První týden ruského vojenského zásahu v Sýrii
Rychlost, s jakou byla ruská vojenská operace v Sýrii provedena, byla velkým překvapením pro americkou výzvědnou komunitu (kterou mohu sotva vinit, protože sám jsem byl překvapen též). Nemylte se zde, ruské síly v Sýrii jsou malé, aspoň prozatím, a ani zdaleka nepřipomínají to, co předpovídaly zvěsti, avšak obzvláště způsob, jakým jsou použity, je velmi originální: jako „násobitel síly“ pro syrskou armádu a pravděpodobně jako krytí pro íránskou. Je to velmi elegantní řešení, ve kterém malé síly dosahují disproporčně velkých výsledků. Je to rovněž poněkud nebezpečná strategie, protože síly jsou velmi zranitelné, ale je to strategie, kterou, aspoň prozatím, Putin velmi úspěšně vysvětlil Rusům.
Podle posledních průzkumů 66% Rusů nálety v Sýrii podporuje, zatímco 19% je proti. Vzhledem k obsaženým rizikům jsou to extrémně dobrá čísla. Putinova osobní obliba je, mimochodem, stále fenomenální – 85% (všechna tato čísla mají chybovou odchylku 3,4%). Přesto mi tato čísla naznačují, že potenciální obavy a, možná, rozčarování existují. Velkou výhodou, kterou má Putin oproti jakémukoliv americkému prezidentovi, je, že Rusové chápou, že války, všechny války, něco stojí, a nemají proto takovou averzi ohledně obětí, jako lidé v USA či v Evropě. Přesto zatímco bojové záběry pořízené z bezpilotních letounů jsou dobrým začátkem, bude muset Putin brzy ukázat něco hmatatelnějšího. Proto pravděpodobně ona současná protiofenziva syrské armády. Avšak současný způsob triumfalismu v Rusku mne činí nervózním.
Reakce na Západě byla však velmi negativní, obzvláště po ruském útoku střelami s plochou dráhou letu (což bylo vůbec poprvé, kdy Rusové použili své nejaderné, avšak strategické síly v rámci ukázky síly, což bylo cílené ne až tak na Daesh, jako na USA).
8. října americký ministr obrany Ashton Carter prohlásil:
Nesouhlasili jsme a nebudeme souhlasit se spoluprací s Ruskem, dokud bude nadále uplatňovat tuto zavádějící strategii. Byli jsme svědky stále více neprofesionálního chování ruských sil. Porušily turecký vzdušný prostor, který je, jak jsme všichni zde dali minulý týden najevo, a dnes to bylo silně potvrzeno zde v Bruselu, vzdušným prostorem NATO (jaksi pomíjí, že k tomu došlo virtuálně, neboť Turecko si v tichosti „anektovalo“ část syrského území, nad kterým ruská letadla přelétala – p.p.). Přiblížily se na několik mil k našim bezpilotním letounům. Zahájily společnou pozemní operaci se syrským režimem, čímž otřásly fasádou, že jsou tam, aby bojovaly s ISIL.
To bude mít následky pro samotné Rusko, které se oprávněné bojí útoku na Rusko. A rovněž očekávám, že v příštích dnech začnou mít Rusové v Sýrii ztráty (zdroj: www.defense.gov/...).
Druhý den mluvčí ruského ministerstva obrany generál-major Igor Konašenkov odpověděl:
Představitelé ruského ministerstva obrany, ve svém hodnocení akcí americké armády a různých operací, do kterých je zapojena po celém světě, nikdy neklesli tak hluboko, aby veřejně vyjádřili naději na smrt amerických vojáků, o to méně běžných Američanů. Dnešní prohlášení šéfa Pentagonu Ashtona Cartera bohužel jasně ilustruje současnou úroveň politické kultury některých představitelů americké vlády, či spíše jejich míry cynismu ve vztahu ke zbytku světa. Jsem si jist, že žádný americký generál by si nikdy nedovolil vyjádřit takovéto pocity. (zdroj: http://tass.ru/politika/2331242).
Nepřipomíná vám to něco? Nezní to jako opakování hrozby šéfa saúdské tajné služby prince Bandara bin Sultana, že zahájí „čečenské“ teroristické útoky proti Rusku? Aspoň je to, opět, znamením, že USA řídí, či spíše si myslí, že řídí, wahabistické šílence a že je mohou poslat proti jakémukoliv protivníkovi.
Typicky existují dva způsoby, jak se Západ staví k jakékoliv ruské vojenské operaci: předkládá ji buď jako vražednou řezničinu, nebo jako primitivní a neúčinnou. CNN zvolila druhou možnost a uvedla, že „řada střel s plochou dráhou letu odpálených z ruských lodí na cíle v Sýrii se zřítila v Íránu, jak uvedli dva američtí představitelé CNN“. Jak Rusko, tak Írán to okamžitě popřely, a co se týká Pentagonu a ministerstva zahraničí, tak ty odmítly tyto zprávy potvrdit či popřít.
Marie Zakarova, mluvčí ruského ministerstva zahraničí, reagovala na tyto zprávy se znechucením na svém FB účtu a napsala: 'Četla jsem zprávy CNN, tvrdící, že „ruské střely s plochou dráhou letu spadly v Íránu'. Zajímalo by mne, jestli to píšou z bezmocného vzteku, nebo proč? Co se týká neustálého odvolávání se na „zdroje“, připomíná mi to odkazování se na žumpu.“
Je jasné, že Rusové jsou dosti znechuceni poněkud patetickými americkými reakcemi na ruské vojenské operace. Co se týká amerických představitelů, ti vypadají dosti bezradně ohledně toho, co dělat dál.
Nicméně toto zdání může být klamné: tato „hra“ ani zdaleka neskončila.
Jak jsem napsal v nedávném komentáři, názor, že Rusko zřídilo bezletovou zónu nad Sýrií, je zcela mylný: čtyři SU-30MS, třebaže podporované šesti SU-34, nestačí na zřízení jakéhokoliv typu bezletové zóny. Skutečným úkolem těchto SU-30MS je chránit ruské letectvo před nadměrně nadrženými tureckými nebo izraelskými piloty, nikoliv zřídit bezletovou zónu. Vlastně podle velitele operací amerického letectva nad Sýrií provádí USA mnohem více letů, než Rusové. Ale to je skutečně srovnávání jablek s hruškami. Americké letectvo může provádět kolik letů chce, ale jen ruská letadla operují za úzké spolupráce se syrskými a íránskými pozemními jednotkami.
Nejvíce mne však znepokojuje, že lidé na obou stranách se rádi zapojují do laciného chvástání a říkají věci, jako že „Američané/Rusové by se nikdy neodvážili zaútočit na ruské/americké letadlo“. To je velmi nebezpečný způsob smýšlení o tom, co se děje, protože to ignoruje všechny historické důkazy, kdy lidé v rozhodujících pozicích činí velmi hloupá rozhodnutí jen proto, aby se pokusili vyhnout se tomu, že by vypadali ponížení druhou stranou. (Okamžitě se vybavuje Ehud Olmert v r. 2006). Fakt, že Obama a USA vypadají zcela přechytračenými je hezký, samozřejmě, ale je také potenciálně velmi nebezpečný.
Dobrou zprávou je, že aspoň prozatím si ani Rusko, ani USA nevyhrožují, aspoň ne na vojenské úrovni. Americké letectvo se evidentně rozhodlo pro „vyhýbací vzdálenost“ 20 mil, a zatímco Rusové ohledně této věci nepřišli s žádným prohlášením, jsem si dost jistý, že i oni se nehodlají zaplést s Američany, o to méně jim vyhrožovat přímo. Avšak přesto je situace inherentně nebezpečná.
Protože je to skutečná válečná zóna a ne jen nějaká mírová oblast hlídkování, musí ruská a americká letadla používat nastavení radaru, které je normálně spojováno s nepřátelským záměrem: nejen prohledávají oblohu a hledají potenciálního nepřítele, ale také aktivně sledují jakékoliv detekované letadlo. To je velmi delikátní situace, protože jakmile radar zachytí letoun a aktivně ho sleduje, stačí pilotovi k provedení útoku jen zmáčknout tlačítko. Pro pilota ve sledovaném letadle je to podobné, jako kdybyste na něj namířili zbraň – činí ho to velmi nervózním. Aby byly věci ještě horší, mohou se moderní letadla střetnout i bez použití tohoto radarového nastavení a mohou se pokusit své radarové signály skrýt, ale to jen přidává na napětí. Právě proto, že USA a Rusko jsou jaderné mocnosti, je klíčové, že ani jedna ze stran se nemůže spoléhat na to, že ta druhá „nejdříve mrkne“. Těmito nesmysly se mohou zabývat politici, ale doufám, že generálové na obou stranách udělají vše ve své moci, aby se takovéto situaci vyhnuli. Právě teď se situace zdá být pod kontrolou, ale mohla by se zhoršit velmi rychle. Snad Pentagon a ruský generální štáb dosáhnou brzy „dekonfliktní“ dohody.
Existuje řada zpráv, že Írán se připravuje na velký zásah v Sýrii. Tyto zprávy přichází z mnoha zdrojů a považuji je za důvěryhodné prostě proto, že neexistuje způsob, jak by velmi omezená ruská intervence mohla opravdu změnit válku, aspoň ne sama o sobě. Ano, trvám na tom, že ruský zásah je velmi omezený. 12 SU-24M, 12 SU-25SM, 6 SU-34 a 4 SU-30SM není velká síla, dokonce ani za podpory vrtulníků a střel s plochou dráhou letu. Ano, ruské síly byly velmi účinné při zmírnění tlaku na severozápadní frontě a umožnily syrské armádě protiútok, ale to samo o sobě válku neukončí. Neboť pokud by se věci opravdu zvrtly, šílenci z Daesh mohou prostě zopakovat to, co již udělali v minulosti: přejít hranice do Turecka, Jordánska a Iráku. Navíc nemůžete udržet jakékoliv pozemní jednotky ze vzduchu. K tomu jsou potřeba „boty na zemi“ a ruské boty nepřichází – Putin to jednoznačně uvedl (ačkoliv si nechal malá otevřená dvířka pro budoucí změnu strategie, kdy řekl, že pozemní intervence není v „současných plánech“). Bez ohledu na to by jakákoliv malá nebo velmi krátká intervence byla v Rusku neskutečně těžko prodejná a proto stále nevěřím, že na ni dojde. Sázím na Íránce. No, když říkám „Íránci“, myslím Íránce a jejich spojence, včetně Hizballahu, ale ne nutně v íránských uniformách.
Je možné, že Íránci a Syřané budou chtít udržet rozsah íránského zapojení mimo zřetel. Ale samozřejmě že nebudou schopni oblbnout USA, Turecko či Izrael na příliš dlouho, aspoň pokud dojde k zapojení velkých íránských sil.
Takže velkou otázkou pro mne je: co udělají USA, pokud (jestli?) Írán zasáhne v Sýrii?
Je možné, že Iráčané budou Rusy žádat pomoct jim porazit Daesh přesně ve chvíli, když svůj krok učiní Íránci. Pokud by Rusové souhlasili, a vypadá to, že by mohli, bude ruské letectvo prakticky poskytovat vzdušné krytí íránským silám pohybujícím se přes Irák do Sýrie. Tuším, že Rusové se pokusí dosáhnout nějaké rezoluce RB OSN umožňující mezinárodní zásah v Sýrii, nebo, pokud se jim to nepodaří, se pokusí o nějakou dohodu s USA. Ale to bude obrovsky těžké, protože neokonzervativci budou šílet, jestli Íránci skutečně podniknou velký krok do Sýrie.
Právě teď nemá ruské letectvo potřebné zdroje na podporu íránského vstupu do Sýrie a to by mohlo být důvodem znovuobjevení se zvěstí o „šesti MiG-31“ mířících do Sýrie. Osobně jsem neviděl žádné důkazy, aspoň ne ve formě nějakého aspoň napůl slušného zdroje, ale pokud se tak skutečně stane, pak to silně změní hru, protože jedna věc je jistá: MiG-31 nebudou nikdy použity proti Daesh či několika izolovaným tureckým nebo izraelským letadlům; pokud se MiG-31 opravdu objeví na syrské obloze, bude jejich cílem udržení kontroly nad syrským vzdušným prostorem, a to znamená přímou a věrohodnou hrozbu pro USA a jejich spojence. Totéž se týká nasazení S-300. Díky bohu tak daleko ještě nejsme. Ale jestli syrská armáda nezvládne extrémně úspěšnou ofenzivu proti Daesh, stane se velká íránská intervence velmi pravděpodobnou. Pak se věci stanou opravdu velmi nebezpečnými.
Mezitím NATO stále přichází s velkými výroky, že „je připraveno bránit Turecko“, zatímco McCain prohlašuje, že USA a Rusko spolu vedou válku v „zastoupení“. Měli bychom být vděčni za tak hlasité vypouštění páry, protože, snad, dokud západní vůdci cítí, že jejich prázdné žvásty je činí důvěryhodnými, nebudou v pokušení udělat něco skutečně stupidního a nebezpečného.
Jsou to zcela určitě nebezpečné časy.
Week One Of The Russian Military Intervention In Syria vyšel 11. října 2015 na ICH. Překlad v ceně 738 Kč Zvědavec.