Rusko musí v Sýrii spolupracovat s USA, ne proti nim

Stále je čas odvrátit bolestivou reprízu, tentokrát explozí na Středním východě, a specificky v Sýrii. Podporoval jsem počáteční rozhodnutí prezidenta Baracka Obamy nepoužít sílu v syrské tragédii. Použití americké moci k odstranění prezidenta Bashara al-Assada – tak zuřivě obhajované některými našimi přáteli na Středním východě – nedává za absence skutečného domácího konsensu ve prospěch buď Sýrie, nebo Ameriky, smysl. Navíc, ať se nám to líbí, nebo ne, pan Assad ani netíhnul k vyhovění naléhání Washingtonu, aby odstoupil, ani nebyl zastrašen překotnou americkou snahou zorganizovat účinný domácí odboj vůči jeho vládě.

Nicméně od té doby bylo dosaženo průlomu, ve velmi obtížných jaderných jednáních s Íránem, při kterém jak USA, tak Rusko spolupracovaly s dalšími předními mocnostmi, aby překonaly překážky. Člověk by si proto myslel, že součástí další fáze vypořádávání se se syrským problémem bude obnovená snaha ho vyřešit, tentokrát za pomoci tak důležitých signatářů, jako Čína a Rusko.

Místo toho Moskva zvolila zasáhnout vojensky, ale bez politické či taktické spolupráce s USA – základní cizí mocností zapojenou do přímé, i když ne příliš účinné, snahy sesadit pana Assada. Takže údajně zahájila nálety na syrské elementy, které jsou podporovány, cvičeny a vybavovány Američany, způsobila jim škody a oběti. Při nejlepším to byla ukázka ruské vojenské nekompetentnosti; při nejhorším důkaz nebezpečného přání vyzdvihnout americkou politickou impotenci.

V každém případě je v sázce jak budoucnost regionu, tak americká důvěryhodnost u států Středního východu. Za této rychle se vyvíjející situace mají USA jedinou reálnou možnost, pokud mají bránit své širší zájmy v regionu: předložit Moskvě požadavek, aby zastavila a zdržela se vojenských akcí, které přímo ovlivňují americká aktiva. Rusko má veškeré právo podpořit pana Assada, pokud si to přeje – ale jakékoliv opakování toho, co právě proběhlo, by mělo vést k americké odplatě.

Ruská námořní a letecká přítomnost v Sýrii je zranitelná, geograficky izolovaná od vlasti. Mohla by být „odzbrojena“, pokud bude nadále provokovat USA. Ale ještě lepší by bylo Rusko přesvědčit, aby s USA hledalo širší urovnání regionálního problému, který přesahuje zájmy jediného státu.

Pokud by se tak stalo, dokonce i jistá omezená americko-ruská politická a vojenská spolupráce na Středním východě by mohla vést k dalšímu pozitivnímu geopolitickému vývoji: konstruktivnímu zapojení Číny do potlačování nebezpečí širší exploze na Středním východě. Peking může na zabránění širšího středovýchodního konfliktu ekonomicky jen vydělat. Neměl by mít zájem jen na zabránění dalšího rozšíření chaosu, ale také na zvýšení vlastního regionálního vlivu.

Francie a Británie již nemohou hrát rozhodující roli na Středním východě. USA shledávají, že je těžké hrát tuto roli osamoceně. Samotný region je rozdělen podél náboženských, politických, etnických a územních hranic, a sklouzává do rozšíření násilností. To volá po vnější pomoci, ale ne po nové formě neokoloniální nadvlády. Americká moc, inteligentně a rozhodně uplatňovaná v rámci nového receptu na regionální stabilitu, je potřebná.

Čína by bezpochyby dala přednost zůstat v ústraní. Možná počítá, že pak bude v lepší pozici, aby posbírala kousky. Ale regionální chaos by se snadno mohl rozšířit na severovýchod, nakonec pohltit střední a severovýchodní Asii. Jak Rusko, tak poté Čína by mohly být negativně zasaženy. Ale americké zájmy a američtí přátelé – nemluvě o regionální stabilitě – by utrpěli také. Je proto čas na strategickou odvahu.