Sny o minulosti: Třetí říše a Polsko proti SSSR

Umí si někdo představit, že by Rusko prosazovalo názory někoho, kdo volal po založení aliance s nacistickým Německem poté, co Hitler přišel k moci? Nebo dokáže si někdo představit, jak ruští historici vyjadřují lítost nad „kiksem“ Sovětského svazu, který se postavil nacismu, místo aby se přidal k Hitlerovi v jeho snaze dobýt Evropu?

Toto vše je však možné v Polsku. Práce Wladyslawa Gizbert-Studnickiho a Adolfa Bochenskiho, autorů z poválečných let, jsou tam popularizovány. Oba vítali potenciální alianci mezi Polskem a Německem.

Wladyslaw Gizbert-Studnicki vystupuje jako zuřivý teutofil. Psal se rok poté, co se v Německu dostali k moci nacisté. V r. 1934 byla země zasažena vlnou zatýkání a poprav. Byla to doba, kdy napsal svůj „Politický systém Evropy a Polsko“, aby obhájil své názory ohledně vytvoření polsko-německé aliance s cílem dosáhnout společného ovládnutí Evropy. Podle něj „se Polsko a Německo mohou stát základem velkého středoevropského bloku, spolu s Rakouskem Maďarskem, Československem, Rumunskem, Bulharskem, Jugoslávií, Tureckem, Řeckem a pobaltskými státy: celkem 200 milionů lidí. Není náhoda, že při prosazování hlavního cíle zbavit Německo síly Francie měl Hitler dobrý důvod začít… zřízením blízkých vztahů s Polskem“.

Věřil, že tradiční blízké vztahy mezi Polskem a Francií nevedou nikam. Podle jeho názoru se to rovnalo obklíčení Říše Francií a Sovětským svazem. Místo toho navrhl uplatnit maximální úsilí, aby se Berlínu poskytl přístup k východnímu Prusku přes území Polska (dopravní koridor Berlín-Varšava-Královec). Za Hitlera začalo být Prusko spojováno s německým militarismem. Gizbert-Studnicki věřil, že existence tohoto doupěte mezinárodního banditství blízko polských hranic by Polsku jen prospěla. Byl inspirován antisemitskými nacistickými teoriemi.

Dokonce i po obsazení Polska Německem nadále pokračoval v podporování myšlenky společné křížové výpravy proti Sovětskému svazu. Jeho poslední dopis Himmlerovi věnovaný této záležitosti byl napsán 12. března 1945.

V r. 1948 se dobrovolně nabídl hájit polního maršála Ericha von Mansteina, ale soud rozhodl, že mu ho nepřidělí. Po válce napsal knihu s názvem „Tragické dny“. Původně byl název „Jak jsem se nestal polským Vidkunem Quislingem“ (v r. 1951 spatřila tato kniha světlo světa v německém překladu s podtitulem „Boj za polsko-německé sblížení“ a pod jiným názvem – „Polsko: Jdoucí špatným směrem“), ale Mieczyslaw Grydzewski, šéfredaktor „Polských zpráv“, které knihu vydaly, se rozhodl, že to změní. Nechtěl ohromit čtenáře odhalením muže, který se nedokázal stát polským Quislignem (Vidkun Quisling – norský kolaborant odsouzený soudem v r. 1945 k trestu smrti zastřelením).

Adolf Bochenski také uvažoval o možnosti aliance mezi Varšavou a Berlínem. Považoval Třetí říši za nástroj, který měl být použit Polskem ke změně hranic ve střední a východní Evropě, včetně územních zisků po debaklu a rozpuštění Sovětského svazu. Věřil, že Hitler podnikl obranné kroky k zajištění východních hranic Říše. A že nevyloučil objevení se polsko-německo-haličské aliance pro zahájení útoku na Kyjev a Moskvu. Aby svůj plán prosadil, volal po dialogu mezi Polskem a ukrajinskými nacionalisty podporovanými Hitlerovým Německem.

V r. 1951 byly knihy Wladyslawa Gizbert-Studnickiho zakázány a zkonfiskovány z knihoven. Práce Bochenskiho nebyly znovu vydány. Ale v současném (post-komunistickém) Polsku jsou názory Gizbert-Studnickiho a Bochenskiho opět studovány jako příklad alternativního geopolitického myšlení té doby.

Tyto názory našly jistou podporu mezi polskými intelektuály. V r. 2012 profesor Pawel Wieczorkiewicz z Varšavské univerzity vyjádřil politování nad faktem, že Polsko se nepřidalo k Hitlerovi. Podle něj v prosinci 1941 Němcům chybělo 4-5 divizí a 100-200 tanků, aby dokončili misi během bitvy o Moskvu. Polská armáda mohla poskytnout 60 divizí a 1000-1500 tanků, což by bylo rozhodujícím faktorem výsledku války na východě.

Věří, že Polsko coby spojenec Německa by dostalo Ukrajinu, Bělorusko a část Ruska. Józef Beck, polský ministr zahraničí v r. 1939, ignoroval odkaz Pilsudského, který řekl, že aby Polsko přežilo, nesmí se nikdy zúčastnit války nebo vést válku na svém území. Profesor si je jistý, že v alianci s fašisty by se Polsko zapojilo do bojů daleko na východě, poté, co by se přidalo ve válce na stranu Německa.

V r. 2012 Piotr Zychowicz, mladý polský historik, vydal knihu s názvem Pakt Ribbentrop-Beck, či jak mohli Poláci porazit Sovětský svaz po boku Třetí říše. Zatímco západní historici a politici nešetří snah při očerňování Sovětského svazu za podepsání paktu o neútočení s Německem v r. 1939, Zychowicz vybízí k zamyšlení nad pravděpodobnými následky, v případě, že by byl pakt Beck-Ribbentrop uzavřen. Říká, že Polsko mělo Hitlerovi učinit ústupky a souhlasit s anexí Gdaňsku (svobodného města Gdaňsk) Třetí říší, jakož i s vybudováním extrateritoriální dálnice přes Polský koridor (přes Pomořansko do východního Pruska). A pak, spolu s Němci, mělo Polsko zaútočit na Sovětský svaz. Čtyřicet divizí polské armády bojujících na východní frontě by vedlo k porážce Rudé armády, zachránilo by Polsko před 60 lety „sovětské okupace“ a umožnilo vzkříšení Rzeczpospolite v hranicích 18. století (Zychowicz si je jistý, že Führer by dal Polsku Ukrajinu, Bělorusko a Litvu).

Nestačí jen říct, že Polsko je částečně zodpovědné za zahájení druhé světové války. Atmosféra a názory jsou prostoupeny frustrovanými sny, plynoucími z faktu, že Rzeczpospolita II a Německo nepodepsaly pakt. S jistými přestávkami je záležitost „ztracených příležitostí“ předhazována veřejnosti a vědecké komunitě k prodebatování. Chápou vůbec Poláci, k čemu to může vést?