchní znalostí ruské vojenské teorie, a řekne vám, že nejde o druh úkolu, který je dáván leteckému pluku. Ti, kdo tvrdí něco jiného, nevědí, o čem mluví.

Skutečně pozoruhodným je, že rozsah misí provedených tímto leteckým plukem byl takový, který je normálně zadáván letecké divizi (síle zhruba 3 až 5 krát větší). Dovolte mi zopakovat, že: tato síla o velikosti pluku po tři měsíce, nepřetržitě, úspěšně prováděla počet náletů, který je normálně zadáván síle 3 až 5 větší. Nevím jak vy, ale pro mne je to zcela jistě známkou fantasticky úspěšné operace. Zeptejte se jakéhokoliv vojenského velitele, jak by se cítil, kdyby síla, které velí, dokázala dosáhnout nejen velké škály úkolů, které má dosáhnout, ale 3 až 5 více, a to ve skutečné bojové operaci. Ujišťuji vás, že tento velitel by byl pyšný. Fakt, že někteří stále dokážou mluvit o selhání ruských ozbrojených sil, je známkou buď neupřímnosti, nebo ignorance (či obojího).

Někteří pseudo analytici se pokusili ospravedlnit své negativní hodnocení ruské operace tím, že uváděli procentní změnu u území ovládaného vládními silami oproti území Daesh a jeho spojenců. Opět, jde buď o neupřímnost, nebo profesionální nekompetentnost. Fakt, že Daesh ovládá zhruba 80% syrského území, je bezvýznamným nesmyslem. Nejen proto, že na tomto území žije pouhých 20% obyvatel Sýrie, ale proto, že samotné pojetí „ovládání“ neznamená v kontextu této války nic.

Ve skutečnosti se děje toto: většina bojových operací je soustředěna kolem velkých městských oblastí (měst) a specifických komunikačních linií (silnic). Co se týká malých měst nebo zbytku venkova, ty nejsou ve skutečnosti „ovládány“ nikým. Typicky, když vládní jednotky obsadí vesnici „A“, jdou síly Daesh do vesnice „B“, a když vláda obsadí „B“, Daesh se vrátí do „A“. (Ti, kdo se zajímají o tyto taktické záležitosti, by si měli přečíst tento rozhovor ruského vojenského specialisty s velkou zkušeností ze Sýrie). Vládní síly jsou již přetíženy a jsou sotva schopny zahájit ofenzivu, aniž by nemusely přesunout své síly z obrany klíčových měst. To je také důvod, proč syrská protiofenziva byla tak pomalá: zoufalý nedostatek lidí.

Navíc protože skutečná centra bojů jsou kolem městských oblastí a klíčových os komunikací, je samotné použití podílu ovládaného území při měření úspěchu či neúspěchu těchto operací bezpředmětné. Vezměte si například Aleppo: pokud/až Syřané konečně zcela osvobodí město, což by bylo velkým úspěchem, změna u podílu na ovládaném území bude naprosto bezvýznamná. Avšak bude to pro vládní síly velký úspěch.

Nic z výše uvedeného však neodpovídá na otázku, jestli ruská vojenská intervence v Sýrii zvrátila rovnováhu ve prospěch syrské vlády, či ne. Někteří říkají, že ano, jiní to popírají. Mým striktně osobním názorem je, že ne, nezvrátila, či bych měl říct zatím nezvrátila. Ale existují jisté známky, že by v blízké budoucnosti mohla. O jaké známky jde?

Zaprvé, tlak na Turecko, aby se přestalo chovat jako darebácký stát vedený nezodpovědným megalomaniakem, se zvyšuje od sestřelení ruského Su-24 a následných odhalení ohledně tureckého režimu, a specificky ohledně zapojení Erdoganovy rodiny do ilegálního obchodování s ropou ukradenou Daesh. Zatím se režim drží pevně, ale evidentně byl poškozen politicky a v Turecku a kolem něj nyní napětí roste. Zatímco neočekávám, že se Erdogan skloní před vnějším tlakem, myslím si, že napětí v Turecku skončí poškozením Daesh, pravděpodobně nepatrným, dokud konflikt s Kurdy opravdu nepropukne, a tehdy bude Daesh zasažen mnohem významněji.

Zadruhé, existují jisté známky, že Daesh začíná mít vojenské problémy v Iráku a politické problémy ve zbytku arabského světa. Fakt, že Saudové oficiálně nyní pocítili potřebu vytvořit to, co je v podstatě sunitskou proti-šíitskou teroristickou silou (alias oficiálně „Islámskou protiteroristickou silou“), je jasnou známkou, že Daesh si nyní nežije podle očekávání.

Zatřetí, Rusové nyní poskytují systémy těžkého dělostřelectva a školí Syřany, kteří nyní pomalu, ale jistě získávají ten druh palebné síly, kterou Rusové používali s ničivými účinky proti wahhabistům v Čečensku.

Začtvrté, zatímco ruské vzdušné operace nejsou, z definice, schopné porazit dobře zakopané a rozptýlené partyzánské síly, mohou velmi silně narušit jejich logistiku a zásobovací trasy. Rovněž vážně omezují mobilitu sil Daesh, obzvláště v noci.

Zapáté, za přímé podpory RASF Syřané, podporovaní Hizballahem, začali opětovně získávat kontrolu nad některými částmi syrské hranice s Libanonem a Tureckem. To je, mimochodem, jeden z doposud nejobtížnějších klíčových úkolů pro vládní síly: převzít pod kontrolu co největší část syrské hranice s Tureckem (Íránci to učiní na irácké hranici). To se doposud nestalo a v blízké budoucnosti se nestane, ale události kráčí správným směrem.

Ale tím, co skutečně rozhodne výsledek této války, není palebná síla, ale logistika. V současnosti mají Syřané obrovskou nevýhodu: nejen, že mají nedostatek munice a, obzvláště, náhradních dílů, ale celá jejich výzbroj je zastaralá a daleko za svoji teoretickou životností. Syrské vládní síly utrpěly také strašné ztráty na životech, ale Syřané si nemohou dovolit plnou mobilizaci, neboť by to silně poškodilo již tak trpící ekonomiku. Mějte na paměti, že Syřané bojují tuto válku déle (4 roky a 9 měsíců), než bojoval Sovětský svaz ve druhé světové válce (3 roky a 10 měsíců). Fakt, že se všude objevují trhliny, je normální. Vlastně jedinou věcí, které mají Syřané, zdá se, nekonečný dostatek, je odvaha.

Daesh (a když říkám Daesh, myslím tím všechny, „hodné teroristy“ a „zlé teroristy“) se doposud těší kvazi nekonečným dodávkám bojovníků, vybavení, zásob a, což je nejdůležitější, peněz. Za plné podpory USA, Saúdské Arábie, Kataru, Turecka, Izraele a mnoha evropských zemí je to sotva překvapivé. Daesh se rovněž těší obrovské geografické výhodě, protože může používat Turecko, Jordánsko a Irák jako týlové základny a bezpečná útočiště.

Nemylte se zde, Syřané jsou zde tím menším psem a není nic, jak by to Rusové mohli změnit, aspoň ne sami. Klíčovou věcí zde je, čeho je v této situaci schopen a co je ochoten udělat Irán. Írán již udělal mnoho a věřím, že Íránci udělají více, ale jen když nebude zbytí. Není to tak, že by Íráncům chyběla odvaha nebo prostředky, ale je faktem, že již na sebe vzali obrovské riziko, když se tak hluboce zapojili do této války. Osobně jsem překvapen faktem, že USA a, obzvláště, Izrael již nezačaly odsuzovat „íránskou invazi do Sýrie“, obzvláště proto, že USA neměly žádné výčitky, když odsuzovaly zcela fiktivní „ruskou invazi“ na Donbas. Ale pokud se počet íránských vojáků na zemi zvýší, bude tento druh propagandy použit (ačkoliv jsou Íránci přítomni na žádost legitimní syrské vlády).

Bohužel anglo-sionisté uspěli u vytvoření obrovského a skutečně toxického bordelu svými zásahy v Maghrebu a na Středním východě. Stejně jako na Ukrajině neexistuje jednoduché řešení, jak zastavit konflikt a vrátit se k míru. Na Ukrajině Říše vypustila odporný koktejl nacistů a židů, zatímco Střední východ je nyní ohrožen masivním takfiristickým morem. Ani Rusko, ani Írán nebudou schopny tento konflikt vyřešit „vítězstvím“. Věci zašly příliš daleko a stejně jako se mír vrátí na Ukrajinu pouze po naprosté denacifikaci, i na Střední východ se mír vrátí pouze po naprosté detakfirizaci regionu, včetně Saúdské Arábie a Kataru. Těm, kteří mě obviní, že jsem ohledně realistických vyhlídek u zbavení Ukrajiny nacistů a Středního východu wahhabistů naivní, odpovím jednoduchou otázkou: opravdu a upřímně věříte, že lze dosáhnout míru s nacisty a takfiristy? Myslíte si, že obě skupiny se prostě „vzdají“ svého bludného šílenství a stanou se „normální“ politickou silou? Nebo skutečně věříte, že osvobození pouze Donbasu a Sýrie od těchto šajtanů, zatímco ve zbytku Ukrajiny/Středního východu budou ponecháni u vesla, opravdu přinese mír Donbasu či Sýrii?

Pravdou je, že válka na Ukrajině skončí teprve poté, co bude osvobozena celá Ukrajina, stejně jako válka na Středním východě skončí teprve poté, až bude osvobozen celý Střední východ. Možná se vám tato představa nelíbí – mně určitě ne – ale realita nikdy nebyla závislá na tom, co se nám líbí či nelíbí. Bude to dlouhá válka.