Soumrak filosofie a věčné náboženství

Pokud sledujeme vývoj filosofického myšlení na pozadí historického vývoje celé lidské společnosti, je nutné konstatovat, že filosofické spory o pravý obsah a původ moudrosti, jinými slovy o nahlédnutí objektivně dobrého lidského jednání a politického uspořádání společnosti, nejenže časem neutichaly, ale rozporuplných filosofických směrů a názorů stále přibývalo. Ze současného stavu myšlení západní civilizace je zřejmé, že prožíváme soumrak filosofie, že zkoumání toho, co je moudré a dobré v životě jedince i celku, ztratilo na přitažlivosti. Je nutné si položit otázku: Koho dnes vlastně ještě zajímá filosofie? Pokud vyloučíme osoby, které se zabývají studiem filosofie jako historického fenoménu, musíme konstatovat, že zájem o filosofii je dnes prakticky mizivý.

Má uvedené zjištění nějaký objektivní důvod? Soudím, že ano. Z hlubšího pohledu na předmět vlastního filosofického zkoumání, jímž je bezesporu bytí člověka a způsob, jakým se vztahuje ke společenskému celku, lze směle prohlásit, že racionální filosofie, tak jak ji známe, ztrácí svůj význam a relevanci. Není totiž pomalu už co zkoumat. Onen organický celek ve formě společenství, s nímž se lidský jedinec měří a identifikuje, totiž reálně přestává existovat.

Moudrost lidského jednání lze určit v zásadě podle toho, nakolik toto jednání nemá ve svém účelu pouze sobecký prospěch jedince, ale usiluje jednat nemenší měrou ve prospěch celku. Jak ale můžeme rozeznat u jedince smysl pro jednání ve shodě se zájmem celé pospolitosti tam, kde žádná taková pospolitost, za níž by se mohl směňovat, neexistuje? A to se prosím týká pospolitosti libovolného formátu, od větší rodiny až po národní jednotu. Národy jsou pomalu vymazávány multikulturní politikou homogenizace lidstva, rodiny rozvráceny individualismem a všemi genderovými či rovnostářskými právními agendami. Moderní civilizace Západu prakticky už zrušila vztah jedince k celku jako bytostně morální otázku, bytí jedince se tudíž vymyká filosofickému soudu.

Prameny moudrosti

Láska k moudrosti nebo alespoň potřeba moudrého jednání a rozhodování nicméně z lidského života nevymizela. Původ moudrosti se totiž nenachází ve filosofických spekulacích, byť i ty mohou být poučné. Moudrost vyvěrá ze tří pramenů: Z lidské zkušenosti, z tradice a z transcendentálního poznání.

Zkušenost jedince nabytá celoživotní poutí je nutnou podmínkou jeho moudrosti a opírá se o ni požadavek váženosti starších lidí. V dnešní době je problematizována zrychlujícími se změnami společenského života na pozadí technologického pokroku. Mládež má pocit, že jejich dědové již nemají k jejich podmínkám života co říci. Nejstarší generace se zase staví odmítavě k novotám moderní doby a vzniká tak mezigenerační propast. To je ale velké nedorozumění. Technické vymoženosti samy o sobě nemají sílu změnit základní životní hodnoty a řád pospolitosti, pokud ten je dost pevný a zakotvený ve výchově mladé generace. Vpád technologie do souboru nástrojů pro denní použití a prostředků komunikace je však uměle kombinován s vpádem psychologické manipulace s lidským vědomím tak, aby docházelo k nevratným změnám životního stylu a právě oněch lidských hodnot a zásad, jimiž se utváří organický společenský řád. Teprve kombinace obou faktorů působí rozvrat všech jistot, o něž se opíralo soužití našich předků. Pohled na způsob existence nové generace očima našich dědů je tudíž kritický a odmítavý a na mladou generaci nemůže působit moudře. Tento první pramen moudrosti proto s každou novou generací vysychá.

Úloha tradice v životě lidské pospolitosti přenáší zkušenost mnoha generací předků do přítomného života. Tím ve svém významu dalece předčí zkušenost jednoho lidského života, který sice může absorbovat změny materiálních podmínek a jim se přizpůsobit, leč tradiční řád a systém hodnot předávaný z generace na generaci musí vnímat jako nadčasový a zasahovat do něho jen s největší opatrností. Tradice a z ní vycházející kultura jsou pravou studnicí moudrosti a je na duchovních autoritách společenství, aby její pramen udržovaly čistý a průzračný. Tento druhý pramen moudrosti je ve skutečnosti již dvě staletí otravován a špiněn ideologiemi liberalismu a společenského pokroku. Na usměrňující síle Tradice se ovšem podepsalo rovněž dva tisíce let všelikerého filozofování, mentálních spekulací a racionální nabubřelosti, ony nesčetné výkony rozumu bez úcty k mytologii předků a dávným učením, jimž se přestalo rozumět.

S racionální filosofií se v pojetí moudrosti problematizoval i její třetí transcendentální pramen vyvěrající z prastarých mýtů, legend a vědění žreců předávaného mezi generacemi v učednické posloupnosti duchovních mistrů a jejich žáků. Nejhlubší pramen moudrosti byl tak odveden do koryta náboženství, z něhož se stala kalná řeka monoteistických věrouk a dogmatických doktrín uzavírající transcendentální poznání pod kamennými klenbami církevních knihoven a tajných řádů. Transcendentální duch moudrosti má totiž kořeny v nadsmyslovém vnímání výjimečných mudrců minulosti a v podobě védského vědění byl lidstvu předán v pradávných časech samotnými bohy přicházejícími s vyšších nebeských planet našeho vesmíru. Nikdo by si neměl myslet, že uctívaný panteon pohanských bohů byl od počátku nějakou ustrašenou personifikací přírodních sil lidmi žijícími v jeskyních v době kamenné. Po celé planetě Zemi existuje nesčetné množství zjevných artefaktů dokazujících, že naši dávní předkové žili s mimozemskými bohy, ne-li pod jednou střechou, tak alespoň v bezprostředním sousedství. Védská písma navíc dokazují, že lidé jsou jejich přímými potomky a zrození z jejich božských matek. Ať je to jakkoliv, transcendentální poznání pro nás zůstane vždy zachováno ukryté ve své tajnosnubné čistotě a nic je nemůže zničit. Jde jen o to, zda se mu dokážeme znovu otevřít jako naši pohanští předkové.

Kam se ale při našem zkoumání moudrosti poděl rozum? Filosofie římských stoiků přikládá rozumu svrchovanou a řídící úlohu v osobnosti člověka, má-li se projevovat v kvalitě dobra. Jisté je, že bez rozumu není ani moudrosti. Přesto rozum není nejvyšší mohutností, která by nás měla spolehlivě vést životem k dobrému, nebo také ke spravedlivému a ušlechtilému jednání. Oním nejvyšším směrníkem naší duše je Svědomí. Existují ne-lidé s rozvinutými rozumovými schopnostmi a přitom jednají tak, jako by neměli žádné svědomí. Svědomí je přítomno v každém z nás, ale každému není cele přístupné, protože sídlí nad duší. Z toho přirozeně vyplývá, že nejde o uvědomělou kvalitu duše ani rozumu, že ke svědomí se musí naše mysl otevřít, že jde o transcendentální součást naší bytosti.

Trojjedinost lidské bytosti

Tvrzení o vyšší úrovni Svědomí potvrzují všechna védská učení. Podle nich sestává každá živá bytost ze tří hierarchicky uspořádaných částí. Na nejnižší úrovni vystupuje fyzické tělo, hrubohmotná podstata naší bytosti zajišťující životní funkce v souladu s hmotnou přírodou. Uprostřed se nachází jemnohmotné tělo, v něm sídlí naše vědomí, mysl a rozum. Obě tyto části jsou pod vlivem hmotných energií vnímatelného světa, které nás matou. V naší mysli tak vzniká falešná představa o smyslu a řádu všech věcí, která se různí podle inteligence a úrovně empirického poznání toho kterého člověka. Naše duše je prostřednictvím fyzických smyslů a rozumovým vyhodnocením smyslových vjemů konfrontována se světem zdání. Staří Řekové, jimž ještě nebyla cizí moudrost předků, toto zdání nazývali „sofisma“, v indických Védách se nazývá „mája“.

Nejvyšší součást lidské bytosti nemá hmotnou podstatu a zastupuje vyšší kosmický princip v každém z nás. Můžeme ji chápat jako imanentní božství. V různých jazycích a kulturách je nazývána rozličnými jmény: Duch, nadduše, intuice, paramátma, vyšší Já, Bůh v nás, imanentní esence a někdy také Svědomí. Veškeré usilování člověka o duchovní cestu a spásu duše vede k pozdvihnutí egoistického a zaslepeného já k onomu vyššímu já transcendentální nadduše. Já utvořené z těla, duše a čistého rozumu je uvězněno v hmotném světě a pod vlivem vášně, žádostí, emocí a nevědomosti. Ve svém zaslepeném egoismu a domnělém, subjektivním názoru nenachází žádoucí obraz v kvalitě dobra. Teprve nastolením vlády Ducha nad mlhavým zdáním duše o tom, co je pro člověka dobré a co nikoliv, se stává člověk moudrým a o jeho životě začíná rozhodovat Svědomí.

Princip vyššího původu duše (átma), transcendentální základ našeho bytí (dharma), učení o nesmrtelné duši a jejích inkarnačních cyklech, to vše vysvětlují Védy jako pradávné a všemu lidstvu zjevené poznání pravdy o podstatě člověka a smyslu jeho existence. Každá lidská bytost je podle tohoto učení předurčena svým životním posláním, pro něž se jeho duše sama rozhodla před vstupem do konkrétního fyzického těla. V jazyce sanskrtu se to nazývá „dharma“. Pod vlivem hmotné energie v okamžiku zrození na toto své předsevzetí duše zapomíná. Její další život se potom odvíjí podle toho, nakolik život daného člověka plní své úkoly dané dharmou či nikoliv. Jinými slovy nakolik žije podle čistého Svědomí a nakolik poklesl do temnoty žádosti, vášně a nevědomosti. Podle toho se valorizuje jeho „karma“ jako životní naplnění nebo vznikající dluh příčin a následků, s nimiž duše vstupuje do dalšího života.

Věčné náboženství

Každé náboženství je spojeno s tématem spásy a vykoupení člověka ze všech utrpení pozemského života. Podle Véd je smyslem lidského života duchovní cesta vedoucí k zušlechtění duše, aby se stala způsobilou k inkarnacím v nebeských sférách vyšších, než je tento náš hmotný svět a fyzické tělo trpící nemilosrdnými přírodními zákony. Jde v principu o přípravu duše pro její přesídlení do vyššího těla zrozeného na vesmírných planetách, kde žijí bytosti na vyšším evolučním stupni vývoje jako bohové, čili v trvalé blaženosti a v kvalitě dobra. Bohové jsou smrtelní, i když žijí mnohem déle, než člověk, proto nejvyšším cílem této duchovní cesty je dosažení nesmrtelnosti a věčného života v duchovním stavu oproštěném od hmotného znečištění a nutnosti další inkarnace. Jak takové duchovní tělo vypadá, to nevím, nikdy jsem nebyl v sedmém nebi ani nikoho takového neznám.

Nicméně je dobré si uvědomit, že duchovní meta věčného a blaženého života vykoupeného z utrpení existovala od nepaměti, přestože je hlavní motivační součástí křesťanské věrouky. Křesťanství láká věřící v Kristu sliby věčného života v Božím království, aniž by k tomu podávalo srozumitelný výklad. Mluví se v ní v podobenstvích o podivném vzkříšení celého člověka svázaného se svým původním tělem, protože původní védské učení o nesmrtelné duši a její inkarnaci muselo být překryto neprůhledným zmatením, aby mohla být rozvrácena tisíciletá stavba védské Tradice a nastolen globální davově elitářský systém. Totéž se stalo s pohanskými svátky, obřady a rituály. Křesťanská moc je překryla vlastními liturgiemi, aby se časem zapomnělo na jejich pravý duchovní obsah.

Naši pradávní předkově věděli, že empirické poznání pozemského života ani vlastní inteligence nám neumožňují proniknout do hlubokého tajemství existence vesmíru. Proto si vážili moudrosti védského vědění předávaného z generace na generaci v učednické posloupnosti zasvěcených příslušníků duchovních kast. Věděli, že jejich učení není z tohoto světa, že představuje odkaz samotných bohů předaných našim praotcům v dobách, kdy s nimi žili v jednom společenství. Věděli také, že nejde o vědění všeobsáhlé ani dokonalé, navíc zatížené chybami a zkomoleninami, jichž s každou novou generací přibývalo. Chápali i fakt, že prostý a nezasvěcený lidský rozum v nich může nalézt rozpory a nesrovnalosti, využít svých logických a přízemních soudů k jejich zpochybnění a tak zničit i organický společenský řád védské Tradice.

Proto si toto vědění uchovávali v nepsané formě uvnitř esoterických kruhů. Nemohli ani nesměli připustit veřejnou diskusi o vnitřních zdrojích tisícileté moudrosti. Jejich strážní služba a bdělý dohled nad věčným odkazem předků měly autoritativní ráz podložený vyššími schopnostmi jedinců vyvolených k tak odpovědnému poslání. Lidský rozum a um mohou mnohdy udivovat, jakých výsledků lze jejich pomocí dosáhnout. Mohlo by se zdát, že se člověk může ujmout nezávislé vlády nad vlastním životem, nad celými lidskými rody i nad samotnou přírodou, že není pouhým nedokonalým dědicem božské podstaty, ale že on sám je bůh. Tomu bylo nutné zabránit. Z esoterického vědění žreců bylo totiž jasné, že nic v hmotném světě není dokonalé. Vše podléhá změně a tvoření. Není nic, co by následujícím stavem nemohlo být překonáno a co nebude v konečné instanci zcela zničeno. Naše sluneční soustava společně se Zemí bude jednou zničena, to dnes vědí i naši uznávaní vědci. Každý jeden vesmír bude zničen také. Budou však vznikat vesmíry nové a s nimi i slunce, planety a živé bytosti na nich. Védská písma popisují vesmírné cykly stvoření a zániku s velkou přesností a s časovými údaji v miliardách pozemských let, nad nimiž současná věda zůstává v rozpacích a němá.

Při zralé úvaze se zdá zřejmé, že i Platónův svět idejí je mylná spekulace vycházející z neexistující podobnosti mezi ideálními geometrickými útvary promítanými do reálného světa a předpokládaným analogickým předobrazem všech reálných věcí. Podobně je tomu s každou filosofií či ideologií, která by chtěla překonat svět původní organické Tradice empirickým poznáním a racionálním kalkulem. Z védského učení pochází i životní řád čtyř tradičních společenských stavů a jako takový má transcendentální platnost. Jde o členění známé z indických Véd ve smyslu čtyř společenských kast bráhmanů, kšatrijů, vaišyů a šúdrů, česky: žreců, strážců, hospodářů a dělníků.

Stejné pojetí společenských stavů uvádějí i Slovansko-árijské Védy tak často opovrhované moderními vzdělanci. Je však nutné si uvědomit, že jde o sémantický konstrukt označující laické studie védické minulosti Slovanů s přirozeně kolísající mírou hodnověrnosti. To však neznamená, že si zaslouží takovou míru ignorance, s jakou na ně nahlíží renomované vědecké a intelektuální kruhy. Jejich neskrývaný odpor promlouvá o značné zaslepenosti, ne-li o zlomyslném záměru.

Úloha a řád společenských stavů

Poslání (dharma) žreců je život v odříkání naplněný duchovním poznáním opírajícím se o autoritu duchovních mistrů, védská písma a umění kontemplace. Úkolem žreců je osvěta a duchovní opora všech ostatních společenských tříd a zakotvení všech nových fenoménů a poznatků empirické vědy do organického celku Tradice.

Strážci a vládci mají ve svém transcendentálním popisu práce starat se o blaho všech lidí ve společnosti, zejména pak o vytvoření a ochranu přirozených podmínek pro naplnění správné životní cesty všech živých tvorů. Všechny živé bytosti mají totiž duši, nejen člověk. Mezi hlavní úkoly strážců patří ochrana dětí, žen a starých lidí. Při své činnosti se řídí pokyny žreců.

Hospodáři a dělníci svojí plodonosnou činností vytvářejí dostatek zdrojů pro hmotné a materiální zabezpečení všech společenských vrstev. Rozumí se tak samo sebou, že podnikatelé a obchodníci nemohou vyvíjet úsilí o co největší zisk jen pro sebe a tak egoisticky rozmnožovat své osobní bohatství. Jejich úkolem je zajistit bohatý život a uspokojení životních potřeb i ostatních členů společnosti v takové míře, aby všichni mohli plně dostát svému poslání a duchovnímu pokroku naplněnému moudrostí v hmotně zajištěném stáří. Povinností dělníků je potom odvádět poctivou práci za poctivou odměnu a tak sloužit svým nadřízeným hospodářům. Teprve plnou realizací dharmy příslušníků všech společenských stavů se celá společnost nachází v kvalitě dobra. Od takového stavu ji může odvést pouze převaha vášně a nevědomosti nad dobrem a moudrostí.

Organickým společenským stavům odpovídá přirozené rozdělení typických lidských povah podle psychologických, mentálních a morfologických vlastností. Do stavu žreců nebo strážců byli lidé vybírání podle své povahy a schopností. Povolaní k takovému výběru byli vážení mudrci a mistři z řad žreců, jejichž moudrost, zkušenost a hluboká znalost lidské duše zaručovaly, že se do vůdčího postavení dostanou opravdu jen ti nejlepší a nejschopnější. Nešlo o žádný elitářský kastovní systém, jak se dnes snaží mnozí historici tvrdit. To dokazuje například i Julius César ve svých válečných pamětech, když popisuje vysoký společenský kredit druidů v Galii. Do řad druidů byli vybírání nadaní chlapci ze všech společenských vrstev. Pro každou rodinu a ves bylo velkou ctí, pokud se některému z jejich synů dostalo takového povýšení.

Stejně tak vládcem nebo válečníkem se mohl stát ten, kdo osvědčil zdatnost ve všech fyzických i duchovních disciplínách. Pro ustrojení člověka v pozici strážce se ovšem přikládal význam rovněž výchově chlapců a zvažoval se i jejich genetický vklad získaný od rodičů. Nejvhodnějšími adepty pro úlohu strážců byli proto synové válečníků a vládců, kteří se v takové službě nejlépe osvědčili. Proto ve starověku přirozeně po delší dobu vládly nejlepší a nejušlechtilejší rody a leckdy i celé jejich dynastie. Dochovaná svědectví o starých obřadech a rituálech prověřujících zvoleného kandidáta na knížecí stolec svědčí o tom, že tito muži museli před velkým kmenovým shromážděním prokázat mnohé ze svých fyzických kvalit, duchovních schopností a dovedností, aby mohla být jejich volba potvrzena.

Jak vypadá dnešní společnost? Z mnoha jejích znaků vyplývá, že je prakticky opakem organického společenství starověké Tradice. Ve vůdčích rolích figurují postavy většinou zcela nekompetentní pro takovou službu. Do svých funkcí jsou potvrzovány hlasováním lidu, jehož znalosti potřebné k takovému výběru jsou rovněž mizivé. Nejde přitom ani o hlas většiny, protože mandát politiků k jejich zastoupení ve vládě většinou odpovídá mizivému procentu všech oprávněných voličů. I kdyby však šlo o většinovou vůli, lze jen těžko přistoupit na tvrzení obhájců parlamentní demokracie, že ve většinovém hlase voličů je ukryt dostatek moudrosti. Rozumí se patrně lidová moudrost, která byla vázána právě a výlučně na existenciální podmínky tradičního života pohanů. V dnešní době není o čem mluvit.

Historické potvrzení Tradice

Tento smutný obraz moderní společnosti má však poměrně krátkou historii, kratší než 200 let. Stovky a tisíce let známé historie předcházející moderní době promlouvají o společenském řádu, který vždy více či méně napodoboval organickou Tradici starověku. Křesťanská Evropa procházela svoji historickou pouť převážně pod symboly dvou pilířů moci: oltáře a trůnu. Panovníci v Evropě obsazovali knížecí nebo královské stolice na základě aristokratického výběru z nejušlechtilejších rodů dané země. Vždy k tomu však potřebovali posvěcení katolickou církví. Tak byly ustanoveny vrchnostenské stavy z Boží vůle. Vedle kněžských stavů duchovních byly obdařeny mocí stavy hraběcí a vévodské, jež zajišťovaly role zemských vládců a strážců. K plodonosné činnost byly odkázány všechny nižší stavy rolnické, řemeslné a kupecké. Rozdíl proti tradičnímu stavovskému řádu byl pouze v tom, že vyšší stavy kněží a především šlechty se přeměnily na skutečně výlučnou kastu vyvolených, která se ostře a neprostupně oddělila od nižších pracujících kast, a tak bez toho, aby musela prokazovat své oprávnění k vládnoucí službě, využívala své moci pro upevnění své nadřazenosti a k hromadění bohatství na úkor lidu. Nejnižší kasta dělníků byla navíc v postavení otroků postrádajících základní lidské svobody, což lze mimo jiné přičíst na vrub veskrze netradičnímu otrokářskému řádu z dob a z prostředí helénské kultury.

V této souvislosti je nutné poznamenat, že morální pokleslost a zneužívání nadřazené moci nebylo vzácnou výjimkou ani v dávnějších dobách před nástupem křesťanství. Svědčí o tom i prastaré védské eposy. Kvalitativní rozdíl v úpadku naplňování kvality dobra tradiční společenské struktury mezi starověkem a křesťanským novověkem je právě v podstatě duchovního učení obou věků.

Védská písma přinášejí svědectví o božských inkarnacích, které se zjevovaly ve všech dobách za účelem nápravy neblahého stavu ve společnosti. Vyslanec boží neboli Avatár byla božská bytost inkarnovaná do podoby lidského těla a obdařená vyšší mocí. Disponovala nadlidskou silou, s jejíž pomocí dokázala vyhubit všechny ničemné vládce a navrátit na jejich místo odpovědné vůdce schopné přivést zemi zpět na cestu dobra.

Je třeba se hluboce zamyslet nad podobnou božskou bytostí předznamenávající éru křesťanů. Oním novodobým Avatárem je Ježíš Kristus, syn Boží. Kristus měl také vyšší schopnosti. Jak jich ale dokázal využít? Konal zázraky ve prospěch bezmocných. Budiž mu to ke cti. Vystoupil však svojí mocí proti tehdejší zkažené vrstvě vládců a falešných proroků? Nikoliv, nikoho z nich nezahubil. Naopak, sám se odevzdal jejich kruté moci a stal se mučedníkem. To je z pohledu védské tradice neslýchané a o něčem to vypovídá. Jaký příklad pokory a odevzdanosti to předal lidem? Není snad právě toto jádro dopuštění vší budoucí nestoudnosti novodobých vládců a despotů? Nerad bych se dále touto otázkou zabýval. Čtenář si je jistě schopen udělat úsudek sám.

Náboženství v západní civilizaci

Sanskrtský pojem dharma se na západě zjednodušeně překládá slovem náboženství. Jeho obsah, jelikož jde o činné bytí, se pak interpretuje jako oddaná a pokorná služba nejvyšší osobnosti božství Pánu Krišnu. Co nám to připomíná? Službu ve víře v Pána našeho Ježíše Krista? Jak se zdá, stejně zjednodušené a primitivní duchovní pojetí lidského bytí se k nám odráží ze všech náboženství, která převzala, pokroutila nebo přímo stvořila anglosaská civilizace. Patří k nim jak křesťanství, tak náboženství peněz, hmotného bohatství, komerčního úspěchu, vševědoucí ruky trhu nebo univerzálního humanismu pod přeludem pravdy a lásky. Nejméně inteligentní kazatelé z řad libertariánů uctívají omezený rozum jako objektivně platný nástroj poznání a z něho vyvozují princip racionálního egoismu, jímž se uplatňuje nejvyšší imperativ dobra pro svobodný život a štěstí lidského jedince. Paradoxem je, že tato hloupá a nemoudrá teze o smyslu lidského života odehrávajícího se a priori pod maximou osobního prospěchu pochází z racionální filosofie nazývané „filosofie objektivismu“ a vyučované na amerických universitách.

Nyní žijeme v době, kdy tradiční společenský řád byl zcela zničen. Kam se vytratila veškerá moudrost organické Tradice? Ve sféře veřejného života není nikde patrná. Celý vládní, ideologický a společenský systém moderního státu má ryze technokratickou podobu. Jde o pouhou organizaci a regulaci jednání lidí podle předem daných a empiricky vykonstruovaných zákonů bez špetky smyslu pro organický řád, pro spravedlivé zakotvení jedince v něm a pro duchovní potřeby člověka. V jakém zájmu, nebo v čím zájmu je celý tento soubor pravidel, nařízení a zákazů nastolen?

Tradiční pojetí funkce společenských stavů ze světa nezmizelo. Pravé vědění o jeho smyslu, o vyšších silách a zákonech, které ho určují, nuže toto prastaré védské vědění se ukrylo v tajných zednářských lóžích a řádech, o jejichž konceptuálním působení a vlivu nemá většina lidí ani ponětí. Co znamenala odluka církve od státu? Nejvyšší duchovní společenská kasta kněží se tak odebrala do stínu, do ilegality, v níž přestává vykonávat zjevnou správu věcí veřejných a společně s mocnými finančními a buržoazními elitami z tohoto stínu, z této temnoty zla skrytě vládne světu jen ve vlastní parazitický prospěch. Dnes již evidentní snahou temných plutokratických vládců je zničit vše přirozené a organické v životě společnosti, aby v ní nemohl vzklíčit ani náznak nezávislé autority, s níž by se mohli lidé vymanit ze zotročující, duchovně a lidsky ponižující moci temných mocenských elit – globálních parazitů.

Z nejnižších žádostí hmotné existence lidí se stalo náboženství peněz, konzumu, mamonu, komerčního úspěchu, tupého sportu a pokleslého umění. Náš vzdělávací systém se přeměnil v bezduchý výcvik mládeže pro službu bohatým kapitalistům v otrockém pracovním procesu. Tak ubohý je stav, v němž se všichni nacházíme, aniž by si to většina z nás byla ochotná připustit. Je z toho vůbec ještě nějaká cesta ven? Nebo nám už nezbývá nic jiného, než čekat na zásah vyšších sil, na inkarnaci nových Avatárů, pravých vyslanců našich světlých bohů a praotců?